Průřezová výstava Necenzurováno v Galerii Středočeského kraje (GASK) nahlíží na polské nezávislé umění, jak vznikalo v době osmdesátých let, především po vyhlášení výjimečného stavu a zákazu nezávislého odborového hnutí Solidarita. Expozice má přesahy i do tehdejšího Československa.
Trpaslíky proti dusnu. Polské nezávislé umění se v osmdesátých letech bránilo cenzuře
Kutnohorská výstava v podstatě přejímá projekt, který byl poprvé představen loni ve Varšavě. Vedle výtvarného umění vznikajícího v době komunistického útlaku prezentuje i dobové fotografie, plakáty a dokumenty z protirežimních happeningů či kufrové výstavy a nezávislé divadlo.
Vzhledem k době byla všechna díla silně politicky zabarvená. Bez pejorativního významu aktivistická, angažovaná. Zároveň, jak je z kutnohorské výstavy zjevné, stylově i žánrově zabírala široké spektrum, od silně expresionistických, abstrahujících děl přes realistická zpodobnění až k instalacím a koncepčním projektům, či dokonce divadlu a filmu.
Jedno však měla společné. A sice, jak řekl kurátor Tadeusz Boruta, „důraz na zachycení situace člověka-umělce, kterému byla odebrána možnost svobodného vyjádření, což je přesně to, k čemu po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku došlo“.
Odpovědí polské společnosti a umělců byl bojkot oficiálního uměleckého života a hledání alternativ uměleckého vyžití, připomíná kurátor. „Zároveň při Solidaritě, tehdy již v ilegalitě, vznikl Výbor pro nezávislou kulturu, který fungoval vlastně jako jakési ministerstvo, koordinoval umělecký život, ilegální výstavy, filmařskou činnost a podobně. Odhaduje se, že se tohoto podzemního uměleckého života účastnilo na tisíc sedm set umělců. Takže docela široké hnutí, které hledalo cesty, jak se dostat k publiku.“
Umění v dusnu a kufru
Výstava je rozdělena do sedmi částí, nazvaných podle typického díla nebo výstavy či akce, která v té době proběhla. Možná nejcharakterističtějším dílem je hned úvodní Dusno (ve stejnojmenné sekci) z roku 1984, autoportrét, na němž se Leszek Sobocki zobrazil, jak se ze sebe snaží stáhnout rudý návlek, jakousi kůži, která ho dusí, zároveň mu je v ní nepříjemně, dusno.
Doslova i přeneseně. Sobocki měl s onou „rudou kůží“ jistě dost zkušeností, již v 60. letech patřil ke skupině Wprost, sdružující kritiky režimu, přičemž na všechny dopadaly podobné represe jako na obdobně smýšlející umělce v Československu.
Výstava Necenzurováno – polské nezávislé umění 80. let (GASK)
Dopad výjimečného stavu na kulturní scénu se projevil například omezením, že sejít se může maximálně patnáct lidí. Umělci zareagovali kufrovými výstavami – začali vytvářet maloformátová díla, která se vešla do kufru, a ta pak přenášeli od bytu k bytu, od ateliéru k ateliéru.
Umělecká díla tak mohla v kufrech proputovat celé Polsko a například v roce 1982 byla některá vystavena na zdi varšavské Citadely. V Kutné Hoře je k vidění velkoformátová fotografie Erazma Ciolka z této výstavy a prostřednictvím dalších snímků kurátor připomíná patnáct dalších obrazů.
Wajda v ruinách
Za výjimečného stavu vznikly hned čtyři samizdatové umělecké časopisy. Stranou nezůstalo ani divadlo, na výstavě je k vidění záznam představení hry Ernesta Brylla Večeřadlo, již v roce 1985 režíroval Andrzej Wajda. Hra navazuje na příběhy z evangelia, kdy se po Ježíšově smrti shromáždí zdrcení a vyděšení apoštolové, což Bryll využil k odkazu na tehdejší situaci, kdy společnost, jež na chvíli pocítila příslib svobody, byla náhle v šoku z její ztráty.
