Všichni čtyři se narodili v předválečném Československu. Všichni v době, kdy byl 17. listopad v kalendáři obyčejným dnem. Ještě jako děti nebo velmi mladé lidi je válečné události zavlekly každého jinam. Všechny do míst, která se nesmazatelně zapsala do dějin Čechů a Slováků. Terezín, Banská Bystrica, Tobruk, Osvětim… Dvě ženy a dva muži se večer 17. listopadu sešli v Praze, kde přijali Ceny paměti národa.
„Tady v těch klikách je tragédie války, protože ve válce jste nevěděli, komu otevřete. Jestli příteli, nebo nepříteli,“ řekla pamětnice Lýdia Kovářová, když na jevišti Smetanova divadla přebírala cenu v podobě dvou křišťálových klik a zámku dveří. V zaplněmém divadle přijala cenu také Anna Hyndráková, Viktor Wellemín a Branislav Tvarožek.
V hrůze člověk dokáže ohromné věci
Anna Hyndráková přežila jako děvče Terezín i Osvětim, ovšem všichni její blízcí v nacistických táborech zahynuli. Zemřela také matka a sestra, jejichž fotografie v ručně šitém medailonku doprovázely Annu od transportu až po návrat domů.
Stejně stará Lýdia Kovářová byla v rodném podhůří Nízkých Tater u vypuknutí Slovenského národního povstání. Sama se ho zúčastnila, pomáhala partyzánům a několika lidem zachránila život. „V hrůze člověk dokáže úžasné věci. Charakter má jen jeden, a buď ho ohne, nebo ne,“ říká Lýdia Kovářová.
Také Branislav Tvarožek prošel partyzánským odbojem, přežil německé zajetí a později i komunistický lágr v Jáchymově. A Viktor Wellemín utekl po okupaci do zahraničí, kde vstoupil k československým exilovým jednotkám. Útočil na Dunkerque ve Francii, bránil Tobruk. „Když se nespravedlnost a ponížení takhle nashromáždily, tak jsme samozřejmě hledali cestu, jak proti tomu bojovat,“ vzpomíná.
Od té doby skoro nikdy nebrečím
V září 1942 přišla čtrnáctiletá Anna Kovanicová, dnes Hyndráková, na shromaždiště pro pražské Židy. Dostala s rodiči předvolání k transportu do koncentračního tábora v Terezíně. V tamním ghettu pak zažila otřesné životní podmínky, vysilující práci a hlad. Ovšem také přátelství, vzájemnou podporu a pomoc celých rodin. Byla svědkem transportů na Východ, přičemž nikdo přesně nevěděl, co tam vězněné Židy čeká.
„Obydlená byla každá kůlna, každý chlívek pro prasata, každá prádelna. Nejhorší bydlení měli staří, na půdách. Nebyly tam záchody, všude špína, v zimě mráz a v létě vedro,“ vzpomíná Anna Hyndráková v nahrávce portálu Paměť národa.
V roce 1944 došla řada i na Annu a její rodiče. Odvezli je do tábora v Osvětimi-Birkenau, kde Annu vybrali jako práceschopnou, a tak unikla smrti. Matka a otec však selekcí neprošli, stejně jako sestra Trudi s roční dcerou Janou a švagr František. „Viděla jsem do mého bývalého tábora a věděla, že tam jsou naši. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ říká Anna Hyndráková.
Prošla pak osvětimským ženským táborem a pracovním táborem Christianstadt, táborem Niesky a pracovním lágrem ve Zhořelci. Od 5. května 1945 tento tábor už skoro nikdo nehlídal, a tak se skupinky vězňů začaly vracet domů. Anna dorazila do Prahy 11. května. Doma však na ni nikdo nečekal. Z celého původního transportu se vrátila jako jediná.
Po válce se Anna Hyndráková přihlásila na grafickou školu, vdala se a má rodinu. Dnes se zabývá historií a dokumentací koncentračních táborů, organizuje přednášky a výstavy. „V Osvětimi jsem se byla podívat ještě několikrát, ale vždycky jsem odtamtud přijela zničená. Synovi a dceři jsem slíbila, že už tam nepojedu,“ uzavírá svůj příběh.
Nacisté v domě, partyzáni ve stodole
Lýdia Kordíková, za svobodna Kovářová, se narodila v roce 1928 a vyrůstala na statku v podhůří Nízkých Tater. Když v srpnu 1944 vypuklo v Banské Bystrici povstání, místní se ocitli uprostřed bojů. Lýdia pomáhala vykládat zbraně a zásoby pro partyzány. V horské kolibě pak zažila děsuplnou noc, kdy Němci ostřelovali kopec nad kolibou. Ve stavení se ukrývalo osm lidí, z toho dvě děti.
