Bratislava - Pravděpodobné datum, kdy byl v Liptovském Mikuláši popraven slovenský zbojník Juraj Jánošík zní „17, březen 1713“. Z mladíka, jenž dle pověstí bohatým bral a chudým dával, učinily jeho skutečné i domnělé skutky legendu a slovenského národního hrdinu, který má sílu za 200 mužů a kouzelnou valašku. Ve skutečnosti šlo o vojenského zběha a rebela proti habsburské moci.
Jánošík skončil na háku za žebro. Tak se zrodila legenda…
Legenda o zbojníkovi střihu Robina Hooda začala vznikat 25. ledna 1688, kdy byl právě narozený Juraj Jánošík pokřtěn v malém kostele blízko místa jeho rodiště Terchové. Podle zápisů v matrice byl nejmladším z pěti dětí. V devatenácti letech se nechal naverbovat povstalci Františka Rákocziho II. a bojoval s nimi proti Habsburkům. V bitvě u Trenčína však padl do zajetí a posléze přešel do císařského vojska.
V roce 1710 nastoupil službu ve strážním oddíle na Bytčianském zámku. Tam se spřátelil s uvězněným zbojníkem Tomášem Uhorčíkem, jemuž zřejmě pomohl k útěku. Později se připojil k Uhorčíkově zbojnické družině a nakonec sám stanul v jejím čele.
„Hlavním důvodem Jánošíkovy zbojnické činnosti nebyla nějaká kořist nebo osobní prospěch,“ tvrdí historik z Národního muzea Ivan Votruba. „On skutečně usiloval o nějaké politické cíle a to v jeho případě bylo obnovení kuruckého povstání. Rákocziho povstání bylo na jednu stranu odbojem proti Habsburkům a na druhou stranu se do toho zapojila řada venkovanů a rolníků, kteří sledovali spíše sociální cíle.“ Slovenská část tehdejších Uher totiž rozhodně nepatřila mezi bohaté regiony habsburské říše, navíc procházela silnou maďarizací.
Na hák za levý bok
Jánošíkovo „zbojničení“ trvalo jen zhruba rok a půl. V říjnu 1712 byl Jánošík chycen, ale díky úplatku se mu napoprvé podařilo utéct. Po několika měsících byl však zatčen znovu, tentokrát definitivně. Následoval soud za loupeže a vraždu faráře. „K loupežím se přiznal, ale odmítl, že by se dopustil vraždy,“ podotýká Votruba. „Na otázky týkající se politických kontaktů neodpovídal a zajímavé je to, že neprozradil nikoho ze svých druhů - nejmenoval nikoho, komu by mohl uškodit, při dotazech na své kumpány uváděl jenom ty, kteří už byli tou dobou mrtví.“
Rozsudek smrti nad Jurou Jánošíkem vynesla justice 17. března 1713 v Liptovském Mikuláši. Popraven byl nabodnutím na hák za levý bok. Mohla se zrodit legenda. V průběhu následujících staletí, a zejména v době národnostní emancipace Slováků v 19. století, se z Jánošíka stala národní figura značící odpor proti sociálnímu útlaku i habsburské moci.
Ján Botto - Smrť Jánošíkova
Ľud okolo šibene - sťa mŕtva skalina -
nevzdychne, nezaplače, pästí nezatína.
Ide domov - pomaly - ale dák z nechuti,
čo krok zrobí, to stane, to hlavou pokrúti;
čím diaľ ide, tým mu viac čosi srdce zviera,
dač sa v duši ozýva: Jánošík zomiera!
Zrodila se legenda
„V první polovině 19. století je připomínáno, že jeho obrazy zdobí všechny hospody v Karpatech polských i uherských, že mu Slováci prokazují podobnou úctu jako svatým, to ústní podání mu vlastně přisuzuje nadpřirozené schopnosti,“ připomíná Votruba. Podle polských legend totiž Jánošík loupil i na druhé straně Tater, a tak i část Poláků vnímá slavného zbojníka jako svého karpatského hrdinu.
Jánošík má podle pověstí sílu za dvě stě mužů, kouzelný opasek, košili a valašku. „Dostává se do role jakéhosi sjednavatele spravedlnosti, ochránce chudých, který je pro tento úkol obdařen nadpřirozenou mocí. Setkává se v pověstech s panovníkem, jedná s ním jako rovný s rovným,“ podotýká historik.
Přes Friče po Hollandovou
Díky slovenskému obrození vstoupil Jánošík do vysoké literatury i slovenského místopisu. Soutěska Dunajce v národním parku Pieniny na severu Slovenska nese název Jánošíkův skok, do školních osnov se dostala romantická poema Jána Botta Smrť Jánošíkova přirovnávaná k Máchovu Máji.
První film o slovenském zbojníkovi vznikl v roce 1921, ve 30. letech si jednu z adaptací slavného příběhu připsal i Martin Frič. Poslední jánošíkovský film měl premiéru před čtyřmi lety. Režírovala ho autorka Hořícího keře Agnieszka Hollandová.