Nová scéna Národního divadla v Praze představila v den výročí smrti Anny Politkovské, ruské novinářky a odpůrkyně Vladimira Putina, výstavu "Příběhy bez konce. Beztrestné násilí na severním Kavkaze". Výstava formou komiksu zprostředkovává dvanáct skutečných lidských příběhů, které zachycují současnou situaci v oblasti lidských práv. Výstavu připravila organizace Člověk v tísni a potrvá do 18. října. Na ukázky se podívejte v následující galerii.
Případ Jevlejev: S prezidentem na palubě
Smrt Magomeda Jevlojeva, majitele opozičního webu Ingushetiya.ru, mnozí považují za další v řadě nejasných úmrtí nepohodlných nezávislých novinářů v Rusku.
Magomed se 31. srpna 2008 shodou okolností ocitl společně se svým „ideovým nepřítelem“, tehdejším prezidentem Ingušska Muratem Zjazikovem, na palubě letu z Moskvy do Ingušska. Už z letadla psal Magomed přátelům a rodině, ať na něj na letišti raději čekají. V roce 2008 se o svůj život bál už neustále.
Po příletu byl Magomed hned zatčen a odvezen. Přátelé, kteří čekali na letišti, se vydali za vozy, které Magomeda odvážely. Jedno z vozidel se jim podařilo zastavit. Zjistili, že ve voze jsou muži z ochranky ministra vnitra Musy Medova, který osobně vítal letadlo s prezidentem na letišti. Přátelé, kteří jeli za vozem s Magomedem, následně viděli, jak únosci polomrtvého Magomeda vyhodili z auta před nemocnicí. Zemřel s prostřeleným spánkem na operačním stole.
Ke zranění podle oficiálního vysvětlení došlo, když zadržený Jevlojev upadl při potyčce v kabině vozu na pistoli jednoho z pracovníků ochranky. Při vyšetřování trestného činu „zabití z neopatrnosti při nedbalém plnění služebních povinností“ byl obviněn a potrestán jeden z příslušníků ochranky. Ten byl v roce 2010 po zmírnění trestu na dvouleté odnětí svobody zastřelen neznámými pachateli v jedné z kaváren v hlavním městě Ingušska Nazrani.
Případ Estěmirovová: Pacifismus není v módě
Obhájkyně lidských práv Natálie Estěmirovová byla podle svědků unesena 15. července 2009 poblíž svého domu v Grozném. Její tělo objevili týž den odpoledne s několika střelnými ranami na hlavě ve vesnici Gazi-Jurt v Ingušsku. Její smrt způsobila bolest jejím blízkým, kolegům i všem ostatním, pro které byla za svého života mnohdy jedinou nadějí na nalezení pravdy.
Byla původně učitelka dějepisu z čečensko-ruské rodiny v Grozném, ale už během první čečenské války začala pracovat jako novinářka v Čečensku. Přinášela odtud informace o průběhu války a stovky snímků obětí, především dětí. Od začátku druhé čečenské války spolupracovala s ruskou organizací na ochranu lidských práv Memorial a zabývala se únosy a vraždami čečenských civilistů.
Estěmirovová byla svou činností nepohodlná a čečenský prezident Ramzan Kadyrov jí opakovaně vyhrožoval. Nepříjemný pocit z jednoho z takových rozhovorů ji v roce 2008 přesvědčil, aby několik měsíců strávila v bezpečí v zahraničí. Na podzim se vrátila do Čečenska a pokračovala v aktivní lidskoprávní činnosti.
Nikdo z jejích kolegů ani blízkých nepochybuje o tom, že šlo o vraždu na objednávku. A jako u většiny těch, které postihl podobný osud, nebyl stále potrestán vrah. Ani objednatel.
Případ Ibragimov: Mlčení o naftovém pluku
Při vyšetřování zmizení Sajd-Salecha Ibragimova byli svědci i poškození vystaveni nátlaku. Vyšetřovatel vyhrožoval matce uneseného mladíka, že pokud bude poskytovat pravdivé údaje o tom, co se stalo, dostane celou rodinu do nebezpečí.
Unesený Sajd-Salech podle všeho věděl, že se na rodinném statku ve vesnici Gojty přes noc skryli tři vzbouřenci. Další den, 21. října 2009, dva z ukrývajících se mužů přišli o život při speciálním zásahu bezpečnostních složek. Zabili je příslušníci takzvaného naftového pluku a dalších bezpečnostních složek, třetí vzbouřenec utekl. Při akci zemřel jeden policista.
Sajd-Salecha, který o úkrytu vzbouřenců věděl, chytili na ulici v Grozném a převezli ho k naftovému pluku. K pluku povolali i Sajd-Salechova strýce Adnana. V místnosti velitele pluku Šaripa Dělimchanova strýc Adnan naposledy viděl Sajd-Salecha. Vyšetřovatelé později naznačili, že svědectví strýce Adnana o tom, co viděl v Dělimchanovově kanceláři, by rodinu dostalo do velkých problémů.
Osud Sajd-Salecha je dosud neznámý a 3. dubna 2010 bylo trestní stíhání odloženo, „protože nelze určit osoby, které by bylo možné obvinit“. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku uznal Rusko odpovědným za neefektivní vyšetřování a uznal, že v případě Sajd-Salechova únosu došlo hned k několika porušením úmluvy o lidských právech.
Případ Edigov: Přiznání pod proudem
Sulejman Edigov byl v květnu 2014 odsouzen ke čtrnácti a půl roku vězení za pokus o vraždu policisty a neoprávněné nakládání se zbraní. Sulejman svou vinu popírá, tvrdí, že přiznání si bezpečnostní složky vynutily mučením. Sulejmanův případ nemá v ruském soudnictví obdoby, neboť během soudního procesu se v listopadu 2013 zřekl případu soudce Vachid Abubakarov. Uvedl, že na uznání viny Edigova tlačil ministr vnitra Čečenské republiky a jeho rozsudek by tak jako tak byl zaujatý.
Edigov v Čečensku nežil od roku 2009. V srpnu 2012 přijel domů prodat auto. Dne 3. srpna ho před mnoha svědky odvezli maskovaní muži a drželi ho v okresním oddělení policie až do 12. září, kdy měl být podle oficiálních záznamů zadržen. Během této doby byl mučením donucen k přiznání, které posloužilo jako jeden z mála důkazů jeho viny v soudním procesu, který mu vynesl 14,5 roku. Případ ještě čeká na projednání odvolání k Nejvyššímu soudu Ruské federace.
Čtrnáctiletý trest už tedy vynesl soudce jiný. Odstoupivší soudce Abubakarov shromáždil ale dostatek důkazů o tom, že Sulejmana Edigova v roce 2012 během čtyřicetidenního nezákonného zajetí mučili elektrickým proudem. Prsty na rukou mu obmotávali hliníkovými drátky a pouštěli do nich proud. To Sulejmanovi způsobilo hnisavé rány na prstech a v jejich okolí.
