Konfederace a rasismus jsou spojené nádoby. Většina Američanů ale sochy strhávat nechce

Ve Spojených státech se obnovila debata o odkazu konfederačních symbolů. Podle demonstrantů, kteří v posledních týdnech protestují proti rasismu, připomínají sochy jižanských generálů otroctví a rasismus a narostla i podpora pro jejich odstranění. Většina Američanů ale takové kroky neschvaluje, i když se amerikanisté shodují, že vnímat konfederační symboly a zároveň ignorovat rasismus není možné.

Když v roce 1964 prezident Lyndon Johnson podepsal tzv. „Civil Rights Act,“ o jehož vznik se zasloužilo Afroamerické hnutí za občanská práva v čele s doktorem Martinem Lutherem Kingem, mnozí doufali, že se situace ohledně postavení černošského obyvatelstva v americké společnosti zlepší.

Průlomový zákon zakazoval diskriminaci na základě rasy, náboženství, pohlaví nebo původu a zajišťoval důslednější dodržování rovných podmínek ve školách, v ubytovnách a u voleb – a mohl napsat tečku za sociální segregací, tak typickou pro Spojené státy. Poslední týdny ovšem ukazují, že rasové otázky zde svedou rozdmýchat společenský neklid i půl století po Johnsonovu podpisu. 

Poslední vlnu protestů proti rasismu spustilo násilné zatčení Afroameričana George Floyda, který zemřel poté, co mu policista téměř devět minut klečel na krku. „Nemůžu dýchat,“ opakoval Floyd. Přesto mu policista, ani žádný z jeho tří kolegů, kteří činu přihlíželi, nepomohl. Nyní všichni čelí trestnímu stíhání a Floydovo volání po vzduchu se stalo mottem protestujících, kteří žádají systémovou změnu jak policie, tak samotné americké společnosti.

Pomyslný vůdcovský prapor protestů zvedlo hnutí Black Lives Matter („Na životech černochů záleží“). Hnutí dlouhodobě upozorňuje na rasovou nerovnost ve společnosti a někteří jedinci hlásící se k němu při protestech často volí agresivní nástroje.

Nyní aktivisté požadují odstranění soch považovaných za symboly rasismu – a pozornost soustřeďují zejména na kontroverzní vojevůdce Konfederace, tedy spolku států, který prohrál americkou občanskou válku v 19. století.

Hlavní příčinou konfliktu, byť ne jedinou, byl totiž spor o postavení černošských otroků využívaných zejména na zemědělském Jihu, a konfederační (jižanské) symboly tak budí vášně i v současnosti. Jak zjistila televizní stanice al-Džazíra, pomníků a soch spojených s Konfederací je po Severní Americe přes 770. Sporu o sochy ovšem nelze porozumět bez vyjasnění si historie, která ho stvořila.

Konfederační památníky ve Spojených státech
Zdroj: al-Džazíra

Čtyřletá válka s tři čtvrtě milionem obětí

Podle mnohých historiků představuje válka Jihu proti Severu nejtemnější období amerických dějin. V žádném jiném konfliktu nezemřelo tolik Američanů jako v tom, kde bojovali sami proti sobě. Téměř po staletí se jako konečný počet obětí uváděl odhad 620 tisíc. V roce 2012 ale přišel historik David Hacker z Binghamtonské univerzity s novým údajem, který je o téměř 130 tisíc vyšší.

Válka vypukla v roce 1861 po dekádách napětí mezi severními a jižanskými státy. Posledním katalyzátorem konfliktu byla prezidentská volba z předchozího roku, ve které zvítězil republikánský kandidát Abraham Lincoln. Vyhrál totiž v osmnácti severních státech, ale v žádném jižanském, kde měl naprosto minimální podporu obyvatel.

Jižanské státy se obávaly, že v připravované vládě nebudou mít velký vliv, a že se nově zvolený prezident pokusí zamezit rozšíření otroctví na západ. Sedm z nich se odtrhlo ještě před samotnou Lincolnovou inaugurací a založilo samostatnou republiku, též zvanou jako Konfederace. Zanedlouho je následovaly další čtyři státy.

