Praha – Tomáš Garrigue Masaryk na sklonku první světové války potřeboval do Prahy propašovat informace o svých chystaných plánech na vznik nového státu ve střední Evropě. Ty, kdo se zhostily nelehkého úkolu, byly mladé ženy pobývající v době války především ve Spojených státech. Jak odhalili Reportéři ČT, špionky se učily stránky informací nazpaměť nebo zašifrované dopisy schovávaly do svých korzetů, aby je následně v Praze předaly do pověřených rukou. Sedmnáct mladých českých žen a dívek tak riskovalo své životy, čímž významným způsobem napomohly rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku nového Československa.
Jak se český odboj za první světové války mohl dovědět, co Tomáš G. Masaryk ve střední Evropě vlastně chystá? Budoucí prezident potřeboval spolehlivé osoby, které by důležité informace do budoucího Československa a z něj propašovaly. Staly se jimi ženy-špionky, které často znaly situaci na obou stranách barikády. Překračovaly proto frontu s pečlivě schovanými dokumenty a používaly pro ně šifrovací klíče, aby se nic při prohlídce neobjevilo. „V případě nalezení by to mohlo být bráno jako velezrada, zemězrada. A tam samozřejmě byly vysoké tresty. Dokonce tresty smrti,“ upozornil historik Pavel Žáček.
Devatenáctiletá Masarykova špionka Anna Chaloupková díky své duchapřítomnosti nevzbudila na německo-rakouských hranicích žádné podezření celních a vojenských orgánů a v Praze předala české ilegální protirakouské organizaci Mafie zprávy o zahraničním Masarykově odboji. Další Masarykova kurýrka, Čechoameričanka Marie Kvíčalová, zemřela na vesnici v socialistickém Československu v roce 1965. Její vnučce Blance Jeřábkové se podařilo najít mezi školními sešity také babiččiny osobní vzpomínky. V nich mimo jiné uvádí:
Doktor Beneš mně pak předal vzkaz, který jsem si měla zapamatovat. Bylo to dvacet stránek blokového papíru, a tak jako jsem to dělala ve škole, když jsem se měla něco naučit, pročetla jsem si to několikrát, než jsem šla spát, a ráno se zavřenýma očima jsem se snažila si všechno zopakovat."
Nejriskantnější špionskou cestu podnikla sedmnáctiletá Čechoameričanka Villa Vosková, která pobývala počátkem války v Čechách. Tehdy se svým otcem, přítelem Masaryka Emanuelem Voskou, převážela z Čech do Anglie pro tamější ministerstvo branné moci utajené materiály o rakouské armádě. Osobní prohlídky v té době nebyly naštěstí tak důkladné, proto policie lístek s přesnými údaji o početním stavu rakouské armády, tedy se státním vojenským tajemstvím, stočený v korzetu nenašla.
Během války i před ní chtěl na Čechoameričany zapůsobit ve svých přednáškách například bratr Edvarda Beneše Vojtěch. Ten se snažil získat pro myšlenku budoucího Československa co nejvíce krajanů a je pravděpodobné, že již tehdy uvažoval o nutnosti kurýrů. „Když moji babičku pak oslovil pan Kovář, který vlastně spolupracoval s Vozkou, tak dlouho neváhala a kývla na to, že do Čech pojede. Ale ona samozřejmě nepočítala s tím, že se nevrátí zpátky. Ona se zabalila jenom na šest týdnů,“ podotkla Jeřábková.
Pavel Žáček, historik:
„Zahraniční exil, vedený Masarykem, se snažil využít veškerých možností, diplomatických, politických, zpravodajských, vojenských, které měl k dispozici, k tomu, aby završil svoje úsilí a vybudoval nový stát uprostřed střední Evropy.“
Proč se vůbec odboj snažil zaměstnat jako špionky převážně ženy? Důvod byl veskrze praktický. Mohly se totiž mnohem volněji pohybovat a nepodléhaly vojenské službě. „Žena má snadnější průchod válečnou vřavou. Je méně viditelná, může se tak ztratit a využít třeba i svých ženských předností a oblafnout kontrolní orgány,“ míní historik Jan Galandauer.
