Ladislav Novák, básník a výtvarník, sice prožil celý život na malém městě, v Třebíči, ovšem jak ukazuje jeho právě vydané dvousvazkové Dílo, na periferii uměleckého provozu rozhodně nepatřil. Naopak. A to i navzdory skutečnosti, že naše oficiální předlistopadová kritika si Ladislava Nováka (1925-1999) v lepším případě nevšímala, v horším jej přímo ostrakizovala, nemluvě o péči, již mu věnovala komunistická Státní bezpečnost.
Ovšem ani velice ztížené objektivní podmínky nedokázaly Novákovi, který se stejnou měrou věnoval jak výtvarné, tak literární tvorbě, a kromě toho i překládal, jakkoli svázat ruce. A možná, paradoxně, ono „uklizení se“ stranou uměleckých center Ladislavu Novákovi prospělo. Mohl se tak zcela soustředit na vlastní tvorbu, nerušen všemi vedlejšími atributy uměleckého provozu a dění, až jakoby o něj nestál.
Hlouběji, důsledněji, posedle
V každém případě je zajímavé – a to platí jak pro Nováka básníka, tak Nováka výtvarníka – že na jeho tvorbě se onen pobyt stranou vůbec nepodepsal, ba dokonce, jak je vidět, dokázal držet zcela krok se vším, co klokotalo v centrech. A tím, že si na řadu věcí musel tak trochu přijít sám, byl nucen jít nejen hlouběji, ale také důsledněji, s větším přesvědčením a zdůvodněním, a samozřejmě i s větší motivací. Anebo, chceme-li, posedlostí.
Zároveň věděl, že spolehnout se může jen sám na sebe. Ostatně, v básni Imaginární životopis J. P. napsal „Ach, ano nakonec vždycky zůstanu jenom sám se sebou… A jako ty se obracím zády ke všem, kdo budou svým kostnatým prstem se rýpat v živém a cukajícím se mase mých vět.“ Slova o „živém a cukajícím se mase vět“ nejsou přitom ani trochu nadnesená, Novákovy texty skutečně obnažovaly realitu, jeho vidění, do hloubky – a je přitom jedno, v jaké formě nám je tvůrce podával.
Ladislav Novák-básník totiž prošel dlouhým vývojem, od juvenilních veršů přes katolicismem (a setkáváním s Jakubem Demlem) inspirovanou poezii a následně vlivy surrealismu, jenž Nováka, aniž by mu ovšem otrocky podlehl, provázel po celý život. Souběžně s tím začal zkoumat, spíše destruovat, básnickou řeč, přikláněl se k fónické poezii a dalším experimentům – v tom sledoval přibližně stejnou cestu jako jeho přítel Jiří Kolář a jako on, i Novák se věnoval také výtvarné práci.
V jeho vizuálních básních, stejně jako v konkrétní poezii, se oba tyto pohledy na výpověď setkávaly. A jak vidíme z celé jeho tvorby, Novákovi bylo vlastně nějaké dělení či škatulkování zcela jedno: „Vykřikuji své texty a jindy vyplivuji svá slova na růžově barevná okna iluzí,“ napsal počátkem 60. let v básni Borovinský rybník.
Skutečná báseň
Přes všechna experimentující odbočení, například k „pohybovým básním“, svérázným happeningům, končícím vždy oznámením, že okolí bylo svědkem recitace pohybové básně Ladislava Nováka z Třebíče, stále lze o Novákovi mluvit jako o básníkovi, protože, jak napsal v sedmdesátých letech v básni Za deštivého letního odpoledne na jižní Moravě, „skutečná báseň / stačí si sama o sobě / vznášejíc se a záříc“. A pokud mohly někomu jeho výboje vadit, stačí si přečíst verše jeho sbírky Zámostí, inspirované třebíčskou židovskou čtvrtí.
Pro každého, kdo doposud znal Novákovu básnickou tvorbu pouze z vydaných titulů, vždy spíše svazečků (do roku 1989 mohl vydat tři sbírky, poté další čtyři) tak znamená téměř šestnáct set stránek dvousvazkového Díla, nemluvě o řadě reprodukcí Novákových výtvarných děl, skutečné překvapení, a to velice příjemné.
