„My ženy už dnes nepotřebujeme status.“ Colloredo-Mansfeldským palácem rezonuje Pandořin hlas. Tedy hlas tří umělkyň, které pocházejí z odlišných částí světa, a přesto svou - ženskou - roli vnímají stejně: Veroniky Holcové, Sandry Vásquez de la Horra a Klary Kristalové.
Výstava dostala název podle postavy z řecké mytologie - Pandory, považované za původkyni zla a utrpení ve světě. Pandořin hlas je metaforou pro tvorbu umělkyň, jejichž díla vypovídají o genderových stereotypech, nenaplněných touhách i o nesvobodě překročit vymezený rámec ženského osudu v dané kultuře.
Přestože každá z autorek pochází z jiného kulturního zázemí, objevují se v jejich tvorbě společné prvky. Vycházejí z podobného věku - všechny umělkyně jsou čtyřicátnice - i z podobných zkušeností.
„Naše země si prošla socialismem, diktaturou, to změnilo náš způsob myšlení,“ domnívá se Sandra Vásquez de la Horra, která dnes žije v Berlíně, ale narodila se v Chile. Klara Kristalová zase pochází z Československa, kde žila pouhý rok, přesto se cítí tehdejším děním a následnou emigrací ovlivněna. „Moji rodiče odsud odešli v roce 1968. Dalo mi to více inspirace, než jsem si myslela,“ říká švédská sochařka. Trojici vystavujících uzavírá Češka Veronika Holcová.
Společná jsou jim i obecná témata ženské identity - dětství, dospívání, sexualita, mateřství, ale i otázky stárnutí a smrti. Tyto motivy určily členění expozice.
Pandora's Vox bude Colloredo-Mansfeldským palácem znít do začátku října. Výstavu pořádá Galerie hlavního města Prahy.
