Během druhého roku plnohodnotné ruské invaze se na Ukrajině začaly hlasitěji ozývat hlasy, že země musí hledat i jiné než vojenské cesty k ukončení válečného konfliktu. Podle průzkumů veřejného mínění většina ukrajinské společnosti jednání o míru odmítá, protože nevěří, že by Moskva dohodu dodržela. Jedním z těch, kteří vyzývají k pokusům o nalezení mírového řešení s pomocí garancí zahraničních vyjednavačů, je vojenský analytik Ivan Stupak. V Kyjevě s ním hovořil zpravodaj České televize David Miřejovský.
Jak byste popsal aktuální situaci na Ukrajině?
Situace je vážná. Nemohu říct, tak jako ve státní televizi, že je vše v pořádku a že vítězíme. Je to těžké. V Kyjevě můžeme chodit, nelétají nad námi ruské rakety nebo letadla. Na frontové linii je ale situace bohužel složitá. Kvůli nedostatku pomoci jsme byli nuceni opustit Avdijivku. To je město, o které se bojovalo devět let. Nedalo se už ubránit, protože Rusko u něj zkoncentrovalo své síly. Dosáhlo velké převahy v dělostřelectvu. Běžně nás přečíslují v poměru jeden náš výstřel ku jejich pěti. Aktuálně je to už jeden ku deseti.
V čem je problém? Proč je nyní nedostatek munice i zbraní?
Nikdo na Západě – ani v USA nebo ve státech NATO – se nepřipravoval na takovou válku. Nikdo nepředpokládal, že se vrátíme do první světové války s miliony dělostřeleckých výstřelů a bojem na krátkou vzdálenost.
Dnes jsou od sebe zákopy jen sedmdesát metrů…
Ano, je to úplný archaismus. Teď potřebujeme děla, granáty a tanky. Na Západě nikdo nečekal válku s touto technikou. Rusové si ji celou dobu vyráběli. Když ukázali tanky Armata, smáli se jim jako hlupákům a říkali, jen ať si je vyrábějí. Navíc byli pozváni k evropskému stolu a mohli u něj hodovat. Nakupoval se od nich plyn, titan, ropa, diamanty. A oni si pořídili, co se jim líbilo. Panovalo přesvědčení, že to tak bude navždy, což se nevyplnilo. A pak jde také o to, že Západ nemá dostatečné výrobní kapacity. Mluvilo se o milionu dělostřeleckých granátů (pro Ukrajinu), který ale nebyl dodán. Já to chápu. Cena je příliš vysoká. Jde o střelný prach, výbušninu, kov a výrobní náklady. Nedá se to najednou rychle vyrobit. Plus jsou tu v každé zemi politické překážky. Demokracie je v porovnání s autokracií v kritické situaci slabá.
Shrnul jste potíže s municí a zbraněmi. Jak je to ale s lidmi? Má Ukrajina dost zkušených vojáků, kteří bojují například už několik let? Nebo je to tak, že jich mnoho skončilo s vážnými zraněními či padli?
Lidé jsou unavení. Jsou ve válce už několik let, jsou vyčerpaní a znavení fyzicky. Část lidí padla. Bohužel zemřeli ti nejlepší z nejlepších vojáků. Dnes bojují mobilizovaní. Někteří skončili v zajetí. Rusů je prostě víc. Oni poslali na svou stranu fronty 400 tisíc mužů. Tolik my jich nemáme. Mají jasnou převahu v mužstvu. Nehledě na to, že jejich vojáci jsou často netrénovaní a nepřipravení, oni bojují samotnou početní převahou. Stejně tak jako v případě munice.
Zmínil jste Avdijivku. Podle mě je to obrovský symbol pro Ukrajince, ale i pro Rusy. Jak vnímáte její ztrátu?
Nám bylo jasné, že Avdijivku dřív nebo později ztratíme. V prosinci už bylo jisté, že se to stane, když jsme na mapě viděli, jak nás obkličují. Navíc nepřišla pomoc z USA, kde o ní nehlasoval Senát ani Sněmovna reprezentantů. Proto bylo zřejmé, že do konce února o Avdijivku přijdeme. Stalo se. Nevnímal bych to ale úplně negativně. Rusům se tím neotevřela žádná přímá cesta na Lvov nebo Košice. Budou tam jiná města, ale není to zas takové drama.
Jak je na tom společnost? Mnoho měsíců civilisté vlastně neslyšeli z fronty dobré zprávy...
Přijímají to špatně. Lidé se ze situace hroutí. Hodně obyvatel zůstalo za hranicemi, také vaše země jich mnoho přijala. S každým přibývajícím měsícem se jich víc a víc rozhoduje, že v zahraničí zůstanou. Není důležité, jestli je to Praha, Varšava nebo New York. Lidé tam zapustí kořeny. Jde hlavně o ženy, děti a také o muže, kteří nějakým způsobem odjeli ze země. Ti všichni si uvědomí, že si musí najít práci, že musí začít podnikat nebo něco dělat.
Tyto lidi ale Ukrajina ztrácí…
Ano. Na Ukrajině je také situace složitá. Je tu hlasitá menšina, která volá po tom, že se hranice musí vrátit do stavu z roku 1991. To je logický požadavek. Je to naše území, ale realita je jiná. Nemáme toho jak dosáhnout. Nemáme lidi, zbraně ani potřebnou podporu. Já bych také chtěl, aby se nám vrátil Krym, ale na to nemáme zdroje. Musíme být realisté. Většina mlčí a menšina bohužel žádá pokračování války.
Jak ukrajinská společnost vnímá to, co se děje na Západě? Už jste zmínil, že západní země Ukrajině poskytují pomoc. Nebo spíše slibují, že ji pošlou – zbraně, munici i vše ostatní. Realita přitom vypadá poněkud jinak a pomoc, zdá se, není dostatečná...
My jsme opravdu nesmírně vděční za každou pomoc. Nemůžeme říkat: ‚Vy nám musíte něco dávat‘. My vám děkujeme za všechno, co děláte. Když se rozpadl Sovětský svaz, zůstalo na Ukrajině dvacet procent z jeho hospodářství. Přišli jsme o to. Už je to historie. My jsme vděční a nemůžeme si diktovat: ‚Češi, dejte nám tohle, a Němci, dejte nám tamto‘. Prosím, dejte nám, co můžete, my jsme vám za to opravdu vděční. Co můžeme, koupíme, nebo nám to dejte na dluh.
