Když se řekne Somaliland, mnozí si vybaví polorozpadlý, válkou zmítaný stát, ohrožovaný spolu s teroristickými skupinami svou vlastní nestabilitou. Somaliland má ale se Somálskem, na který sedí výše uvedený popis, jen málo společného. Tento nikým neuznaný stát funguje již 30 let v relativním klidu a míru.
Somaliland, kterému se v češtině občas říká Somálijsko, je de facto nezávislý, avšak neuznaný stát na území severního Somálska v Africkém rohu. Hlavním městem je Hargeysa a zahrnuje pět z osmnácti somálských krajů v oblasti mezi Etiopií, Džibutskem, Adenským zálivem a někdejším Italským Somálskem.
Ve 12. století se zde začaly usazovat různé klany, jejichž původ je některými Somálci spojován s Araby. Části území dnešního Somalilandu byly po staletí pod nadvládou Osmanů a Egypťanů, během koloniálního období v roce 1882 pak byla země podmaněna Brity. Za druhé světové války v roce 1940 území nakrátko dobyla italská armáda, hned o rok později se však zpět dostalo do područí Britů.
26. června 1960 získal Somaliland na Velké Británii nezávislost a stal se samostatným státem. Somálsko, které bylo tou dobou pod nadvládou Itálie, získalo nezávislost o čtyři dny později. Obě entity se 1. července 1960 spojily do jednoho suverénního státu, Somálské republiky. Jejím cílem bylo sjednotit všechny lidi somálského původu žijící na Africkém rohu.
Spojení a rozpojení
Toto nové spojení se ale ukázalo být naprosto katastrofickým. Krátce po vzniku byli totiž lidé ze Somalilandu vyřazeni ze státní správy a účasti ve vládě. V důsledku toho odmítli v referendu unijní ústavu a jejich odpor jenom rostl. V roce 1969 utrpěla celá unie vojenský puč a k moci se dostal Siad Barre, který zemi držel v brutálním militantním diktátorském režimu. Ten definitivně zastavil cestu Somálska směrem k demokracii a ještě více zasel ve společnosti separatistické myšlenky.
Vláda Barreho kulminovala brutální tříletou občanskou válkou (1988–1991), ve které bylo zabito 50 tisíc lidí a ze země uprchlo na půl milionu obyvatel. Barreho režim však občanskou válku nepřežil a jejím vyústěním bylo 18. května vyhlášení nezávislé Republiky Somaliland. Do dnešního dne ji však žádný stát neuznal.
„Somálci z jihu to nemohli skousnout a hlavní město Hargeysu doslova srovnali se zemí. Všichni obyvatelé Somalilandu utekli. Ti, kteří neměli zahraniční konexe, jako například nomádi, utekli do sousední Etiopie. V následném chaosu přišli o většinu svých zvířat,“ popsala situaci česká fotografka Líba Taylor, která Somálsko poprvé navštívila v roce 1986.
Klany a nomádi
Počet obyvatel Somalilandu je odhadován na 3,5 milionu lidí. Zatímco 45 procent obyvatel žije v centrech měst či přilehlých venkovských oblastech, více než polovina všech lidí žije buď nomádským, či polonomádským životem. Ti pak přebývají tradičně ve stanech, na jejichž výrobu se dříve používaly kůže, nyní stačí i plast (viz foto).
Celá společnost je organizována v klanových seskupeních, které zde hrají nejdůležitější roli. Jejich velikost je od pěti do padesáti tisíc klanových příslušníků. Klanové rodiny jsou dále rozděleny do rodových jednotek, obvykle čítajících od dvou a půl do deseti tisíc členů.
Pro Somálce je jednoduché rozeznat, jak jsou rodově spřízněni – jednak jménem a pak také klanovou příslušností. V Somalilandu je přísně zakázána klanová diskriminace a všechny klany jsou si rovny například před vládou.
Oficiálními jazyky jsou somálština a arabština, užívá se i angličtina. Vzhledem k tisíciletým obchodním stykům s Íránem a Indií obsahuje somálština mnoho slov perského a indického původu. Téměř všichni Somálci jsou sunnitští muslimové.
Za velice nadějnou část ekonomiky je považováno zemědělství, třebaže vysoký potenciál skrývá také těžba. Průzkumy ukazují, že Somaliland má rozsáhlé pobřežní zásoby ropy a zemního plynu. Během posledních let bylo provedeno několik vrtů, ale díky neuznanému statusu země z nich nemohou těžařské společnosti plně profitovat.
