Praha – Podzemí domu, kde za první republiky sídlilo gymnázium, sloužilo v době protektorátu říšské policii a později Státní tajné bezpečnosti jako utajená věznice. StB tady věznila mimo jiné i Gustáva Husáka, ale především české agenty, kteří proti komunistické totalitě bojovali ve službách zahraničních zpravodajských služeb. Tajné sklepní vězení se zachovalo dodnes, vypátrali ho reportér ČT Mirek Petráček spolu s historikem Prokopem Tomkem.
Tajná věznice Státní bezpečnosti v Praze-Bubenči je svého druhu možná jediným autentickým místem paměti národa v Česku. Ale protože stále patří ministerstvu vnitra, je veřejnosti nepřístupná. Jiná situace je v tomto směru v sousedním Německu. Věznice, které v dobách NDR patřily tajné službě Stasi, se proměnily v dnešní muzea. Budova v Praze-Bubenči zůstala i po šedesáti letech v takřka původní podobě.
„Vůbec by mě nenapadlo, že ty cely se mohly zachovat v tomto stavu, zvlášť když šlo vlastně o tajnou věznici. Prostor používala čistě jenom Státní bezpečnost. Takže v tomto ohledu je to pro mě mimořádný zážitek a opravdu velký objev,“ pronesl historik Prokop Tomek, když se se štábem Reportérů ČT ocitl v prostoru tajných cel.
Ve sklepních prostorách se zachovalo dokonce původní vybavení tajné věznice, včetně dveří, klik a špehýrek. Cely jsou dodnes vybaveny výklopným stolkem se sedačkami, který se na noc zaklapoval do stěny, aby se mohla vyklopit postel, na které spal vězeň. Ve zdech zůstala vestavěná světla, ke kterým vězeň nemohl, i původní plech s malými otvory, které zajišťovaly jediný přístup vzduchu do cely.
Tajná věznice tehdy vznikla na základě rozkazu velitele kontrarozvědného sektoru Státní bezpečnosti Kamila Pixy. Vyšetřovatelé tady zadržovali a vyslýchali hlavně lidi, kteří do Československa přicházeli ze Západu jako agenti chodci, a některé z nich se snažili naverbovat pro spolupráci s komunistickým režimem. „Víme o tom, že zde prošlo asi 600 vězňů. Další zajímavost je, že zde nebyli pouze kurýři, ale i různí zvláštní vězni, které bylo potřeba utajit,“ přibližuje historik.
K agentům chodcům zadržovaných ve sklepní cele v Bubenči patřil i tehdy dvacetiletý Milan Sehnal. Po únoru 1948 opouštěl Československo s jasným předsevzetím, že za hranicemi vstoupí do armády, jejíž vznik tehdy lidé předpokládali. V uprchlickém táboře ho s nabídkou spolupráce oslovila americká zpravodajská služba CIC. Souhlasil a zanedlouho s dalším agentem chodcem Raymondem Navarym podnikli do Československa celkem čtyři cesty.
Podle dalšího historika Ivo Pejčocha bylo zatčeno a popraveno v politických procesech 42 agentů chodců, další řádově desítky zahynuly na hranicích, nebo při přestřelkách ve vnitrozemí. Milan Sehnal byl zatčen v říjnu 1949, poté předán do rukou StB a dostal se do tajné věznice. Státní bezpečnost tady vězně držela v konspiračních podmínkách - nikdo kromě velitele věznice neznal jejich jméno, pobývali ve sklepení označeni pouze číslem. Oni sami se nesměli dozvědět, kde se nacházejí. Byli zde drženi týdny až měsíce a o patro výš je vyšetřovatelé tvrdě vyslýchali.