Po potlačení povstání byli v každé domácnosti ubytováni němečtí vojáci. Důstojníci, kteří bydleli u Kordíkových, konfiskovali vybavení i domácí zvířectvo, neustále prohledávali domy a kontrolovali osoby. V této situaci se Kordíkovi rozhodli vyhovět prosbě známého, vojenského lékaře, a po dva týdny ho zásobovali jídlem ve sněhem zapadané chatě. Později pro něj a jeho společníky vybudovali úkryt ve vlastní stodole.
„Musel jste jít nejdřív spodem a počítat traverzy. Při třetí jste odbočil, lezl nahoru a pak se spustil do krytu. Byly tam deky, konzervy a kýbl na exkrementy. Jednou tam muži uvízli deset dní, protože Němci měli pod nimi koně,“ vzpomíná Lýdia Kovářová na webu Paměť národa.
Kordíkovi se šťastně dožili osvobození, ale Lýdia neměla snadný život ani po válce. V roce 1947 odmaturovala a v šedesátých letech vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni. Protože nikdy nevstoupila do KSČ a její bývalý manžel emigroval, potýkala se s problémy v zaměstnání a dlouho nemohla ani jako matka malé dcery získat byt. Učitelkou zůstala až do penze.
Z odboje pod Tatrami do lágru Jáchymov
„Každý sa oháňa slovami ‚Mám na to právo‘. Áno, máš, ale kým nezamedzuješ právo druhému, kým niekomu neprekážaš,“ říká devadesátiletý Branislav Tvarožek. Pochází z vesnice Lok poblíž Levic. Začátek války ho zastihl v době, kdy pracoval v továrně na výrobu rádií.
Po vypuknutí Slovenského národního povstání se Branislav Tvarožek přidal k odboji. Skupinu bojující v horách však Němci postupně rozložili a pochytali. V zajetí Branislava zachránila znalost němčiny, když zaslechl rozhovor velitele stráže s lékařem.
„Každý, kdo nebyl raněn, měl druhý den nastoupit do transportu,“ vypráví pamětník. „Podařilo se mi lékaře přesvědčit, aby mne zapsal do stavu raněných. Později jsem se přihlásil jako kuchař, ačkoliv jsem nikdy předtím nevařil.“
Lest mu vyšla. Přesunuli ho do vojenské nemocnice a přes příbuzného se mu podařilo dostat povolení k cestě do Nového Mesta nad Váhom. Štěstí při něm stálo i potom, a tak se dostal tajně domů. Branislav se připojil ke svému otci, který sháněl jídlo pro partyzány, a po obsazení výpadových cest vedoucích z města se mu podařilo dostat k partyzánům šest a půl metráku trhaviny.
Po válce Branislav Tvarožek dokončil průmyslovku a začal studovat elektrotechniku na vysoké škole. V roce 1948 byl ale zatčen, protože u sebe nechal přespat svého bratrance, kurýra zpravodajské služby. Soud poslal Branislava na pět let do uranových dolů v Jáchymově. Po návratu z vězení se shledal jen s matkou, otec zemřel čtyři měsíce před jeho propuštěním. V roce 1960 se Branislav Tvarožek oženil a pracoval až do penze jako elektrikář.
Se lvíčkem na krku od Tobruku až domů
Viktor Wellemín pochází z pražské židovské rodiny a jako kluk si hrával v karlínských a žižkovských uličkách. Do času dospívání mu ale vtrhla válka. Měsíc po vyhlášení protektorátu se svým starším bratrem emigroval. Bylo mu tehdy sedmnáct.
Zamířili nejprve na Slovensko, pak po Dunaji až do Černého moře a nakonec na palubě turecké lodi k břehům Palestiny. Počátkem roku 1942 vstoupili bratři do 11. československého praporu východního a bránili severoafrický přístav Tobruk.
V Tobruku si Viktor Wellemín vyrobil talisman, který ho pak provázel celý život. „V kapse jsem objevil desetník. Měl na jedné straně vyobrazeného dvouocasého lvíčka,“ vypráví. „Lupenkovou pilkou jsem ho vyřízl, zavěsil na provázek a nosil na krku jako výsostný československý znak.” V roce 1944 útočil na francouzský přístav Dunkerque. Výbuch miny mu utrhl kus paty a poranil rameno. Léčil se pak v britských nemocnicích a konec války ho zastihl v Londýně.
Doma zjistil, že nacisté zavraždili jeho rodiče v koncentračním táboře. Bratr Áda válku přežil, jejich byt už ale obsadili cizí lidé, a Wellemínovi nedostali zpět ani rodinnou firmu. „Komunistický převrat v roce 1948 považuji za tragédii,“ říká Viktor Wellemín ve svých vzpomínkách na portálu Paměť národa.
Jako nestraník, Žid a veterán západní fronty byl komunistickému režimu nepohodlný. Dostal jen minimální invalidní důchod a jeho synové nesměli studovat. „Listopad 1989 byl vysvobozením. Cítím však zklamání, že komunisté nebyli pohnáni k odpovědnosti za své zločiny,“ míní veterán od Tobruku a Dunkerque.
