My staří bychom to neměli mladým kazit, říká žena, která pomáhala vězňům v Jáchymově

Čtyřiaosmdesátiletá Milena Blatná, která se snažila pomáhat vězňům v jáchymovských uranových dolech a přes dráty pronášela korespondenci, obdržela cenu Paměti národa. Podle ní by přitom současná generace seniorů neměla u voleb „kazit“ směr, kterým chtějí jít mladí, protože oni jsou podle ní budoucnost seniorů, uvedla v České televizi.

Video Studio ČT24
video

Milena Blatná pomáhala vězňům, obdržela cenu Paměti národa

„Je to úžasné ocenění, mám z něj radost, trochu mám pochyby, jestli jsem si ho vůbec zasloužila, oproti ostatním lidem se mi nic moc nestalo, nikde jsem netrpěla,“ svěřila se Milena Blatná v České televizi poté, co ocenění obdržela. 

Od svých 18 let pracovala v jáchymovských uranových dolech jako kontrolorka radioaktivity vyvážené hlušiny. „Bylo mi tehdy 18 let, to jsou ještě takové ty ideály… a když jsem viděla to prostředí tam a to, co se tam dělo, že to nebyl jenom trest, ale doslova týrání lidí hladem a zimou, a navíc ještě neměli vůbec kontakt s rodinou a s příbuznými, s dětmi, tak mi to nedalo,“ vzpomněla na pohnutky, které ji přinutily jednat a riskovat tak i vlastní budoucnost.

Kontakt se světem za ostnatým drátem komunistického lágru byl pro ni šokem. „I lidé zvenku to vnímali, ale ten přímý kontakt, to bylo něco úplně jiného. Když jsem tam poprvé přišla, bylo zrovna po směně a chystalo se na nástup a představte si, že ráno tam sedí tři stovky lidí ve vězeňských uniformách. To mě překvapilo a při bližším kontaktu pak i ty poměry. To, co se tam dělo,“ řekla.

Rozhodla se proto vězněným pomáhat tak, jak sama stačila. „Hlavně jsem zprostředkovávala kontakt, přinášela a přenášela jsem dopisy a také jídlo, ale to nebylo v tak velké míře,“ dodala s tím, že jí za utajenou pomoc hrozilo vězení. „Kontakty byly naprosto zakázané a zapovězené, když se dopis našel, tak to většinou špatně dopadlo,“ vysvětlila.

Podle ní lidé v uranových dolech často věřili, že brzy půjdou domů, že režim nevydrží. „Zatímco my zvenku jsme byli skeptičtější. A snaha o útěk, to byla sebevražda, takže jsem jim to musela opatrně, ty pochybnosti o možnosti útěku, vysvětlovat,“ řekla.

V únoru 1954 Milenu Blatnou přistihli při pašování dopisů a musela z dolu odejít, větší trest ji tehdy minul. „Domnívám se, že to bylo z důvodu, že to bylo zrovna po smrti Gottwalda a Stalina, kdy bylo takové rozpačité období. Proto si myslím, že to prošlo bez většího trestu,“ uvedla. Přitížit jí přitom mohl i vztah s jedním z politických vězňů, kterého si o několik let později vzala za muže.

Avšak ani v současnosti nemá pocit, že by se společnost ubírala zcela ideálním směrem. „Víte, já teď jsem zrovna na takových trošku rozpacích, protože ve vedení konfederace politických vězňů je tendence ukončit konfederaci, v rozporu s přáním většiny členů konfederace. Dokonce už to došlo tak daleko, že je daná výpověď z kanceláří. Nevím, jestli zrovna v tuto dobu je to dobrý krok,“ svěřila se.

Zrušení konfederace podle ní může dost zkomplikovat osvětu, šířenou pamětníky totalitních poměrů. „Chodíme třeba do škol, aby děti a studenti věděli, to se dá dělat i bez nějakého spolku, ale je to obtížnější a prakticky téměř nemožné, přece nemůžu přijít do školy a říct, pane řediteli, já bych tady chtěla něco vykládat…,“ vysvětlila.

Podle ní je přitom po svědectví pamětníků poptávka. „Mladí lidé možná nevědí všechno, ale zajímají se o současnost a myslím, že je třeba jim připomenout i minulost, aby si z ní vzali souvislosti. Co se týče současnosti, tam myslím, že ta naše starší generace by potřebovala nějakou osvětu. Většina starých lidí volila proti přesvědčení mladých, a přitom ti mladí, to je jejich budoucnost a my staří jim to kazíme,“ dodala čerstvá držitelka ceny Paměti národa.

Ceny Paměti národa v sobotu večer v Národním divadle v Praze obdrželi za své statečné postoje čtyři lidé. Kromě Blatné byl mezi oceněnými i protikomunistický odbojář a politický vězeň Jiří Světlík, bývalá politická vězeňkyně Helena Kociánová, jež přišla den před propuštěním o nohu při pomoci spoluvězeňkyni, a Marta Szilárdová, která přežila holocaust a zachránila život sestře během pochodu smrti.