Paříž - Když se řekne rok 1968, jako první se nám vybaví nejspíše pražské jaro. Avšak je třeba nezapomínat na to, že rok 1968 byl po celé Evropě rokem bouří proti západnímu kapitalismu. A tak v době, kdy celé Československo milovalo Alexandra Dubčeka coby ideového vůdce pražského jara 1968, se na univerzitě v Nanterre vzbouřili studenti proti zkostnatělému univerzitnímu systému a začalo pařížské jaro 1968. Celonárodní vlna odporu sice nevedla k politickým změnám, ve společnosti ale nastartovala změny sociální.
Již v listopadu 1967 se po celé Francii objevovaly skupinky studentů volající po zlepšení studijních podmínek - ve městě Nantes obsadili justiční palác, nedaleko Lyonu se demonstrovalo. Na pařížském předměstí Nanterre se studenti bouřili proti přítomnosti civilních policistů na území kampusu a v únoru ti nejradikálnější obsadili studentské koleje v Nanterre, později i děkanát univerzity. Protesty v Nanterre nezůstaly marginální akcí studentů – v dubnu nanterrští studenti přijali manifest, který vyzýval k „naprostému odmítnutí kapitalistické technokratické univerzity“ a „k solidaritě s dělnickou třídou“. Postupně se k nim přidávali další studenti a studentský a profesorský svaz.
Když proti demonstracím studentů zasáhla policie, přišli jim do ulic na pomoc i příslušníci střední třídy a dělníci. A 10. května 1968 vyrostlo v Paříži během noci 60 barikád – pomáhali všichni: ženy, dělníci, kolemjdoucí, lidé v pyžamech… Policie ale nezůstala mimo hru – brutálně zasáhla – přes tři stovky lidí byly zraněny a více než 400 jich skončilo ve vězení.
Barikády odklidily vojenské transportéry a vláda částečně ustoupila. V následujících dnech byla Paříž poseta černými a rudými vlajkami, polepena hesly jako „Lidstvo nebude svobodné, dokud nebude poslední kapitalista viset na střevech posledního byrokrata“ nebo „Zboží je opium lidstva“, ulicemi zněla Internacionála. Dalšího shromáždění se zúčastnily statisíce lidí, studenti začali okupovat Sorbonnu a dělníci šli do stávek bez ohledu na názory odborářských bossů.
Během několika dnů stávkovaly továrny Renaultu, Citroënu, školy, státní železnice, loděnice, pošty vyřizovaly pouze telegramy. Ke stávce se připojili zaměstnanci elektráren a plynáren, kromě krátkých výpadků však dodrželi dodávky energie. Tiskařští dělníci si vynutili právo zasahovat do obsahu novin…
Ale ještě 30. května pochodovalo ulicemi Paříže téměř půl milionu Francouzů a skandovalo „Adieu, de Gaulle!“ Následujícího dne generál de Gaulle vystoupil v rozhlase (televize byla ve stávce), oznámil rozpuštění parlamentu a vypsání voleb 23. června. Dále hovořil o „prohloubení spoluúčasti každého na řízení a výsledcích činností, které se jej přímo dotýkají“ a požádal lid prostřednictvím referenda o „mandát k obnově a přizpůsobení“. O tři dny později vláda oznámila 35procentní vzestup minimální mzdy a 10procentní vzestup mezd obecně. A v polovině června studenti vyklidili po pětitýdenním obsazení Sorbonnu.
Pařížské jaro 1968 odstartovalo pád de Gaulla. Studentské protesty sice prezident ještě ustál, rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, z nichž vyšli pravicoví gaullisté posíleni. Jeho autorita však doznala hlubokou trhlinu. Na duben 1969 vyhlásil de Gaulle referendum o regionální a senátní reformě a spojil ho s otázkou svého setrvání v úřadu. Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác. Následující rok v listopadu zemřel.
Pařížské jaro v datech
- 22. březen - skupina studentů, básníků a hudebníků obsadila budovu univerzity v Nanterre a uspořádala tam schůzku o třídní diskriminaci ve francouzské společnosti a o politické byrokracii.
- 2. květen - policie uzavřela univerzitu v Nanterre. O den později se sešli studenti na Sorbonně, aby protestovali proti zavření a výhrůžkám vyloučení studentů z Nanterre. Policie budovu evakuovala. Manifestace 6. května se postupně zvrhla v tvrdé pouliční bitky s policií.
- Noc z 10. na 11. května - vstoupila do historie jako „noc barikád“. Centrum Paříže se proměnilo v bojiště s barikádami a hořícími automobily.
- 11. květen - Premiér nařídil otevřít Sorbonnu a přistoupil na řadu studentských požadavků. Nepokoje však pokračovaly největší generální stávkou ve francouzské historii.
- Krize trvala do poloviny června, kdy studenti vyklidili po pětitýdenním obsazení Sorbonnu. Z předčasných voleb 23. června nakonec vyšla vládní pravice ještě posílená.