Drama se původně mělo hrát na divadelní scéně, ale cenzura jej zakázala. Wajda tedy svou inscenaci přenesl do ruin kostela na varšavské Žitné ulici. Vedle videa jsou vystaveny i Wajdovy skici – u všech svých filmů i inscenací si detailně rozkresloval každou scénu, každou postavu, do skicáku si zapisoval režijní poznámky i mnoho postřehů k aktuálnímu dění, včetně cenzurního zamítnutí inscenace Bryllovy hry jakožto „protistátní“. Zajímavé jsou tyto poznámky i výtvarně, Wajda totiž vedle filmové školy v Lodži vystudoval v Krakově výtvarnou akademii.
Názvy dalších sekcí expozice v GASK mluví samy za sebe: Vězeňský obrázek, Dřina, Proti zlu, proti násilí (přinášející díla reagující na mučednickou smrt kněze Jerzyho Popieluszka, umučeného tajnou policií) či Vzteklý pes na zeleném pozadí. Společně vytvářejí obraz možná neveselý, ale s poselstvím, že žádná moc nemůže člověka zcela zlomit.
Výstava o polském umění osmdesátých let vede k paralelám s tehdejší situací v Československu. Jasných propojením je Oranžová alternativa, již počátkem osmdesátých let inicioval Waldemar „Major“ Fydrych ve Vratislavi. Tedy ve městě, kde fungovala razantní frakce Solidarity vedoucí skutečný a fyzicky otevřený boj s tajnou policií. Postupem času se tato iniciativa rozšířila i do dalších polských měst.
Když trpaslíci bojují
Oranžová alternativa uspořádala řadu svérázných happeningů, namátkou třeba Kdo se bojí toaletního papíru, Vigilie říjnové revoluce či Stalinův pohřeb aneb pohřeb sobě. Happeningy, při kterých mladí lidé protestovali proti odvodům do armády tím, že v kartonových maketách tanků inscenovali pouliční bitvy.
Výstava Necenzurováno – polské nezávislé umění 80. let (GASK)
Charakteristické pro účastníky byly oranžové trpaslíkovské čepičky, trpaslíci samotní pak byli vynikajícím logem celé aktivity, objevovali se na plakátech, na zdech a chodnících. Všude. A policie z nich byla víceméně bezradná. Lidé, kteří nosili trpaslíkovské čepice, přece nedělali nic protistátního, nemávali žádnými politickými hesly, přestože každému bylo jasné, že to je parodizující forma protivládního protestu.
V roce 1988 se povedl parádní kousek zatčeným filmařům, když kameru ukrytou v batohu natočili své zatčení i následný výslech na policii. I tento dvacetiminutový dokument lze v GASK zhlédnout.
Společnost za veselejší současnost
V Československu, přesně na 1. máje 1989, vystoupila na veřejnost Společnost za veselejší současnost, již založil Luboš Rychvalský se svou tehdejší ženou Bárou Štěpánovou a Petrem Paynem. Uspořádali Běh třídou Politických vězňů za politické vězně.
Stejná společnost v srpnu téhož roku organizovala v ulici Na Příkopě akci, při níž proti „demonstrantům“ zasahovalo čtrnáct příslušníků Veselé bezpečnosti vyzbrojených okurkovými a salámovými obušky, včetně „tajných policistů“. Ovšem policie byla demonstranty přemožena, a jak vzpomíná jeden z recesistických policistů, Ondřej Černý, „navíc nám sežrali okurky i salám“. Disident Stanislav Penc byl tehdy obviněn z „imitace policejního zákroku“.
Nedlouho poté vypustili Rychvalský se Štěpánovou a přáteli na Vltavu velkou modrou velrybu, jež za velkého ohlasu turistů na Karlově mostě plula směrem do Hamburku. V letáčku, rozdávaném kolemjdoucím, byly odkazy na biblického Jonáše, trojského koně i výročí srpnové okupace. Velryba ale daleko nedoplula, policie, jež brzy dorazila, rybu chytila a rozdupala.
Jak ale vyplývá s už zmíněného poselství výstavy Necenzurováno: žádná moc, byť sebebrutálnější, nemůže všechny zadupat.
Události v kultuře: Nová výstava v GASK (zdroj: ČT24)