Milice zvané lidové

Z původních Závodních stráží, určených k ochraně majetku podniků, ve vzrušených únorových dnech roku 1948 vznikly Lidové milice. Z této polovojenské a de facto ilegální složky se brzo stal jeden z hlavních opěrných pilířů režimu. Lidové milice totiž přímo podléhaly KSČ a staly se tak nejloajálnější silou komunistického zřízení. Svou úlohu pak plnily při potlačování protistátních aktivit, ale i při zákrocích proti nespokojeným dělníkům. Skutečně odpudivou roli pak sehrály v roce 1969. Při prvním výročí okupace jako jediná ozbrojená zasahující složka totiž zřejmě nesou přímou odpovědnost za smrt mladých lidí v Praze a Brně. Ostatně tato tragická zkušenost, byť záměrně nevyšetřována, potom značně omezila využívání Lidových milic pouze na nejvyšší ohrožení státního zřízení. Příznačné je, že taková situace nastala až na samém sklonku režimu v roce 1988 a 1989. Proud historie však nakonec smetl i „ozbrojenou pěst dělnické třídy“ a Lidové milice byly v prosinci 1989 rozpuštěny.

O Lidových milicích v Historii.cs z 21. ledna hovořili historici Jiří Bašta (Bašta), Jiří Bílek (Bílek) z Vojenského historického ústavu a Pavel Žáček () z Ústavu pro výzkum totalitních režimů. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Dnešní téma, jak jsem zjistil, je pro mladé lidi exotické. V jednom časopise mladí sportovci vzpomínali na to, co ještě vědí o minulém režimu. Věděli skoro všechno, ale nevěděli, co jsou to Lidové milice. To mě zaujalo, protože moje ročníky si s milicionáři zažily leccos. Proč vlastně Lidové milice vznikly?
PŽ:
Při snaze totalitního režimu, totalitního politického subjektu, v našem případě Komunistické strany Československa, nestačila pouze infiltrace a ovládnutí státních struktur, ale bylo nutné vytvořit něco mimo státní struktury.

Bašta: Nesmíme opomenout klasiky marxismu-leninismu. Marx a Engels, později i Lenin vycházeli z toho, že při předpokládané revoluci musí být komunistická moc vždy udržena. A k tomu měly sloužit právě jednotky ozbrojených dělníků. Takže to vycházelo již z těchto idejí, čehož se vlastně chopili i českoslovenští komunisté v roce 1948.

Bílek: Lidové miliceměly předchůdce, byly to Závodní milice, které vznikají v revolučních dnech roku 1945, kdy přechází moc na nový stát. Vedle revolučních, národních gard apod. mají Závodní milice za úkol střežit podniky. Budiž řečeno, že v těch zmatečních dnech zabránily rozkradení velkého majetku. Ovšem protože tyto milice vznikly pod patronací Revolučního odborového hnutí (ROH), které bylo pod silným vlivem KSČ, dostávaly se už od roku 1945 a 1946 na pozice komunistické strany. A ve chvíli, kdy se KSČ chystala uchopit moc, stačilo Závodní milice rozšířit a vytvořit z nich nejprve Dělnické, později Lidové milice.

PŽ: Již místopředseda České národní rady (ČNR) za komunistickou stranu Josef Smrkovský 7. nebo 8. května 1945 vydal jménem ČNR pokyn, že závodním radám, ozbrojeným dělníkům mají být zachovány zbraně i po povstání. Dokonce to bylo součástí rádiové korespondence do Londýna, kdy si velitelství Bartoš jakožto vrcholový vojenský orgán povstání v Praze stěžoval, že by zde měl být další ozbrojený subjekt.

Bašta: K tomu bych dodal, že všechny ty národní, revoluční gardy a podobně byly rozpuštěny. Zůstaly jen nově organizované Závodní milice výhradně za účelem chránění jednotlivých závodů. Po roce 1946 se změnily na Závodní stráže.
Je zajímavé, že komunističtí historiografové vždy odmítali ve svých knihách, pamfletech, že by Závodní stráže byly předvojem Lidových milicí. Vždy striktně trvali na tom, že Závodní stráže (Závodní milice) od roku 1945 až do roku 1948 působily pouze jako stráž podniků.
Závodní milice byly přitom organizovány pod Ústřední radou odborů (ÚRO) a vyzbrojovány ministerstvem vnitra. Takže Antonín Zápotocký jako předseda ÚRO na ně měl velký vliv, z čehož vyplývalo, že je KSČ měla de facto pod palcem. A to přesto, že všichni v milicích nebyli komunisté.