Jih věřil, že dokáže být soběstačný a na Severu nezávislý; příjmy mu zajišťovalo bavlnářství, protože z konfederační produkce pocházely hned tři čtvrtiny světové produkce bavlny. Region toho dosáhl pomocí systému plantáží, na kterých byla využívána práce černošských otroků. Těch bylo v jižních státech okolo čtyř milionů. Nedá se ovšem říct, že by otroky vlastnili všichni obyvatelé Jihu, ve skutečnosti se jednalo asi o pětadvacet až dvaatřicet procent.

Americká občanská válka (1861–1865)
Zdroj: ČT24/National Geographic

Důvod konfliktu: otroctví

Podle renomovaného amerického historika Davida Goldfielda není pochyb o tom, že bezprostřední příčinou války bylo právě  otroctví. „Uznali to jak obyvatelé Severu, tak Jihu,“ píše – a za pravdu mu dávají dějiny. Když se od zbytku země odtrhla Jižní Karolína, její delegáti jako důvod uvedli „rostoucí nepřátelství ze strany neotrockých států k instituci otroctví“. Ve svém druhém inaugurační projevu toto uznal i prezident Lincoln, třebaže jeho hlavním cílem bylo udržet Spojené státy pohromadě.

Představitelům Konfederace na zachování otroctví velmi záleželo a při svých projevech své názory ohledně rasového uspořádání neskrývali. Pravděpodobně nejslavnějším příkladem je tzv. „Cornerstone speech“ (Projev o základních kamenech) viceprezidenta Konfederace Alexandera Stephense, ve kterém zcela explicitně a rasisticky vysvětluje, na jakých základech novou vládu staví.

Základním kamenem naší nové vlády je skutečnost,  že negr a běloch si nejsou rovni.
Alexander H. Stephens
Viceprezident Konfederace

Emancipační proklamace jako Lincolnův symbolický tah

V roce 1863, po třech letech války, sepsal prezident Lincoln „Emancipační proklamaci“, ve které uděluje svobodu všem otroků v rebelujících státech. Dokument měl ale omezenou účinnost. Vztahoval se pouze na jižanské státy, ale už ne na ty hraniční, které – byť deklarovaly náklonnost Unii – samy otroctví provozovaly. Mezi tyto státy patřily Delaware, Maryland, Kentucky, Missouri a Západní Virginie. I přesto ale historikové uvádějí, že měla Lincolnova proklamace velký symbolický efekt.

Fakticky totiž z války udělala spor o otroctví a znehodnotila tak jiné argumenty, které by státy na Jihu mohly uvádět, jako například snahu o větší nezávislost a práva. „Jediné podstatné právo, o které šlo, bylo právo vlastnit otroky,“ řekl rádiu NPR historik Adam Goodheart, který o tématu napsal knihu 1861: The Civil War Awakening.

Lincoln svým tahem také znemožnil evropským mocnostem, které už na svých územích otroctví zrušily, aby Konfederaci podpořily. Zároveň deklarací motivoval černošské otroky, aby se přidali k unijní armádě. Jak uvádí Národní americký archiv, „z osvobozených se tak mohli stát osvoboditelé“. 

Bitva u Gettysburgu
Zdroj: Thure de Thulstrup/WikiCommons

Čtyřletou občanskou válku nakonec vyhrála Unie, tedy severní státy. 13. ledna 1865 podepsal prezident Lincoln třináctý dodatek Ústavy, který otroctví zrušil a ke kapitulaci Jihu došlo o tři měsíce později. Unijnímu vojsku se vzdal sám generál Robert E. Lee, pravděpodobně jeden z nejoslavovanějších vojevůdců americké historie. 

Po skončení bojů zůstal Jih zpustošený a neobyvatelný. Nastala doba „Rekonstrukce,“ při které vítězná vojska bývalé konfederační státy okupovala. Černoši pomáhali republikánům k politickým vítězstvím a aktivně se zapojovali do rozvoje regionů. V roce 1868 Kongres prosadil čtrnáctý dodatek Ústavy, který rozšířil základní občanská práva i pro černošské obyvatelstvo. 

Pomníky byly reakcí na posilování černošských práv

Unijní vojska se z Jihu stáhla v roce 1877 a následující období učebnice dějepisu popisují jako „časy Jima Crowa.“ Odkazovaly na kreslenou postavičku černocha, který působil jako karikatura černošského obyvatelstva.

