Praha - Otakar Vávra prožil sedm režimů a přežil mnoho slavných herců hrajících v jeho snímcích. Mezi prvním a posledním režisérským počinem nestora tuzemského filmu uplynulo téměř osm desítek let a jeho podpis nese více než padesátka celovečerních snímků zcela různých žánrů, významu a úrovně. Jsou mezi nimi velkolepé historické fresky, intimní romance, úspěšné komedie, tendenční válečné velkofilmy i několik skvostů české kinematografie. Vávra přišel na svět za Rakouska-Uherska, točil za první republiky a protektorátu, po celou dobu komunistického režimu a částečně i po jeho pádu.
Otakar Vávra se narodil se 28. února 1911 v Hradci Králové, studoval v Brně a Praze architekturu. Během let 1929–1930, kdy stále ještě studoval, spolupracoval na několika dokumentech. Roku 1931 produkoval experimentální film Světlo proniká tmou (i následující krátké filmy Žijeme v Praze a Listopad byly experimentálními snímky). Prvním filmem, který režíroval, byla Filosofská historie z roku 1937.
Na sklonku první republiky a za protektorátu natočil celou řadu snímků, které dnes patří do zlatého fondu „pro pamětníky“ - mimo jiné komedie Cech panen kutnohorských a Dívka v modrém či filmy Pacientka Dr. Hegla a Pohádka máje.
Po válce a v 50. letech
Podle Marie Pujmanové natočil v roce 1947 Předtuchu, vynikajícího Karla Högera obsadil do Čapkova Krakatitu v tom samém roce. Budovatelská 50. léta, která pohřbila na kulturním poli stovky talentů, byla pro Vávru jen další příležitostí k tvůrčímu vzepětí. Tentokrát ale nepříliš slavnému: jeho Husitská trilogie, zahrnující filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, byla stejně monumentální jako poplatná dobovému schematismu. Z šedi tehdejší československé produkce nevystoupily ani jeho další snímky. Začátkem 60. let se zdálo, že někdejší nekorunovaný král české filmové režie definitivně vyhořel.
V padesátých letech společně s jinými českými režiséry pomohl založit FAMU, na které vyučoval po pět dekád (od roku 1963 jako profesor). Mezi jeho studenty patřil i Miloš Forman a jiní představitelé české nové vlny. Z FAMU odešel v roce 2008.
Vávrova „nová vlna“
Otakar Vávra však všechny překvapil. Souběžně s nástupem nové vlny československého filmu, jejíž přední tvůrci (mimo jiné Jiří Menzel, Věra Chytilová či Miloš Forman) byli jeho žáky, se dokázal vrátit i on. Opustil svůj patos i vypilovanou preciznost, která mnohým připadala sterilní, a nechal ve svém díle zaznít intimnější tóny. Jeho zpracování Hrubínovy novely Zlatá reneta a slavné básně Romance pro křídlovku přesvědčivě zachytilo deziluzi generace tehdejších padesátníků a patří k tomu nejlepšímu, co za československé filmové éry 60. let vzniklo.
Samostatným vrcholem tohoto období Vávrovy tvorby byl pak strhující snímek Kladivo na čarodějnice, jímž se režisér vrátil ke své oblíbené historické tématice. Mnohé z filmu o čarodějnických procesech na Šumpersku v 17. století však odkazovalo k současnosti - k podobné zvůli stalinské justiční mašinérie i k údělu moderního člověka, drceného pod soukolím státní moci.
Vávrova „normalizace“
Za nastupující normalizace musel Vávra, pokud chtěl nadále točit, osvědčit svůj kladný vztah k novému režimu. Podařilo se mu to díky válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, která měla především demonstrovat úzké sepětí Československa a Sovětského svazu. To, co v režisérově tvorbě následovalo, byly většinou znovu historické filmy (například o Janu Ámosi Komenském a Janu Nerudovi), které výrazně nepotěšily ani neurazily.
Vávrova „demokracie“
Po pádu režimu stát v podstatě přestal dotovat kinemagorafii a jeho posledním dlouhometrážním filmem tak zůstala Evropa tančila valčík. Po sametové revoluci plánoval Vávra dlouhá léta natočit životopisný film o Janu Masarykovi, nakonec se mu to však nepovedlo. Na základě svých vzpomínek vytvořil pár filmových dokumentů a dodnes v řadě dalších vystupuje jako cenný pamětník. Zemřel sedm měsíců po svých 100. narozeninách 15. září 2011.
Otakar Vávra vydal i dvě knihy vzpomínek, je zručným strůjcem své vlastní legendy a ve skutečnosti o sobě prozrazuje jen to, co se mu hodí. K jeho pověsti věčného prvorepublikového elegána patří historky o vztazích s velkými hvězdami (Adina Mandlová, Lída Baarová) i jeho pověstné „aristokratické“ zásady. Přes 30 let již žije se svojí druhou manželkou, režisérkou Jitkou Němcovou, která je o dvě generace mladší než on a zásadně o něm mluví jako o „Vávrovi“.
V roce 2001 byl vyznamenán Českým lvem za celoživotní přínos české kinematografii i Cenou za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském filmovém festivalu a v roce 2004 Medailí Za zásluhy. Oceněn byl prakticky každým politickým systémem, kterým prošel. Během svého života natočil celkem 52 hraných filmů a přibližně k 80 filmům napsal scénář.
