Náhradu odpovídající současné tržní hodnotě zabavené nemovitosti potvrdil svým středečním nálezem Ústavní soud dvojici někdejších emigrantů. Stanovení hodnoty podle dobových cenových předpisů by podle soudců nebylo spravedlivé, stížnost ministerstva financí proto zamítli. Stát podle pravomocného verdiktu vyplatil za nemovitost, kterou nebylo možné v restitucích vrátit, 2,84 milionu korun.
„Ústavní soud potvrdil právo, kterému moji klienti věřili. Po návratu z emigrace v roce 1990 museli skutečně o navrácení nemovitosti nebo vyplacení náhrady bojovat až do dnešního dne,“ komentoval nález Ústavního soudu advokát Petr Tomanec.
Ústavní soudci poukázali na to, že soudy musí postupovat především spravedlivě. „Pokud je znění zákona natolik striktní a formalistické, že by způsobilo nespravedlnost, je třeba je vyložit extenzivním způsobem adekvátním současným společenským podmínkám,“ uvedl soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk.
Čtvrt století tahanic
Dvojice opustila Československo v roce 1984, jejich majetek pak propadl státu. Dům u Prahy získal nový majitel a po listopadu 1989 jej už nebylo možné vrátit původním majitelům. Proto emigranti požadovali náhradu od státu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obvodní soud pro Prahu 1 zprvu žalobě vyhověl s odkazem na verdikt Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, podle kterého má být náhrada za vyvlastněný majetek v rozumném poměru k jeho tržní hodnotě.
Poté zasáhl Městský soud v Praze. Každému ze žalobců přiznal necelých 87 tisíc korun s vysvětlením, že výši náhrady je nutné určit podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nakonec po intervenci Nejvyššího soudu emigranti získali původně přiznanou částku, tedy 2,84 milionu.
Zlomek dnešní hodnoty
Stát zastoupený ministerstvem podal ústavní stížnost. Justice se podle stížnosti měla doslovně držet zákona a cenových předpisů z počátku 90. let. Podle ústavních soudců by ale takový výklad nebyl spravedlivý a náhrada by nedosáhla ani jedné šestnáctiny současné hodnoty odňatého majetku.
„V mezidobí došlo k takové změně sociálních a ekonomických poměrů, že náhrada přiznaná dle tehdy platných právních předpisů – byť tehdy představovala náhradu adekvátní ve vztahu k odňaté nemovitosti – dnes dosahuje pouze zlomkové výše hodnoty nemovitosti,“ uvedl Fenyk.
Původním majitelům nemovitosti navíc nelze přičítat k tíži délku sporu. Pokud by se náhrada počítala podle dobových předpisů, znamenalo by to evidentní nerovnost mezi lidmi, kteří nakonec dostali zpět svůj dům, jehož hodnota v mezidobí rostla, a těmi, kteří dostali jen peníze.