Jižanští politici tehdy začali prosazovat zákony, které fakticky zavedly rasovou segregaci – podřadné postavení černochů tak přetrvalo i ve chvíli, kdy už nebyli otroky. Diskriminační zákony platily v letech 1876 až 1965 a zakazovaly černochům například jezdit stejnými autobusy jako běloši nebo chodit do stejných parků, škol a restaurací. Účelem bylo zamezit kontaktu mezi rasami.

Zákony fungovaly na bázi „separate but equal,“ tedy „odděleni ale rovni“. Podle zastánců taková doktrína neodporovala čtrnáctému dodatku, a byla tak legální. V sedmdesátých letech také na síle nabývaly militantní organizace hlásající nadřazenost bělochů, jako například Ku Klux Klan, který ostatně svou činnost provozuje dodnes.

Stoupenci Ku Klux Klanu
Zdroj: Jim Lo Scalzo/ISIFA/EPA

Jedním ze zakladatelů Ku Klux Klanu byl konfederační generál Nathan Bedford Forrest a v rodném Tennesee má až dosud hned dvě upomínky – bustu na radnici a sochu v nadživotní velikosti. „Muž, který za občanské války velel zmasakrování asi tří stovek černých vojáků, protože se vzdali Seveřanům,“ popisuje ho amerikanista z Univerzity Palackého Josef Jařab, pro něhož je oslavování podobných lidí nepochopitelné.

Jak ukazuje časová osa sestavená stanicí CNN, pomníky a sochy byly budovány právě tehdy, když bylo napětí mezi černošskou menšinou a většinovou jižanskou populací vysoké. Vůbec nevíce pomníků bylo postaveno okolo roku 1909, když byla založena lidskoprávní organizace za práva černochů NAACP. Důvodem byla obrovská a velmi rychlá vlna kulturní změny, na kterou jižanská společnost neuměla reagovat. 

  • 1866 – založení Ku Klux Klanu
  • 1909 – založení lidskoprávní organizace NAACP
  • 1915 – znovunabytá popularita Ku-Klux-Klanu
  • 1921 – Masakr v Tulse (podle odhadů až 300 mrtvých)
  • 1960 – První afroamerické dítě nastupuje na základní školu pro bělochy
  • 1962 – První afroamerický student nastupuje na Univerzitu v Mississippi
  • 1964 – Lyndon Johnson podepisuje Civil Rights Act

Podle amerického pedagoga Jeffreyho Smithe z Katedry anglistiky a amerikanistiky Masarykovy Univerzity přispěla k vyhrocení vztahů častá romantizace událostí občanské války ať už formou filmů či divadelních her. Jako příklad uvádí film Zrození národa z roku 1915, který vyobrazoval černochy jako hloupé a agresivní jedince, zatímco Ku Klux Klan glorifikoval coby organizaci, která zjednala pořádek.

„Jedna z kampaní NAACP se snažila film bojkotovat, nicméně film byl populární i tak, a přispěl k oživení Ku Klux Klanu,“ připomíná Smith a dodává, že další odpor přišel v padesátých a šedesátých letech, „v éře afroamerického hnutí za občanská práva, které vyprovokovalo bílé obyvatelstvo na Jihu i jinde po USA.“ Hnutí již zmiňovaného Martina Luthera Kinga žádalo po vládě definitivní zrušení rasové segregace a zakázání diskriminace.

Podle Smitha bylo stavění konfederačních pomníků formou vyjádření společenského názoru právě v těchto otázkách. Sám vzpomíná na svá školní léta ve státě Illionois, kde učebnice dějepisu období Rekonstrukce značně zkreslovaly.

Odstranění soch podporuje více Američanů než před třemi lety

Současná předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová uvedla, že chce z budovy Kongresu odstranit všechny sochy konfederačních osobností. Z červnového průzkumu Morning Consult a Politica ovšem vyplývá, že většina společnosti s ní nesouhlasí, byť počet Američanů, který takový krok podporují, se za poslední tři roky zvýšil.