Cestovatel Jiří Horák, který Somaliland navštívil před deseti lety, potvrzuje, že země skutečně funguje zcela nezávisle na Somálsku. Při cestování do země je potřeba se prokázat somalilandským vízem, které lze získat například na „ambasádě“ v Addis Abebě.
„Ta ambasáda byla velice neoficiální, na vratech ani neměla označení, zvenku to vypadalo prostě jako obyčejný dům. Že je to ‚ambasáda‘, jsem se dozvěděl jenom proto, že mi to řekli známí. Dost to vypovídá o mezinárodním uznání toho státu, když si ani nemohou označit vlastní ambasádu a fungují takhle potají,“ popsal Horák.
V zemi disponují také vlastní měnou, z těch cizích přijímají dle Horáka v podstatě jen americký dolar.
Politický systém
Somaliland vytvořil zvláštní vládní systém kombinující tradiční a západní prvky vlády, který je zastřešen somalilandskou ústavou. Země má republikánskou formu vlády.
Během série meziklanových konferencí, jež vyvrcholily v Boramě 1993, byl vytvořen systém, jehož ústřední postavou je qabil (klan či společenství) a skládá se z exekutivy s prezidentem, viceprezidentem a Radou ministrů, dvoukomorového parlamentu (Rada starších a Sněmovna reprezentantů) a nezávislého soudnictví.
Tradiční Rada starších (guurti) byla zahrnuta do vládní struktury a tvoří Horní komoru, která je zodpovědná jak za výběr prezidenta, tak za řešení vnitřních konfliktů. Vláda se tak stala základem pro rovné sdílení moci hlavních somalilandských kmenů, a to díky předdefinované formuli, která jim zajišťuje křesla v Horní a Dolní komoře. Roku 2002 se zde konaly volby na lokální úrovni, považované za nejklidnější v Africe za posledních 20 let.
Od vzniku země se konalo mnoho voleb, všech se přitom účastnili mezinárodní pozorovatelé. Ti je prohlásili za svobodné a spravedlivé. Somaliland tak má dle Světového ekonomického fóra jedny z nejdemokratičtějších systémů v Africe, přesto stále není uznán, jeho cestovní pasy jsou považovány za bezcenné. Přestože téměř polovinu rozpočtu dává na obranu (kvůli tomu, že de facto leží uprostřed válečných zón), dostává se jeho úspěchům jen malé uznání.
Horák, který se dlouhodobě africkými státy zabývá a často je navštěvuje, však na výroky o demokratičnosti Somalilandu hledí se skepsí. Mluvit o demokracii v souvislosti s jakoukoliv africkou zemí je dle něj trochu přehnané, třebaže Somaliland k tomu má ve srovnání se Somálskem rozhodně blíže.
Na čem stojí mír?
Relativní mír a stabilitu Somalilandu přehledně zanalyzovala Sarah Phillipsová ve své knize „When There Was No Aid“. V té se ptá na to, proč všudypřítomné násilí v Somalilandu skončilo, ale ve zbytku Somálska pokračovalo. Její odpověď se, stejně jako mnoha jiných vědců, zaměřuje na nejzřetelnější rozdíl mezi nimi – na absenci vnější intervence v Somalilandu v letech 1991 až 1996 a ohromnou mezinárodní pozornost věnovanou Somálsku ve stejném časovém období.
Phillipsová tvrdí, že mezinárodní organizace poskytující pomoc své zásahy v nestabilních zemích často ospravedlňují, třebaže jejich intervence k ničemu dobrému nevedou. Kritizuje také předpoklad mezinárodního společenství, že jedině silné státní instituce mohou dosáhnout vyšší úrovně stability, a na příkladu Somalilandu ukazuje, že to není pravda.
Somaliland má za sebou 30 let neuvěřitelného pokroku jako nezávislý stát. Jeho další vývoj je bohužel limitován neexistujícím mezinárodním uznáním. Jak píše irský výzkumník Gordon Peake, Somaliland je odpojen od mezinárodní pomoci a nemůže čerpat finance ze Světové banky či Mezinárodního měnového fondu. Protože je například na celé Somálsko uvaleno zbrojní embargo, každý, kdo se chce stát policistou, si musí sehnat svou vlastní zbraň.
