Přestože už padesát let žije ve Švýcarsku, o dění v Česku má neskutečný přehled. Bývalý politický vězeň, sociolog a předseda sociální demokracie v exilu čtyřiadevadesátiletý Karel Hrubý ještě dnes píše knihy. Před nedávnem vyšlo jeho poslední dílo s názvem Cesty komunistickou diktaturou.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Sociolog, učitel, bývalý předseda sociální demokracie v exilu, ale také sportovec Karel Hrubý se narodil v roce 1923 v Plzni. Už jako mladý psal. „Se sociálními demokraty jsem se znal. Požádali mě, když jsem sociolog a filozof, abych napsal rozbor komunistické diktatury a postavil alternativu sociálnědemokratickou,“ říká Hrubý.
Jeho stať se ale dostala do rukou státní bezpečnosti. Psal se rok 1955 a tehdy stačilo málo. „Muž, který pro mě přišel, to udělal jak ve filmu, odtáhl klopu, ukázal znak státní bezpečnosti a řekl, jménem zákona vás zatýkám. No a bylo to,“ vzpomíná bývalý politický vězeň. Nejvyšší vojenský soud ho odsoudil na deset let.
Pět let rubal uhlí v tmavém dole ve Rtyni
Udělali z něj programátora sociální demokracie a Hrubý se ocitl v táboře v severočeské Rtyni, na takzvaném tmavém dole. Pět let tam rubal uhlí. „Už jenom ten okamžik, kdy vás zatknou, uprostřed rodiny. Ještě den před tím jsem chodil s patnáctiměsíčním synem kolem chaty. To měkké hřejivé hnízdo zmizí a před vámi je nic. Vy nevíte, co přijde. Jestli to bude oprátka, v té době se ještě věšelo,“ popisuje zatčení a své pocity Hrubý.
Nikdy neměl ve zvyku se trápit, naopak se snažil na všem hledat jen to nejlepší. Ve vězení našel hned několik přátel na celý život. Například Jaroslava Krejčího, sociologa a právníka, syna druhého předsedy československého ústavního soudu a předsedy protektorátní vlády. „Vzácný člověk, kamarád, a přitom vědoucí. Takže já jsem z něj profitoval a on profitoval ze mě,“ říká Hrubý.
Odešel za svobodou do Basileje
Nakonec oba dva propustili v roce 1960 díky všeobecné amnestii. „Když jsem dojížděl na nádraží, tak tam stála manželka a syn, kterému bylo šest let. Ptal se, jak tatínka pozná, a manželka mu řekla, první člověk, který vystoupí z vlaku, bude tvůj tatínek. A taky to tak bylo,“ vzpomíná.
Osm let pak dělal soustružníka. Snažil se obnovit sociální demokracii. Nedařilo se. V roce 1968 se proto odhodlal k radikálnímu kroku. S manželkou a synem utekl do švýcarské Basileje. „Ta noc byla nejšťastnější noc mého života. Tam mi teprve došlo, že jsem svobodný, že teď záleží na mně. Že už nejsem figurka, kterou šoupe nějaká moc,“ vzpomíná s dojetím.
Práci sehnal hned v příštím týdnu. Měl štěstí, jedna mezinárodní farmaceutická firma totiž zrovna hledala sociologa. Vzali ho okamžitě. „Představte si to, oni to se mnou ve čtvrtek podepsali a já se v pátek našel v telefonním seznamu. Takhle se tady pracovalo. Ta flexibilita mě překvapila. To jsem neznal,“ říká Hrubý.
Firmě zvládl díky svým výzkumům ušetřit čas i peníze, dostal tým a takřka neomezený rozpočet. Díky práci mohl cestovat po celé západní Evropě. A zahraniční pracovní cesty se mu nesmírně hodily i jako místopředsedovi a později i předsedovi exilové sociální demokracie. Mohl se totiž stýkat se sociálními demokraty z celé Evropy. „Takhle se dělá zahraniční politika, když jste v exilu. To nemáte žádnou velkou váhu, ale musíte hledat lidi, kteří jsou ochotní vám pomoct a kteří tu váhu mají,“ vysvětluje exilový předseda sociální demokracie.
Od roku 1983 byl téměř dvacet let šéfredaktorem kulturně-politického čtvrtletníku Společnosti pro vědy a umění Proměny, vydávaného v New Yorku. Zaměřuje se na T. G. Masaryka a na analýzu komunistické diktatury.
Události v Československu po listopadu 1989 sledoval s napětím. Už v prosinci se v zahraničí sešel s představiteli domácí sociálnědemokratické sekce Občanského fóra a začátkem ledna 1990 přiletěl poprvé po dvaceti letech do Prahy. V roce 1995 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka druhého stupně.
Českému národu by někdy nafackoval
Hrubý stále sleduje politické dění v Česku a své názory říká nahlas. Například i to, že má obavu ze současného rozhodnutí ČSSD stát se součástí menšinové vlády s tichou podporou komunistů. Vidí v tom jistou analogii s postojem sociální demokracie v roce 1948. Před nedávnem vyšla jeho poslední kniha s názvem Cesty komunistickou diktaturou. Přestože už padesát let žije ve Švýcarsku, Česká republika a Češi pro něj budou vždycky na prvním místě. „Člověk má ten národ rád, i když někdy by ho zfackoval, jak se chová,“ uzavřel.
