Poválečné budování obuvnického impéria v Latinské Americe ještě dnes připomínají názvy tří brazilských měst, které nesou rodové jméno Baťů. Podle Dolores Baťové Arambašičové, vnučky Jana Antonína Bati, jde o radost i odpovědnost – tím spíš, že odkaz jejího dědečka mezi místními obyvateli zdaleka není mrtvý.
Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr zakladatele obuvnického impéria Tomáše, opustil Československo v roce 1939. Krátce působil ve Spojených státech, kde otevřel zamýšlené centrum mezinárodního prodeje rodinného podniku. Nevyhnul se však střetu s konkurencí a odbory, americká strana mu navíc neprodloužila povolení k pobytu. Využil proto nabídky z Brazílie, kam přesídlil v roce 1941.
Zde se – stále inspirovaný urbanismem domovského Zlína – pustil do stavby měst a továren v nehostinných lokalitách hor i jihoamerického pralesa. Ve státě Sao Paulo založil města Batatuba a Mariápolis (pojmenované po manželce Marii), dále ve vnitrozemí v nejhustší džungli státu Mato Grosso do Sul vybudoval město Bataguassú a na hranicích se státem Paraná pak vyrostla Bataypora.
„Je to pro mě na jedné straně veliká radost a na straně druhé velká zodpovědnost,“ odpovídá Baťova vnučka Dolores Baťa Arambašičová na otázku, jaké pocity v ní vzbuzuje přítomnost rodového jména v názvech tří brazilských měst.
Ona sama se přitom česky naučila až v brazilském exilu (Jana Antonína po válce v Československu křivě nařkli a odsoudili za kolaboraci s nacismem), a později se ujala i péče o zdejší krajanský spolek. „Vyrostla jsem blízko svých prarodičů a u nás doma se česky mluvilo i zpívalo. V české kultuře jsem vychovaná a vznikla u mě láska pro tento národ, pro českou hudbu, českou literaturu a český folklór,“ vysvětluje.
Všechno je „Baťa“
Bohatí Baťovi totiž nebyli zdaleka jedinou českou rodinou, která se do Brazílie na přelomu první a druhé poloviny minulého století uchýlila. V době, kdy se Evropa srovnávala s průběhem a následky druhé světové války, se na pozemcích J. A. Bati usadilo na osmdesát tisíc lidí, často uprchlíků z Československa a dalších zemí. Jen továrna v Batatubě zaměstnávala v 50. letech na 1200 lidí a byla u zrodu úspěšného brazilského obuvnického průmyslu druhé poloviny minulého století.
Baťův vliv je ve zmíněných městech nepřehlédnutelný a místní rodáci o něm hovoří s úctou. „Všichni v těch městech vědí, kdo byl Jan Baťa, protože to byl velice milý člověk, ale i přísný podnikatel. Ve městech Batatuba, Bataguassú a Bataypora je ‚Baťa‘ všechno, jméno používají i zdejší zemědělské firmy, i když nejsou Baťovy,“ říká Janova vnučka Dolores. Na základní škole v Bataypoře (rovněž nese Baťovo jméno), se vedle portugalštiny vyučuje i čeština, kterou se prý učí nejen potomci Čechů, ale i někteří rodilí Brazilci.
Baťa: Svých patnáct let si odpracuji v Brazílii
Když Baťu soud v roce 1947 označil za zrádce národa, nechal státu propadnout jeho majetek a obuvníka v nepřítomnosti odsoudil k patnáctiletým galejím, reagoval prý slovy: „Byl jsem ve své zemi odsouzen k 15 letům nucených prací, tak si je odpracuji v Brazílii, čímž přispěji k jejímu rozvoji.“
Neomezil se pouze na výrobu bot, působil i jako poradce prezidenta a vydal několik knih. Vybudoval rovněž řadu stavebních podniků, cest či vodních nádrží. K jeho zásadním dílům patří dodnes fungující přehrada v oblasti Martinópolis. Tato aktivita inspirovala i další vodní elektrárny včetně gigantického díla Itaipú. Zemřel 23. srpna 1965 a rehabilitace před českou justicí se dočkal až v roce 2007.
Baťova vnučka Dolores nyní do Česka přijíždí na křest románu spisovatelky Markéty Pilátové, který vypráví právě o iberoamerické misi obuvnického rodu. Kniha vznikla i díky vzpomínkám a rodinnému archivu Arambašičové a název nese příznačný: S Baťou v džungli.
