Půl roku cestovala mezinárodní expedice Trabantem napříč Tichomořím. Žlutá „papundeklová“ vozítka už projela v rámci cestovatelského projektu Dana Přibáně Afriku, Jižní Ameriku, Hedvábnou stezkou a před několika dny se expedice vrátila z cest po Austrálii, Indonésii nebo Thajsku. A kromě dvou trabantů, Fiata malucha a dvou motorek se expedice zúčastnili také dva lidé na vozíku. Tahle cesta byla ze všech nejtěžší, několikrát jsme to chtěli zabalit, potvrzuje velitel expedice Dan Přibáň, podle kterého museli cestovatelé naštvat nějaké místní bohy.
„Protože jsme před cestou udělali startovací kampaň, poprvé jsme měli peníze. Ale všechno ostatní nefungovalo,“ směje se po návratu dobrodruh. Už na startu nabrala expedice měsíční zpoždění, za kterým stál australský úřední šiml. „Ukázalo se, že přebujelá byrokracie není dobrá, protože jsme opravdu měsíc čekali, až proběhnou všechna razítka, abychom vůbec mohli vyjet,“ vysvětluje.
Aby toho nebylo málo, začala na ostrovním kontinentu zima o měsíc dřív, v důsledku čehož se výprava potýkala s velkou nepřízní počasí. „Do toho se kumulovala jedna porucha za druhou. Takže jsme se reálně probíjeli k tomu vrcholu,“ popisuje Dan Přibáň. O příčinách má jasno - naštvali jsme nějaké místní bohy, říká stále usměvavý velitel výpravy. Auta toho sice mají dost, podotkl, ale některé závady podle něj byly tak nepravděpodobné, že vrtoch bohů se nabízí jako vysvětlení.
Na konci Austrálie zjistil jeden člen výpravy, že vlastně nemá čas
Právě snadno vybrané 3 miliony před samotnou cestou od fanoušků trabantových dobrodružství představovaly pro expedici natolik silný závazek, že to nešlo vzdát. Takže svobodomyslný přístup „budeme si dělat, co chceme a nějak to dopadne“, nebyl podle Dana Přibáně úplně možný. Jako další útrapa se ukázal jeden ze členů skupiny. „Jeden z těch našich bláznivých Poláků na konci cesty Austrálií zjistil, že vlastně nemá čas, takže odjel. A my jsme poprvé v životě operativně přibrali člověka, kterého jsme v životě neviděli,“ popisuje, jak s nimi cestu dojel přizvaný slovenský hudebník.
Cestu nakonec expedice musela dokončit bez trabantů. „Z Indonésie do Malajsie už jsme nebyli schopni dostat auta dál. Řekl jsem, že kdo chce pokračovat, může to dojet. Koupili jsme staré ojeté motorky a na nich jsme to dojeli,“ popisuje závěr cesty a nešetří obdivem ke dvěma vozíčkářům – Kubovi a Kristíně, kteří se jí zúčastnili.
Trabanty ztroskotaly na „nenažranosti“ námořníků
Auta nepokračovala dál kvůli tomu, že si přepravci řekli o částku pohybující se kolem čtvrt milionu korun. Takovou „nenažranost“ ale výprava odmítla, přestože na to prostředky měla. „Přišlo mi absurdní, dát někomu nenažranému vydělat jen proto, že ty peníze mám. Nechci, aby to tak fungovalo, tak jsme řekli: Končíme! A mě to hrozně trápilo,“ vzpomíná Dan Přibáň.
Původně plánoval pokračovat sám, ale považuje za nejhezčí okamžik cesty, že nakonec i přesto, že několikaměsíční cesta lidem ve skupině už pořádně lezla na nervy, dokončilo ji nakonec osm z nich. „Pro mě byl nádherný moment, když se ten unavený, utahaný, špinavý, otlučený tým najednou vzepjal a dojeli jsme těch tisíc kilometrů bez trabantů,“ vzpomíná na sílu okamžiku Dan Přibáň.
