Praha - Zcela ojedinělý zápis do atletické historie se povedl českému běžci Emilu Zátopkovi na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952. Slavný vytrvalec vyhrál ve finské metropoli během osmi dnů tři nejdelší vytrvalecké závody, což dosud nikdo jiný nedokázal. Úžasné představení načal 20. července vítězstvím v běhu na deset kilometrů, o čtyři dny později přidal zlato na pětikilometrové trati a nakonec vše korunoval triumfem i v královském maratonu.
Zátopek byl proslulý strojovým tempem běhu, jímž deptal své soupeře. Do olympiády v Helsinkách vstupoval už jako majitel jedné zlaté medaile z her v Londýně. Do desítky šel Zátopek, jehož přípravu na olympiádu narušily různé zdravotní komplikace, jako úřadující světový rekordman. V prvních kolech sice za nejlepšími zaostával, díky strojovému tempu však postupně předbíhal jednoho soupeře za druhým a do cíle doběhl s obrovským náskokem v novém olympijském rekordu (29:17,00).
O čtyři dny později ve finále „závodu století“ na poloviční trati sice tehdy devětadvacetiletý běžec obhajoval stříbro, přesto ho odborníci kvůli silné konkurenci neřadili mezi hlavní kandidáty na jednu z medailí. Pořadí se po startu neustále měnilo, drama vyvrcholilo v závěrečném kole. Zátopek se ujal vedení, vzápětí ho však předstihla trojice běžců a zdálo se, že čs. reprezentant s pro něj typickým zmučeným výrazem ve tváři tentokrát vyjde naprázdno. Vytrvalec se lvíčkem na prsou se díky drtivému finiši v posledních desítkách metrů znovu prokousal dopředu a v dalším olympijském rekordu 14:06,6 si doběhl pro druhé zlato, opět před svým věčným stínem Francouzem Alainem Mimounem.
Přestože měl na regeneraci pouze tři dny, rozhodl se Zátopek vyzkoušet i maraton, který nikdy předtím neabsolvoval. Místo odpočinku tak trénoval pomalejší tempo a stanovil si taktiku držet se největšího favorita závodu Brita Jima Peterse. V polovině závodu Peters nevydržel ostré tempo a v čele tak zůstal pouze Zátopek se Švédem Gustavem Janssonem. O pět kilometrů později odpadl i Jansson a Zátopek si suverénně doběhl pro nečekaný triumf, do třetice v olympijském rekordu (2:23:03,2).
„Již dvakrát jsem přibíhal k cíli před svými soupeři, ale tentokrát to bylo přímo vznešeně krásné. Stadionem zazněly slavnostní fanfáry a všichni povstali, jako by vítali největšího hodnostáře. Posledních tři sta metrů jsem dobíhal za takových ovací, že jsem docela zapomněl na svoji únavu,“ popsal po doběhu svoje pocity hrdina her, který k velkému nadšení publika přidal i čestné kolečko.
V rodině zůstala z Helsinek zlata čtyři
Rodinné galapředstavení na helsinské olympiádě ještě vyšperkovala Zátopkova manželka Dana, která krátce po Emilově druhém triumfu v běhu na 5 000 metrů vyhrála soutěž oštěpařek.
Emil Zátopek vzpomíná na maratonský vrchol
„Pro mě bylo akorát zvláštní, že jsem maraton běžel poprvé v životě. Naši vedoucí se mě ptali, jestli vím, jak to mám běžet, jak si rozložit síly. A já říkám: 'To mě zase tak nezajímá, protože noviny píšou, že favoritem je Angličan John Peters, starovní číslo 187. Když je favoritem, musí vědět, jak to má běžet. Stačí, když poběžím s ním a v cíli uvidíme, jak to dopadne.' A tak jsem to za ním sypal ještě se Švédem Janssonem. Na 16 kilometru jsme ho doběhli. Dívám se na něj a on vypadá jinak než na startu. Už jsem na něm viděl stopy únavy. Říkal jsem si, že to přepísk. Říkám mu: 'Není to moc rychlé?' A on: 'Ne, tak se to musí,' Jejda, tak už plete nohama a říká, že se to tak musí. Jak my dopadneme? Ještě jsem se ho zeptal: 'Jste si tím jistý?' Už toho měl dost, odběhl na druhou stranu, abych ho neobtěžoval. Jenomže on to doběhl akorát do 35. kilometru. Říkal jsem si, že už to musím vydržet, bylo mi všelijak, nohy mě bolely až za krkem, ale dokázal jsem to. Doběhl jsem na olympijský stadion a Finové byli tak nadšeni, jako bych byl jejich reprezentant. Hudby hrály, lidé plácali, zdravili mě a já jsem si běžel pro třetí zlatou medaili – to je nezapomenutelný.“
Z běžce s prořídlými vlasy a svéráznými tréninkovými metodami se definitivně stal národní hrdina, na konci roku byl potřetí vyhlášen nejlepším sportovcem světa. O čtyři roky později na olympiádě v Melbourne ještě Zátopek doběhl šestý v maratonu, úspěšnou kariéru ukončil mnohonásobný světový rekordman v roce 1958.
Jako voják z povolání byl komunistickým režimem dosazen do několika politických funkcí, po Pražském jaru v roce 1968 byl ale ze všech pozic odvolán a musel se živit i jako dělník. Později své postoje odvolal a až do důchodu pracoval v dokumentačním středisku ČSTV. Po převratu byl rodák z Kopřivnice rehabilitován, u příležitosti stoletého výročí české atletiky v roce 1997 byl vyhlášen domácím atletem století a dva roky nato rovněž českým olympionikem století. Jeden z nejslavnějších českých sportovců všech dob zemřel v listopadu 2000 ve věku 78 let.
