„Petr a apoštolé řekli: Více sluší poslouchati Boha než lidí. Bůh otců našich vzkřísil Ježíše, kteréhož jste vy zamordovali, pověsivše na dřevě. Toho jest Bůh, jakožto Knížete a Spasitele, povýšil pravicí svou, aby bylo dáno lidu Izraelskému pokání a odpuštění hříchů. A my jsme svědkové toho,“ stojí ve Skutcích apoštolů ve znění Bible kralické. Příběh z Jeruzaléma putoval do všech světových stran. Na lodích evropských dobyvatelů potom ovládl většinu zemského povrchu.
Události, které si právě na Velký pátek věřící připomínají, se odehrály na Via Dolorosa, tedy cestě utrpení, jak ji ukazuje mapa výše. Završily životní putování Krista, jehož činy se v současnosti připomínají v několika blízkovýchodních státech.
Především v Americe a subsaharské Africe získal Ježíšův příběh srdce téměř všech, jak je vidět na následující mapě zobrazující podíl křesťanského obyvatelstva. Právě v těchto oblastech byla totiž civilizační převaha evropských dobyvatelů s misionáři za zády největší.
Vyprávění o Ježíšovi se však rozšířilo i tam, kde existovaly silně zakořeněné konkurenční příběhy o původu a smyslu světa. Především v jižní a východní Asii je sice podíl křesťanů malý, v obřích populacích to však znamená poměrně velké celkové množství.
Nejbližším soupeřem v interpretaci plánů nadpřirozených sil se brzy stal islám. Právě ten je v zásadě jediným přímým sousedem křesťanského světa v Africe, na jihovýchodě Evropy a ve střední Asii. Dál na východ se kříž potkává i s buddhismem a konfucianismem, na tomto pomezí sibiřských lesů a stepí však žije jen málo lidí.
Rozhodující pro světový úspěch křesťanství bylo uchycení v Evropě. Nejprve v komunitách kolem Středozemního moře, pak v celé Římské říši a po stěhování národů i ve slovanském světě.
Jako jedna z posledních odolávala slovům Bible Litva, která tehdy ovládala rozsáhlé prostory současného Běloruska a Ukrajiny. I ona se nakonec přidala, když její kníže Jagello přijal roku 1386 v Krakově křest a stal se polským králem Vladislavem II.
S novou vírou přicházely i rituály, které se mnohde mísily s místními nebo staršími tradicemi, jak ukazují různá označení pro Velikonoce v evropských jazycích. Nejčastěji se stávaly křesťanskou verzí židovského pesachu, oslavy nového začátku, nového života, jinými slovy jara.
V germánských jazycích se pro ně ujal název vycházející z bohyně Ostary (Eostry). I ona symbolizuje jaro a východ slunce (odtud i kořen germánských slov pro východ jako světovou stranu).
Ugrofinové lingvisticky spojili Velikonoce s koncem masopustu. Slované pak zdůraznili svátek slovem velký. Ti jižní ho pak jako jediní začali nazývat přímo událostí, kterou připomíná.
Svědectvím o šíření křesťanské víry je i původ těch, kdo se považují za zástupce Krista a nástupce apoštola Petra. Papežové římskokatolické církve pocházeli nejprve ze Středomoří a poté v drtivé většině případů z Itálie.
Je jím také rozšíření slova svatý v názvech obcí. Obzvlášť nejzápadnější výspy Evropy jsou jimi posety.
Dělení
Čím víc příběh o Ježíšovi stárnul, tím víc na sebe nabaloval různých interpretací. Nejdřív se o ně rozhádal východ se západem a poté sever s jihem. Vzplály krvavé konflikty o to, kdo má nárok na svatou pravdu a nejednou otřásly Evropou. Na hranicích katolického, protestantského a pravoslavného světa leckde doutnají dodnes: v Irsku, na Balkáně nebo na Ukrajině.
Věroučně rozdělená Evropa se odrazila i ve věrouce svých kolonií. Španělé a Portugalci vyvezli katolickou verzi příběhu o Ježíšovi do Latinské Ameriky a na Filipíny. Francouzi s Belgičany a Portugalci ji zase šířili ve svých afrických državách. Dnes je díky tomu nejrozšířenější, vyznává ji asi 1,2 miliardy lidí.
Britové zase vyvezli protestantský příběh. Uspěl v subsaharské Africe a především ve Spojených státech, kde se rozvinul do mnoha dalších podob. V Evropě se drží v germánských státech. Dnes se k němu celkem hlásí na 800 milionů lidí.
Doba rozumu?
Evropskou (nejen) náboženskou expanzi umožnil technologický pokrok a vědecká metoda. A ty se brzy začaly stávat hrobníky učení o Kristovi. Friedrich Nietzsche svým slavným výrokem Boha rovnou pochoval. To však bylo trochu předčasné, úbytek věřících je pomalý a pozvolný a zůstává omezen na západní svět. Jinde je stále v rozmachu.
Pod průměrnými daty se schovávají různé výjimky. Například nizozemský biblický pás. Ten má jeden zajímavý projev: radikální kalvinisté nedůvěřují očkování, což se projevuje zvýšeným výskytem spalniček.
Víra v existenci Boha už je ve většině evropských států v menšině, jak ukazuje průzkum Evropské komise. Ten zároveň odhaluje významné rozdíly v jednotlivých zemích.
Jenže Boha většinou nenahrazuje smíření se s tím, že nic nadpřirozeného neexistuje. Naopak. Tam, kde lidé Boha opouštějí, přimykají se ke stejnému konceptu s jiným názvem. Evropská komise se ptala na víru v nějakou nespecifikovanou životní sílu nebo ducha.
A z Evropy nemizí ani obyčejné pověry. Leckde například stále lidé věří v uhranutí.
Daleko větší výdrž má křesťanský Bůh ve Spojených státech, i když i tam začala návštěvnost kostelů v posledních dvaceti letech podle průzkumu Gallup klesat. Především na jihu stále táhne do kostelů každý týden více než třetinu lidí, někde až polovinu. Zdaleka nejvíc působí ve tmavém obdélníku na západě. V tomto státu jménem Utah našli své útočiště následovníci Josepha Smithe a jeho Knihy Mormonovy.
Úspěch křesťanství je mimo jiné důsledkem amerického přístupu k církvím. Obzvlášť ty nekatolické se často chovají podobně jako firmy a lákají nové „klienty“ propracovaným marketingem. To má za následek, že celá polovina Američanů někdy v životě změní kostel, do kterého chodí. Obzvlášť tam, kde převládají baptisté a metodisté.
