„Málokdo umí snímat posmrtné masky. To umí štukatéři nebo sochaři. A já náhodou v tom měl velkou praxi, protože jsem snímal, za života samozřejmě, posmrtné masky všem spolužákům a profesorům na maturitní tablo,“ pokračuje Zoubek. Zavolal proto spolužákovi Vladimíru Matějíčkovi, který jako lékař pracoval na oddělení popálenin. Jenže Palachovo tělo tou dobou již leželo v uzavřeném ústavu soudního lékařství na Albertově.
Tvář byla jedna podlitina
„Úřady byly ještě takové zjihlé z toho činu, zakazovači byli mírnější, takže vrátný, který pak z toho měl oplétačky, nás tam pustil snadno,“ vysvětluje sochař, jak se k tělu dostal. Palach prý ležel v odlehlé chodbě důstojně přikrytý vlajkou a obklopený květinami. „V tváři byl vyrovnaný, neříkám úsměv, ale rozhodně v té tváři nebyla hrůza. Ale nebyl si vůbec podobný, protože ta tvář byla jedna podlitina.“
„Namazal jsem mu tvář indulonou a ten dotyk přímo s mrtvým tělem, s tím polobohem, Jan Palach nebyl normální člověk, to byla myšlenka sama, ten dotyk byl zvláštní,“ popisuje Zoubek s důrazem zážitek snímání. Z Janovy tváře sejmul pro jistotu dvě formy a odjel s nimi do svého ateliéru. Tam odlil masku, namontoval ji na černou destičku a ihned odvezl na rampu Národního Muzea, kde studenti drželi za Palacha stráž (více čtěte zde).
- Lidem může být podle Zoubka Jan Palach stále vzorem, aniž by vyzýval k sebezničení. „Neříkám, že má být příkladem, protože takové hrdinství neudělá jen tak někdo, a je to dobře. Ale kéž by si tu laťku v sobě posunuli trochu výše směrem k němu. I já jsem to, doufám, udělal po snímání té masky,“ přemýšlí Olbram Zoubek.
Jan na Hradě
Zoubek je také autorem Palachova náhrobku nebo busty Jana Zajíce. Ještě v roce 1969 vytvořil také sochu Jan na uctění Palachovy památky, která je nyní k vidění v Jízdárně Pražského hradu, kde je vystaveno životní dílo výjimečného českého sochaře (více čtěte zde). V pondělí 20. ledna provede návštěvníky výstavou sám Zoubek.
Dílo Olbrama Zoubka se řadí mezi nejzajímavější projevy českého moderního sochařství, srovnatelné se soudobou evropskou plastikou. Do širšího povědomí však vešel právě odlitím posmrtné masky Jana Palacha. Od začátku sedmdesátých let mu komunistický režim zakázal vystavovat. Poté pracoval jako restaurátor.
Po sametové revoluci se prosadil jako snad žádný jiný český sochař a typické vzezření jeho soch vstoupilo do široké známosti. Kromě Palachovy masky je patrně jeho nejznámějším dílem pomník obětem komunismu na pražském Újezdě.