Tartu je stotisícové město na jihu Estonska. Všude okolo se rozprostírají lesy a bažiny, padesát kilometrů na východ už se line ruská hranice. Tady, na konci demokratického světa, žijí také tři české řádové sestry, Františkánky Marie Immaculaty – Milada, Františka a Benedikta. Jejich kongregace sem původně přišla v roce 1936, za totality v nemocnici tajně křtily děti, dnes pracují ve škole a školce.
Píše se rok 1936 a sedm františkánských sester vyráží z kláštera na Hané do jihoestonského Tartu. Nedávno se vrátily z misií v Britské Guyaně, kde se staraly o malomocné, teď je čeká patnáct set kilometrů na severovýchod. Řád františkánek totiž oslovili estonští jezuiti s prosbou o pomoc s tamními nemocnými v Tartu a Parnu.
Po několikaleté službě v pobaltské zemi ale osud znovu zamíchá kartami. Po vstupu sovětských vojsk se musí sedmičlenná skupina žen, jejichž barva vlasů bývá důmyslně skrytá pod těžkou bavlněnou látkou, vrátit domů. Navzdory nepřízni dějinných okolností ale v Tartu přece jen zůstávají tři z původní skupinky. Jedna z nich, sestra Salvatora, už zpátky nemůže – má nově nabyté estonské občanství a úřady ji nenechají vycestovat. Další dvě sestry Salvatoru odmítají opustit.
Ve šlépějích historie
Sestry Františka, Benedikta a Milada, jejich současné následovnice, dnes žijí v malém bílém domě vedle parku s výhledem na katolický kostel – jediný katolický kostel v okruhu sta kilometrů. Navíc v zemi, kde se ke katolické víře příliš lidí nehlásí. Pokud už někdo věří, je spíš luterán. Jinak o sobě Estonci, známí i pro pohanské rituály, mluví jako o jedné z nejateističtějších zemí Evropy.
Řeholnice na své předchůdkyně, a hlavně na sestru Salvatoru, často vzpomínají. Nejen na její dobrotu a ochotu pomáhat, ale také na její práci v místní nemocnici. „Za totality měla jenom nějaký takový šáteček, tedy nemohla chodit v hábitu. Ale lékaři i přesto věděli, že to je řeholní sestra. Když bylo nějaké dítě v nebezpečí smrti, i lékaři posílali rodiče za sestrou Salvatorou, aby je pokřtila,“ popisuje sestra Benedikta svou předchůdkyni.
Když řeholnice hovoří o historii, zmiňují především složité podmínky. Dříve totiž bývaly v Estonsku velké mrazy a chudoba a ani období sovětské totality křesťanské víře příliš nepřálo. „Doma si aspoň mohly navzájem pomoct, ale tady byly samy jako tři cizinky,“ říkají sestry, které do Estonska přišly, stejně jako jejich předchůdkyně, z Hané.
Ženy v bílém závoji vzpomínají, že po revoluci, v devadesátých letech, české sestry z Tartu úplně vymizely. Na přelomu tisíciletí ale tamní farníci požádali o další pomoc z Česka. A tak františkánky opět vyslaly sestry na misii. V současnosti tak v tamním klášteře žijí tyto tři Češky, dohromady je členek jejich řádu třicet.
Učit nevěřící náboženství není problém
Současné sestry v Tartu pracují v místní katolické škole a školce. Zatímco sestra Milada učí náboženství, Benedikta s Františkou se starají o předškolní děti. To vše v estonštině. Jak samy přiznávají, naučit se ji nebylo vůbec jednoduché, s dětmi se ale vždy dá nějak domluvit. Nejslabší jazykovou vybaveností disponuje sestra Františka. Ta je na misiích nováčkem a jazyk se teprve učí, a tak si při výuce ve školce často pomáhá různými gesty nebo nápodobou.
Přestože české františkánky pochází z odlišného kulturního prostředí, vliv na jejich estonský život to podle nich nemá. „Při výuce náboženství ani ve školce to nevadí. Neučím ani společenské vědy, ani zeměpis,“ vysvětluje sestra Milada, proč nebere své češství při výuce jako handicap.
Klášter v Olomouci a Česko jim nijak zásadně nechybí, o letních prázdninách se tam navíc můžou vracet a s dalšími sestrami sdílet své zážitky. Jak samy říkají, na misiích jsou ale většinu času obklopeny místní křesťanskou komunitou, díky které se i v zemi, která s Českem nemá zase tolik společného, cítí dobře. Dokonce natolik, že se Estonsko stalo zhruba na deset let jejich novou domovinou.
