Washington - Přesně před šedesáti roky americký Nejvyšší soud rozhodl, že segregace v amerických školách je protiústavní. Znamenalo to alespoň teoretický konec škol dělených podle barvy pleti. Nicméně boj černochů o úplné zrovnoprávnění tím teprve začal. Jaká je ovšem praxe v americkém školství po více než půl století? Možná až překvapivě stejná. V mnoha školách přetrvává rasová segregace dodnes.
Jedna věc je rozsudek Nejvyššího soudu, druhá věc je mít na konzervativním jihu třídu bílých i barevných dětí. Případ Nejvyššího soudu USA Brown v. školní rada Topeky v roce 1954 rozhodl, že zakládat veřejné školy pro bílé a černé je protiústavní. Snažil se tak zastavit dosud běžnou praxi státem podporované segregace držící se hesla „separated but equal“.
Úspěch to byl jen částečný. Na jihu většina veřejnosti proti nevítané novince protestovala a situace bezprostředně po vynesení rozsudku byla v jižních státech skutečně vyhrocená. Stálo to velké úsilí a odvahu mnohých černošských rodin, aby desegregace vůbec reálně proběhla. „První černošské děti, které chodily do stejných škol s bělochy, musely zažívat velkou šikanu,“ podotkl vedoucí Katedry amerických studií FSV UK Kryštof Kozák. Věděly, že ve smíšených třídách vítané nejsou a stačil jen nepatrný přešlap, aby je čekalo podmínečné vyloučení.
Černošské studenty musela cestou ke škole chránit armáda
Bílí rodiče byli s rozhodnutím soudu natolik nespokojeni, že pořádali bouřlivé demonstrace. V Arkansasu v roce 1957 se do střední školy v Little Rock zapsalo devět černošských studentů, což vyvolalo nesouhlasné reakce místních. Guvernér státu tehdy povolal národní gardu, aby barevné studenty do svých lavic nepustila. Pohled na řadu vojáků blokujících studenty se dostal na přední stránky amerických médií a silně polarizoval tehdejší společnost. Zasáhnout musel až prezident Dwight Eisenhower, na jehož příkaz hlídala vchod školy armáda.
Bezprostředně poté, co zákon vešel v platnost, se tak situace téměř nezměnila. Trvalo ještě několik desetiletí, než se takzvaná desegregace začala uplatňovat. Devadesátá léta a začátek nového století ale tomuto trendu příliš nepřály. Tristní zůstává situace nejen mezi Afroameričany, stejným problémům čelí i přistěhovalci z Latinské Ameriky. Zástupce amerického ministerstva školství nedávno prohlásil, že kdyby Martin Luther King ještě žil, byl by sklíčen pohledem na množství škol, které jsou stále segregované.
V amerických velkoměstech bují barevná ghetta
Faktická segregace je tak mnohem silnější, než bychom po šedesáti letech čekali. „Běloši na rozsudek reagovali tak, že se vystěhovali z oblastí, kde by hrozilo, že by mohli chodit s černochy do školy,“ vysvětlil Kozák. Výsledkem je, že segregované jsou nejen školy, ale celé čtvrtě velkých amerických měst. Spravedlivě namíchat do místních školních institucí děti různých barev tak bývá poměrně obtížné.
Podle zprávy Kalifornské univerzity z roku 2012 chodí 38 procent Afroameričanů a 43 procent přistěhovalců z Latinské Ameriky do škol definovaných jako „intenzivně segregované“, kde minority tvoří i sto procent všech studentů. „Naše škola je extrémně segregovaná. Je to tím, že v naší čtvrti žije velká menšinová populace,“ podotkla Caitlin McNultyová, učitelka základní školy v Hustonu, v jejíž jedné čtvrti barevní studenti tvoří až 90 procent. Pouze sedm z 705 studentů na její škole bylo bílých, což je méně než jedno procento.
I podle sociálních indikátorů je zřejmé, že rozdíly mezi bělochy a barevnými stále přetrvávají. „Lidé, kteří se narodí do reálně segregovaných podmínek ghetta i ve velkých městech, mají mnohem horší perspektivy než většinová populace,“ podotkl Kozák. Cesta ven z tohoto začarovaného kruhu bude i nadále velmi obtížná. Právě chudoba, drogy a zoufalá situace mnohých mladých Američanů barevné pleti je problémem, s jehož vyřešením si Spojené státy dosud neví rady.
