Praha – Po roční opravě parníku Vltava jsou v Praze opět k vidění dvě kolesové parní lodě. Spolu s Vltavou se po řece prohání také větší a starší Vyšehrad. Oba parníky vyplouvají na Vltavu takřka denně s turisty na palubě, kromě pravidelných vyhlídkových jízd Prahou se několikrát ročně vydávají parníky i na Slapy nebo do Mělníka. Cestující zažívají překrásné chvíle, o jejich pohodlí se ale musí starat řada lidí a také technika, která je na historických plavidlech nečekaně moderní.
Parníky na Vltavě dodnes slouží cestujícím
Rekonstrukci parníku Vltava si „dala“ Pražská paroplavební společnost ke 175. výročí zahájení paroplavby na Vltavě, parník sám současně završil 70 let služby. Jeho vnější podoba se zásadně změnila, zmizela například zakrytá paluba z 60. let. „V 60. letech došlo k velice necitlivému zásahu do stavby parníku, takže byl celý zakrytý. Spousta takových detailů se nám nelíbila a nebyli jsme přesvědčeni o tom, že jsou správné. Proto jsme přistoupili k rekonstrukci a vrátili jsme parník do původní podoby, jak byl postaven v roce 1940,“ popsal Dušan Sahula z Pražské paroplavební společnosti.
Parníky Vyšehrad a Vltava jsou v provozu téměř neustále. Na rozdíl od provozních parních lokomotiv, které jenom občas vyjíždějí v čele historických vlaků, si tak nemohou dovolit pohánět kolesa původním způsobem – spalováním uhlí. Pára vzniká podstatně ekologičtějším způsobem. „Topíme naftou – máme švýcarský parní kotel. Parník je považován za tepelný zdroj, takže každý rok musíme měřit emise autorizovanou osobou. Schvaluje nám to do provozu inspekce životního prostředí a díky modernizaci toho parního kotle se dnes dostáváme na stejné parametry, jako má plynová kotelna na sídlišti,“ podotkl Dušan Sahula.
23 minut
Prizma
Vyšehrad a Vltava – vzpomínka na slavné dny
Parníky Vyšehrad a Vltava jsou odkazem dnů, kdy byla Vltava plná kolesových parníků a lidé jimi jezdili za město stejně často jako vlakem. Zlatá éra parníků končila s druhou světovou válkou, obě dnes provozní lodě vznikly až v posledních letech této epochy. Salonní parník Vyšehrad (tehdy nazvaný Antonín Švehla) postavila ústecká loděnice v roce 1938, Vltavu libeňská loděnice v roce 1940.
Až do konce 80. let vozily parníky výletníky z Prahy na Slapy i jinam, v té době ale už zůstávaly pouze čtyři. Ty byly před rokem 1990 postupně kvůli vážným závadám odstaveny. Vltava a parník Děvín (původní Antonín Švehla, v roce 1992 přejmenovaný na Vyšehrad) prošly rekonstrukcí a staly se z nich restaurační lodi pro vyhlídkové plavby.
Zbývající dvě parolodi (loď, jejíž název Vyšehrad přešel právě na dosavadní Děvín, a Labe – sesterská loď Vltavy) dlouho chátraly u železničního mostu na Výtoni. Parník Labe potom Pražská paroplavební společnost prodala, již bezejmennou zbývající loď, ze které zbylo po zastavené rekonstrukci z konce 80. let pouze torzo, byla odtažena do Chvaletic.
Přestože v podpalubí už se nespaluje uhlí, strojník nepracuje v teplotně příjemném prostředí. I když cestující nahoře moknou a je jim zima, v podpalubí je horko. Ve slunečných dnech panují dole až padesátistuňová vedra.
Správci lodi se ale zapotí, i když parník není v provozu. Parní stroje ve Vyšehradu a Vltavě jsou původní – byť jsou poháněny jiným způsobem než dříve – a je nutné neustále je udržovat a opravovat. To vůbec není snadné. „Parní stroje už dnes nikdo nevyrábí, náhradní díly se nedají koupit, takže pokud se něco opotřebí nebo poškodí, musí se to nově vyrobit. To je velice nákladné a vyžaduje to i zhotovení výkresové dokumentace, protože nikdo takové součástky už nedodává,“ upozornil Jan Palas z Ekotechnického muzea.
Když ale vše funguje, jak má, a parník vypluje na Vltavu, je ihned středem pozornosti. Nepřehlédnutelné jsou obě lodi díky svým rozměrům – Vyšehrad je skoro dvakrát delší než běžné motorové lodi jezdící Prahou a menší Vltava je rovněž výrazně překonává – ale především díky své kráse.
GALERIE
Parní stroj v parníku