PŽ: Nebylo to stranicky čisté. Byli tam také příslušníci jiných stran, případně nestraníci. A později řada milionářů pocházela původně ze Závodních milicí, respektive Závodních stráží.

Bílek: Když KSČ uvažovala nad mechanismem převzetí moci, věděla, že se může opřít o Bezpečnost. Tu jednoznačně ovládala, ministrem byl komunista Nosek, ale měli tam i další kádry coby velitele. Velkou neznámou však byla armáda. Ta nestála jednoznačně na straně KSČ ani na straně druhé. Byla proto otázka, jak se v případě nějakého střetu, který v únoru hrozil, zachová.
Když se pak koná ta první paráda, poděkování těm, kteří vybojovali únor, pochodují po Staroměstském náměstí Bezpečnost a Lidové milice. Armáda tam jako ozbrojený nástroj zcela absentuje.
Takže byla to snaha režimu mít vedle Bezpečnosti ještě jednu ozbrojenou složku, která by v případě potřeby zasáhla na straně KSČ.

První tři důležití muži Lidových milicí byli František Kriegel, Josef Smrkovský a Josef Pavel. Později jedni z nejprogresivnějších mužů roku 1968?
Bašta:
Je opravdu dějinný paradox,že Pavel byl velitelemhlavního štábu Lidových milicí,František Kriegel byl jeho zástupcema Josef Smrkovský bylpolitickým komisařem. (Počátkem roku 1948 se jim říkalo ještě Dělnické milice,později už pouze lidové.)

Mimochodem kdo vymyslel ten „půvabný“ název „ozbrojená pěst dělnické třídy“? Ví se to? Nebo to vyplynulo z dobové nálady?
Bašta: "
Ozbrojená pěst„ už používali nacisté u SA. “Dělnická pěst„ tam potom dodali komunističtí historiografové. Tento název bych ale považoval za nepřesný. Spíš to byla “ozbrojená pěst Komunistické strany Československa", protože dělnická třída nebyla KSČ.

Zaznělo tu SA. Jak často se v evropských poměrech vyskytovalo, že by strana měla svou armádu? Bylo to ještě v jiných zemích?
Bašta: Napadají mě Die Kampfgruppen der Arbeiterklasse, což byly bojové skupiny dělnické třídy v tehdejší NDR. Vznikly jako odpověď na nepokoje v roce 1953 ve východním Německu, v Berlíně, v Magdeburku a tak dále.
V Polsku vznikly podobné jednotky, ORMO, koncem 50. let. Byla to v podstatě reakce na rok 1956, ale měly jiné cíle a úkoly než naše Lidové milice nebo německé bojové skupiny.
Rovněž podobné byly Dělnické milice v Maďarsku. To byla přímo reakce opět na rok 1956, na brutální události, které tam proběhly.

Čili byli jsme víceméně průkopníci. Po SA a po Sovětech si KSČ udělala stranické jednotky. Byl vznik této stranické armády zákonný?
Bílek:
To je složité. Samotný vznik zákonný nebyl. Ale to ve většině revolucí bývá, že vzniká něco, co se později jaksi ošetří. Zajímavé je spíše to, že jediný zákon, který nějak o milicích hovořil, byl první zákon o Sboru národní bezpečnosti (SNB) z roku 1948. V něm byly milice brány jako určitá škola kádrů pro SNB (tenkrát milicionáři hojně vstupovali do SNB i do armády). Tento zákon platil až do roku 1965, kdy byl vydán nový zákon o SNB, kde už o milicích nebyla jediná zmínka.
Do roku 1953, kdy vznikly nové předpisy pro Lidové milice, milice podléhaly ÚV KSČ, přestože podle zákona podléhaly ministerstvu vnitra. Takže kdybych to vzal teoreticky, nejsem právník, dokud byly v nějakém zákoně uvedeny, můžeme uvažovat o jisté legalitě. Ve chvíli, kdy v zákoně uvedeny nebyly, byly zcela ilegální.
Navíc zákon byl obcházen tím, že předpisy milicí hovořily o tom, že ministerstvo vnitra s nimi nemá téměř nic společného, a od roku 1953 pro milice dělala všechno armáda. Takže v této chvíli se dostaly za hranu možné zákonnosti. V zásadě pak byl problém ještě v tom, že komunisti se Lidové milice pořád snažili zasadit mezi ozbrojené síly.