Odstranění konfederačních soch v současnosti podporuje dvaatřicet procent populace, což je o šest procent více než v roce 2017. Údaje reflektují i stranické preference respondentů. Zatímco třiapadesát procent voličů Demokratické strany je pro odstranění, mezi voliči republikánů bychom takových lidí nalezli jen jedenáct procent.

Jak se Američané staví k odstraňování konfederačních soch
Zdroj: ČT24

Podle Smithe jsou konfederační symboly logicky spjaté s obdobím otroctví a rasismu. S ohledem na zmíněné dobové události tak navíc byly i do jisté míry zamýšleny. „Amerika má dlouhou historii rasových konfliktů a ty nebudou plně vyřešeny, dokud nebude pro-segregační a pro-otrocká minulost definitivně odmítnuta,“ říká Smith. Druhým dechem dodává, že chápe protiargument, který tvrdí, že sochy a symboly jsou součástí historie, která by neměla být ignorována či mazána.

Průzkum označuje jako „velkou ironii americké historie,“ protože zatímco kdysi byli Republikáni stranou Lincolna a Demokraté stranou jižanských bělochů, nyní je situace opačná. Podle Smithe je například nepředstavitelné, že by lidé z Lincolnova rodného státu v nadcházejících volbách volili Donalda Trumpa.

Trump na straně svých voličů

Sám prezident Trump zatím podle všeho stojí na straně svého elektorátu. Když vedení amerického námořnictva vyjádřilo úmysl zakázat vyvěšování konfederační vlajky a přejmenovat základny pojmenované po konfederačních generálech, Trump to tvrdě odmítl.

„Jak bylo patrné z průzkumů během voleb v roce 2016, Trumpova voličská základna je predominantně tvořena bělochy.“ říká Karel Komínek z Institutu politického marketingu. Z tehdejších exit pollů vyplývá, že republikánského prezidenta volilo pouze třináct procent mužů a tři procenta žen z afroamerické menšiny.

„Tento fakt v kombinaci s kontinuálním koketováním s pravicovými extremisty dle mého hraje v Trumpově jednání větší vliv než fakt, že se blíží volby,“ vysvětluje Komínek.

S hodnocením souhlasí i profesor Jařab z Univerzity Palackého, podle kterého Spojené státy nebyly od občanské války rozděleny nikdy tak významně, jako nyní. „Částečně je to vlivem neprezidentského chování Donalda Trumpa, který rozštěpení země vítá, protože se domnívá, že mu zaručuje větší šanci na znovuzvolení do Bílého domu,“ říká. 

Spor o sochy by mohly vyřešit technologie, říká Smith

Na otázku, čí socha by měla dál stát a čí jít k zemi, nemá amerikanista Smith jasnou odpověď. „Je nezpochybnitelné, že mnoho významných historických postav, včetně Abrahama Lincolna, by bylo dnešní optikou považováno za rasisty,“ říká. Otázkou podle něj ale je, zdali lze něco takového ospravedlnit tehdejším historickým kontextem.

„Osobně si myslím, že nelze. Už tehdy existovali lidé, kteří věděli, že to, co se děje není správné a těmto lidem se mělo naslouchat,“ vysvětluje. Mezi tehdejší prominentní abolicionisty patřili například Frederick Douglass, William Lloyd Garrison, či Susan B. Anthonyová.

Barrack Obama před malbou Fredericka Douglasse
Zdroj: Kevin Lamarque/Reuters

Zároveň upozorňuje, že řada kontroverzních osobností, které dnes někteří považují za rasisty, se zasadila o mnoho správných věcí. Otrokář Thomas Jefferson napsal Deklaraci nezávislosti, Lincoln vedl válku, která ukončila otroctví, a britský ministerský předseda Winston Churchill (kritizovaný dnes za rasismus) se neústupně postavil nacistům. Snaha o vyobrazení tak komplexních osob v jednoduché bronzové soše podle něj nemá smysl.

Budoucnost by podle Smithe mohla přinést inovativnější způsoby jak si komplikovanou historii připomenout. „Muzea dokáží odvyprávět poněkud úplnější příběh, ale třeba časem dokážeme přijít na kreativní způsob jak za pomocí digitálních technologií vytvořit veřejné památníky, které budou komplexnější, proměnlivější a zajímavější na pohled,“ uzavírá.