Milena Blatná, laureátka Ceny Paměti národa 2018

V jáchymovských uranových dolech pomáhala vězňům. Nikdo nevěřil, že to vydrží tak dlouho, říká laureátka Ceny Paměti národa

V únoru 1948 jí bylo 13 let. Do Jáchymova přišla v 18 letech, aby po smrti otce pomohla mamince. Práce tam totiž byla dobře placená, měřila radioaktivitu vytěžené rudy. V táboře pak Milena Blatná pomáhala vězňům, přes velké nebezpečí pronášela dopisy i jídlo. Mezi mukly našla i svého budoucího manžela. 

 

Tisíce režimu nepohodlných lidí skončilo po komunistickém převratu v jáchymovských uranových dolech. Mnoho z nich stála těžká práce v radioaktivním prostředí život, jiní se domů vraceli s podlomeným zdravím. Vězni bydleli v málo vytápěných a přelidněných dřevěných barácích. Většina Čechoslováků o pracovních táborech a podmínkách v nich nevěděla.

Sílu komunistického režimu zažila Milena Blatná poprvé na střední škole. Studenty propaganda nazývala buržoazními živly, gymnázium komunisté zavřeli. Odmaturovala v roce 1952, kdy v plné síle zuřily politické procesy. „Dost těžce jsme nesli proces s Miladou Horákovou, to bylo hodně smutné. Všichni jsme věděli, proč asi vypovídala tak, jak vypovídala, že byla dílem donucená a dílem brala vinu na sebe.“

Video Studio ČT24
video

Milena Blatná pomáhala vězňům, obdržela cenu Paměti národa

Po smrti otce se místo studia rozhodla pomáhat mamince, začala proto pracovat v Jáchymově. Nejprve v kanceláři, potom jako kolektorka na šachtě měřila radioaktivitu vytěžené rudy. „Tam jsem teprve přišla mezi vězně. Tam jsem teprve poznala, jak to tam opravdu vypadá. Šachta byla hlídaná úplně stejně jako tábor.“ Vězni museli kromě těžké práce čelit i malým přídělům a záměrné zimě. Podmínky v jáchymovských dolech paradoxně zlepšili až Rusové. „Potřebovali rudu, co nejvíc rudy. Když byli lidi nemocní a hladoví, výkon podat nemohli.“

Na šachtě potkala bývalého souseda. „Přišel za mnou a prosil mě, jestli bych mu zprostředkovala kontakt s domovem. To tam bylo právě hrozné, že nemohli psát domů, rodina o nich nevěděla a oni nevěděli o rodině.“ Rozhodla se mu pomoci, a poprvé tak z tábora pronesla přes ostrahu dopis.

Vzala na sebe velké riziko. „Samozřejmě se to nemohlo vynášet normálně. Já jsem dost pletla, tak jsem si to třeba schovala do klubka. Mívala jsem dlouhé vlasy, zamotávala jsem si to i do vlasů.“ U jednoho z vězňů pak ostraha našla krajíc chleba, který mu přinesla. „Byla jsem vyděšená.“

„Nepodepíšu.“ 

Nejprve jí bachaři sdělili, že donesený chléb můžou brát jako napomáhání útěku. Vzápětí jí nabídli spolupráci. Přijala tři dny na rozmyšlenou, nepodepsat ale byla rozhodnutá hned. „Když jsem jim šla říct, že to neudělám, byla jsem přesvědčená, že mě v tu chvíli zavřou. Myslela jsem, že se nevrátím domů. Už jsem měla doma napsané dopisy, že prostě nepřijedu z práce domů a ať se nezlobí, že jim komplikuju život. Hlavně bratrovi, který měl za sebou už dva roky techniky v Praze.“

Velitel nad jejím činem ale přimhouřil oči. Proč nakonec vyvázla bez postihu, dodnes sama neví. „Osobně si myslím, že to bylo z toho důvodu, že bylo těsně po smrti Stalina a Gottwalda a začala taková nejistota. Jinak si to vysvětlit nedovedu.“

Osudové setkání v lágru

Nebála se ale jen o sebe. V tu dobu začínal i její vztah s jedním z vězňů, s budoucím manželem Jiřím. Když ho ale viděla poprvé, považovala ho za jednoho z bachařů, kteří hlídali v šachtách. „Myslela jsem, že patří k fáračům, to byli ti, co měli dozor pod zemí. Ti byli nejhorší. Tak jsem byla protivná, jak jsem nejvíc mohla, a on usoudil, že nemá cenu se se mnou bavit. Potom časem ale zjistil, že zas tak protivná nejsem.“

Jiřího odsoudili společně se skupinou Petra Křivky na 13 let. Vykradl totiž sekretariát brněnské vysoké školy, kde byly ukryté materiály na studenty, které chtěli komunisté vyloučit. Celou skupinu nejspíše udal konfident. V Jáchymově se svým trestem nevynikal, mnoho odsouzených k nuceným pracím si vyslechlo rozsudek za velezradu nebo špionáž.

„Tehdy se to bralo tak, že to za chvilku skončí, že přece není možné, aby to tak pokračovalo. Každému bylo jedno, jestli je tam na rok nebo deset. Nikdo nevěřil tomu, že to vydrží tak dlouho.“

Milena Blatná

laureátka Ceny Paměti národa

V dolech nepracovali jen političtí vězni, ale i vrazi a odsouzení za těžké kriminální činy. I s nimi tehdy osmnáctiletá Milena Blatná přišla do kontaktu. „Jednou, a to ve mně byla malá dušička, jsem šla kvůli něčemu do kotelny. Šla jsem po takovém prkně, co se houpalo. A když jsem viděla toho chlapíka u kotelny, jak na mě koukal, běhal mi mráz po zádech. Ohniště tam bylo úplně otevřené. V tu chvíli jsem si říkala, že kdyby mě strčil dolů do ohně… To jsem odtamtud po tom houpavém prkně mazala pryč. Bála jsem se.“

Udržovat zakázaný vztah jim nejdříve pomáhali spoluvězni, vídat se však bylo čím dál těžší. „Stávalo se, že jsme si dali sraz, ale potom na mě mrkal, že si ho nemám vůbec všímat, protože za ním někdo jde a mám dělat jako by nic. Když jsme spolu jeli v těžní kleci, mohli jsme si aspoň stisknout ruce.“

Z práce v jáchymovských dolech nakonec musela odejít, kvůli vztahu s Jiřím dostala výpověď. Nastoupila na vysokou školu v Praze a čekala na něj dalších pět let. Po propuštění si nejprve koupil nové šaty, navštívil Mileninu matku a odjel nočním vlakem do Prahy. „Ráno mě volali z vrátnice, že mám návštěvu. Říkala jsem si, co se děje, kdo mě může brzy ráno hledat, tak jsem běžela dolů. A byl to Jirka.“