Vědci ve Španělsku objevili pozůstatky neandertálského dítěte, které mělo znaky spojené s Downovým syndromem. Existuje více nálezů pravěkých dětí s tímto postižením, všechny ale zemřely krátce po narození. Toto ale přežilo výrazně déle, což podle studie naznačuje dlouhodobou péči rodičů a kmene.
Neandertálci se starali o dítě s Downovým syndromem. Naznačuje to empatii a lásku
Cova Negra neboli Černá jeskyně je slavné archeologické naleziště ve Španělsku, objevené před necelými sto lety. Vědci tam našli spoustu pozůstatků po neandertálcích, kteří ji zřejmě využívali po tisíce let. Roku 1989 tam vykopali pozůstatky mladého člověka. Teď pomocí nových technologií kosti znovu analyzovali a našli v nich překvapivé důkazy.
Mezi kostmi totiž bylo i několik úlomků vnitřního ucha, které byly zvláštně deformované. Podle vědců musely být tyto vady genetické a kromě ztráty sluchu způsobovaly zřejmě také závratě. „Jediný syndrom, který úplně odpovídá těmto malformacím, je Downův syndrom,“ uvedli autoři nové studie, která vyšla v odborném žurnálu Science Advances. „Je proto pozoruhodné, že se tento jedinec dožil nejméně šesti let,“ doplňují. To významně přesahuje obvyklou délku života dětí s tímto handicapem v pravěké populaci.
Jeskyně Cova Negra roku 1928
Downův syndrom máme společný s lidoopy
Z doby pravěku a starověku zná věda jen několik příkladů dětí s Downovým syndromem. Konkrétně pět. Všechny zemřely dřív, než dosáhly dvou let. To z Černé jeskyně je překonalo asi trojnásobně a dožilo se šesti nebo sedmi let, což je zcela výjimečné. Hlavně proto, že podle autorů výzkumu nemělo šanci do tohoto věku přežít, kdyby se o ně rodiče nebo kmen výjimečně nestarali. „Můžeme se domnívat, že k jeho dlouhému přežití mohlo dojít pouze proto, že se mu v této době dostávalo nepřetržité péče a pozornosti,“ podotýká studie.
Downův syndrom patří mezi nejčastější lidské genetické poruchy. Je způsobený změnou na 21. chromozomu, obvykle je spojený s opožděným tělesným růstem – a pokud dítě přežije do dospělosti, tak i lehkým až středně těžkým mentálním postižením. Dá se poznat i podle charakteristických rysů obličeje, jež v minulosti vedly k tomu, že se tyto děti označovaly jako mongoloidní.
Vědci popsali případ péče o mládě s Downovým syndromem u šimpanzů. Péči mu poskytovala obětavě jeho matka a jeho sestra – přesto zemřelo ve věku necelých dvou let.
V zajetí se šimpanzům s tímto zdravotním problémem daří žít déle. Známým příkladem je samice Kanako, která se dožila věku 27 let. Její matka se o ni přestala starat, když jí bylo pět měsíců, takže ji vychovali lidé. V sedmi letech oslepla a byla tak zcela odkázaná na své chovatele.
Kromě lidí se tato porucha vyskytuje také u některých lidoopů, takže se předpokládá, že má velmi dávný evoluční původ přesahující druh Homo sapiens. Není tedy velké překvapení, že se našla také u tak blízkých příbuzných moderních lidí, jako byl právě člověk neandertálský.
Vědci předpokládají, že péče o toto dítě musela být extrémně náročná. Neandertálci totiž zřejmě často měnili místa, kde žili, lovili velkou a silnou kořist a současně se museli vypořádávat se silnými změnami klimatu. Autoři se proto domnívají, že samotná matka by nezvládla se o takto postiženého potomka postarat sama a musela ji v tom podporovat celá skupina.
Jak lidští byli neandertálci
Samozřejmě není jasné, a zřejmě se na to ani nikdy nepřijde, jak tato pomoc fungovala. Je možné, že byla aktivní, tedy se například členové kmene střídali v péči o dítě. Ale současně je tu i druhá možnost: ostatní třeba jen odebrali matce dítěte její obvyklé povinnosti, takže tak mohla získat čas a energii na péči o potomka. A možná je i nějaká kombinace obou zvýše popsaných scénářů.
O společenském chování neandertálců, jejich empatii, schopnosti cítit lásku, smutek nebo nenávist toho věda ví zatím stále jen málo. Výsledky této práce otevírají možnost bavit se o těchto tématech na věcném základě. A současně pootevírají dveře k podobné diskuzi o původu emocí u Homo sapiens sapiens.
V minulosti se podařilo najít u neandertálců důkazy o tom, že o sebe navzájem mohli pečovat, ale vždy šlo o dospělé, takže mohlo jít „jen“ o vypočítavý reciproční altruismus. Jinými slovy, pomáhající mohl počítat s tím, že se mu pomoc vyplatí například díky tomu, že mu to opečovávaný vrátí. V případě dítěte s Downovým syndromem něco takového ale nebylo možné.
