Londýn - Jeho výrazné a vzdušné stavby mění horizonty světových megapolí. Od minimalistické bubliny k londýnské „okurce“ nebo rekonstrukci německého Říšského sněmu, jeho díla posouvají estetické i technické hranice architektury. Kombinuje fascinaci technologií s ohleduplností k životnímu prostředí. Věhlasný britský architekt a designér Norman Foster slaví v pondělí osmdesáté narozeniny. Prohlédněte si galerii jeho staveb:
Norman Foster si libuje v moderních odlehčených materiálech. Vyhýbá se tradiční klimatizaci ve prospěch přirozeného větrání. Futuristické letištní haly, mrakodrapy, muzea a veřejné budovy podle jeho projektů vyrůstají po celém světě. Navrhoval ale i kliky u dveří, větrnou turbínu či elektrický autobus na částečně solární pohon.
Úsporné mrakodrapy
Jeho rukopis je patrný především v centru Londýna. Jako obrovská šiška ze skla a železa, která přistála v londýnské City kousek od Temže, vypadá v roce 2004 otevřená Fosterova budova zajišťovny Swiss Re, které Londýňané přezdívají „okurka“. V zástavbě okolních domů a kostelíků působí jako objekt mimozemské civilizace. Věž o 41 patrech přitom spotřebuje o 50 procent míň energie než podobné stavby.
Ze skla a oceli je i budova Nové radnice, která se usadila na opačném břehu Temže jako obrovské vejce. Vyklání se do boku v úhlu třiceti stupňů, čímž z jihu omezí dopad slunečních paprsků a na severu naopak zpřístupní více světla: „Nedostatek energie je celosvětovým problémem. Namísto energeticky náročných rodinných domů potřebujeme mrakodrapy, které je možno postavit a provozovat co nejúsporněji.“
Při rekonstrukci berlínského Reichstagu chtěl Foster nejprve zakrýt celou stavbu skleněným baldachýnem. Nakonec alespoň navrhl střechu v podobě skleněné kopule s vyhlídkovou rampou a automaticky řízenou soustavou zrcadel, která osvětlují plenární sál. Kupole je též rezervoárem vzduchu pro systém přirozeného větrání. Obkružují ji točité rampy, které poskytují vyhlídku i pocit nadhledu nad politiky.
Letadla a zmrzlina
Norman Foster prožil dětství v dělnické čtvrti v Manchesteru. Od útlého věku se zajímal o výtvarné umění a dospíval mezi modely letadel a knihami o Le Corbusierových teoriích prostoru. V šestnácti odešel ze školy a sloužil u britského letectva (RAF). Na pozdější studia architektury si vydělával prodejem zmrzliny. Po skončení školy se rozjel do USA, kde „pěšky, autem a busem“ obrazil co možná nejvíc staveb Franka Lloyda Wrighta. Jejich ladné křivky a přirozené světlo si umínil přenést do formální Británie.
Na britské scéně se proslavil v 60. letech. V roce 1964 vytvořil v Cornwallu skleněnou bublinu, což byla budova částečně zakopaná v zemi s názvem Kokpit. V roce 1970 navrhl již se svou firmou Foster and Partners (stránky zde) první nafukovací banku na světě, průsvitný objekt z nylonu a PVC. V roce 1990 byl povýšen do šlechtického stavu. V Británii však zaznívají i kritické hlasy na jeho adresu, které například hovoří o jeho příliš privilegovaném postavení nebo mu vyčítají posedlost ocelí, hliníkem a sklem.
Věhlasný architekt rád křižuje zemi na běžkách či na kole a pilotuje letadla, včetně Boeingu 747. Je potřetí ženatý, nyní se španělskou psycholožkou Elenou Ochoaovou, a má pět dětí. V roce 1999 získal prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu a v roce 2009 Cenu prince asturského za umění (nyní Cena princezny asturské).
