Němci o Československo zprvu nestáli. K Vídni se hlásil Liberec, Opava i Znojmo

Bezprostředně po vyhlášení Československa vyhlásili představitelé německy mluvící populace českých zemí čtyři provincie nezávislé na nové pražské vládě. Učinili tak s vidinou jejich připojení k mezinárodně neuznanému Německému Rakousku. Přesně před sto lety, 3. listopadu 1918, vznikla na jižní Moravě provincie Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava). Stejně jako další tři separatistické oblasti ji ale československá armáda rychle ovládla.

Na československé straně bojovala na jižní Moravě například dobrovolnická Slovácká brigáda nebo improvizované oddíly sokolů. Proti nim stála domobrana Volkswehr posílená jednotkami z Rakouska.

Ačkoliv docházelo k přestřelkám a střetům, odpor byl spíše lokální. Čechoslovákům se podrobila i města jako Znojmo, Břeclav a Mikulov. „Nebyla ochota obětovat na poslední chvíli život, když nebylo jasné, jak to dopadne,“ uvedl historik Jiří Malíř.

Podotkl, že rakouští vojáci s frontovou zkušeností se takříkajíc nehrnuli do dalších bojů. Lukáš Lexa z brněnské Masarykovy univerzity dodal, že rakouské jednotky oblast neobsadily, protože „zřejmě neměla kvůli absenci průmyslu a nerostných surovin pro Německé Rakousko zvláštní hodnotu“.

Podle Malíře také moravští Němci spoléhali na mezinárodní diplomacii a nepokládali události z podzimu 1918 za definitivní řešení. Německy mluvící obyvatelstvo čekalo na mír a možná věřilo, že si bude moci zvolit, k jakému státu se přičlení.

Historička Věra Olivová pak v Dějinách první republiky konstatovala, že plány na odtržení nezískaly dostatečně širokou podporu mezi Němci samotnými, mezi elitami či úřednictvem ani obyčejnými lidmi.

„Lidové německé vrstvy byly příliš zaměstnány obhájením holé existence, než aby byly ochotny se exponovat pro plány, které jim nemohly dát ani chléb, ani šaty, tj. nejdůležitější životní potřeby, o něž byla v rozvrácené poválečné situaci taková nouze,“ napsala Olivová.

Oblasti nárokované Německým Rakouskem
Zdroj: Wikimedia Commons
Autor: By Postmann Michael at de.wikipedia. Later versions by Raubfisch at de.wikipedia. [CC0]

Armáda vzbouřence do konce roku zpacifikovala

Provincie Deutschsüdmähren se sídlem ve Znojmě byla třetí ze čtyř separatistických provincií, které Němci na podzim roku 1918 vyhlásili.

Již 29. října 1918 se němečtí poslanci usnesli vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Deutschböhmen (Německé Čechy) se sídlem v Liberci. Na Moravě a ve Slezsku zase o den později utvořili provincii Sudetenland s centrem v Opavě. Na jihu Čech skončily sudetoněmecké separatistické pokusy 17. listopadu 1918 vyhlášením celku Böhmenwaldgau (Šumavská župa), jehož sídlem byl Český Krumlov.

Mezinárodně neuznané Německé Rakousko, které existovalo v letech 1918 a 1919, požadavky na připojení podporovalo. Provincie Deutschsüdmähren se měla stát součástí Dolních Rakous, provincie Böhmenwaldgau deklarovala spojitost s Horními Rakousy a zbylá dvě odštěpenecká území se měla přičlenit k Německu, se kterým se plánovalo spojit celé Německé Rakousko.

Československá armáda však 29. listopadu zahájila likvidaci separatistických provincií. Během prosince získala zpět kontrolu nad jejich územím a do konce roku jí podléhalo veškeré historické území českých zemí.

Tečku za tímto konfliktem učinila mírová smlouva ze Saint-Germain ze září 1919, která zakázala jak připojení Německého Rakouska k Německu, tak samotný název „Německé Rakousko“. Dokument také potvrdil příslušnost vzbouřených pohraničních oblastí k Československu.

Video Události
video

Události ČT: Výmarská republika a Československo

Výmarská republika o rozbití Československa neusilovala

Smlouva ze Saint-Germain tak definitivně začlenila do Československa téměř tři a půl milionu lidí hlásících se k německé národnosti. Podobně jako Rakousko se i Německo vzpamatovávalo z porážky v první světové válce a velkých územních ztrát; ve prospěch Prahy ale přišlo  jen o nepatrné Hlučínsko.

„Osten jménem Polsko vězel v Německu hlouběji, hlavně u nacionalistů a revizionistů,“ naráží historik Arnd Bauerkämper na skutečnost, že právě ve prospěch Polska ztratilo Německo mnohem větší část svého území.

Podle Bauerkämpera vězel osten i pod kůží politiků, kteří usilovali o usmíření, jako byl kancléř, dlouholetý ministr zahraničí a nositel Nobelovy ceny míru Gustav Stresemann. I kvůli tomu na konferenci v Locarnu roku 1925 podepsal dohodu, která garantovala jen západní, a ne východní hranice Výmarské republiky, jak se meziválečnému Německu do nástupu nacistů k moci přezdívalo.

„Obrovská touha sudetských Němců žít s ostatními Němci ve společné zemi se bohužel nenaplnila. Ale jejich láska a věrnost německému národu, kultuře a zvykům se osvědčila a v tvrdém boji zocelila,“ uvedl Stresemann v roce 1924.

Výmarská vláda i takovými výroky podporovala autonomní proudy a práva sudetských Němců. O rozbití Československa ale podle historika aktivně neusilovala. „Německá politika – i ve Výmarské republice a včetně Stresemanna – se stále pokoušela udržet si německou menšinu do jisté míry jako páku. Neuvedla ji ale do chodu, nepoužila ji,“ uvádí Bauerkämper.

Zda a jak by tuto páku Stresemann použil, není jasné. Politik zemřel na začátku října 1929. Pár týdnů po jeho skonu začala světová hospodářská krize. Obě události symbolizují začátek konce Výmarské republiky, éru ústící ve vládu nacistů, která se tragicky podepsala i na československo-německých vztazích.