Ale vždyť přísahali, že brání komunistickou stranu, ne stát. Nebo jak to bylo?
Bílek:
Přísahali, že brání věc dělnické třídy, komunistickou stranu a socialistické státní zřízeníproti úkladům imperialismu a v případě nutnosti padnou.Ale něco podobného mělo třeba i SNBnebo složky Státní bezpečnosti,čili tady se to tolik nelišilo.Možná to bylo blížekomunistické straně.

Bašta: O vzniku Lidových milicí bylo rozhodnuto 21. února 1948 na základě pouhého rozhodnutí Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Bylo to něco naprosto nelegálního, nezvyklého v demokratickém státě (otázka, je jestli se tehdy za něj Československo ještě dalo považovat).
Až 21. prosince 1948 byl schválen zmíněný zákon o SNB číslo 286, kde se v paragrafu 15 hovořilo o tom, že za účelem ochrany národní bezpečnosti můžou být povoláni spolehliví občané, kteří mohou být vyzbrojeni, a tak můžou plnit úkoly na ochranu národní bezpečnosti. Nic víc, nic míň.
Označení Lidových milicí pak vzniklo až dalším nařízením ministra vnitra v roce 1949. Odkazovalo na paragraf 15 zákona číslo 286 z roku 1948 a bylo v něm uvedeno, že tyto spolehlivé osoby, které jsou povolány na ochranu národní bezpečnosti, jsou označeny na rukávu páskou 10 až 15 cm širokou s písmeny „LM“.

PŽ: V úloze při převzetí moci bylo několik klíčových dnů, kdy byly Lidové milice v Praze nejprve bez zbraní a munice, 25. února už i s municí. Posléze je převzala státní instituce ovládnutá už komunistickou stranou. Na základě útržků zachovaných materiálů je možné říci, že měly v podstatě kontrolovat i dělnickou třídu. Na rozdíl od pozdějšího období měly tehdy Lidové milice i zpravodajskou nebo státně bezpečnostní úlohu, takže měly spolupracovat s agenty v podnicích a fabrikách, které hlídaly. To se potom už nikdy neopakovalo, protože později to standardně přebíraly jiné orgány, zejména Státní bezpečnost.

Historici a právníci vždycky mají spor, zda to byl puč nebo to bylo na hranici puče. Ovšem zásah a pozice Lidových milicí to spíš tlačí do toho, že to byl puč?
Bašta:
Už vznik Lidových milicí předjímá, že nešlo o nic legálního. Komunistická strana si tímto způsobem vlastně zajišťovalasvou nadvládu nebo převahu,která vyústila v její vládudlouhou 42 let.

PŽ: Milice byly využity k ovládnutí Prahy, protože v té době situace nebyla úplně rozhodnutá. Politicky sice rozhodnuto bylo, nicméně byly zde ještě některé demonstrace (proběhlo jich víc než ty dvě, o kterých se hovoří).
A je zajímavé, že činnost Lidových milicí začala v Praze a v Praze také skončila při obdobné činnosti v listopadových dnech 1989. Je to takový historický paradox.

Jaká byla funkce Lidových milicí po převzetí moci? Říkali jste, že pomáhaly SNB, ale milice také zasahovaly v 50. letech například na Slovensku proti církvi?
Bašta: Jejich funkce byla z oficiálních míst do roku 1952 spíše chápána jako pomocný orgán SNB, protože s ním často zasahovaly. Ať už to bylo zejména na východním Slovensku proti církvi a církevním hodnostářům, dále proti banderovcům, milice se také podílely na dopadení domnělých pachatelů vražd v Babicích. Podobných akcí mohlo být do první poloviny 50. let sedmdesát osmdesát.
Ovšem potom, jak Lidové milice přešly formálně i fakticky pod ÚV KSČ, spolupráce s SNB sice přetrvávala, ale více se zaměřily na spolupráci s armádou. V 50. letech pak změnou celkové geopolitické situace (nástup jaderných zbraní atd.) se milice začaly připravovat na to, že se v zázemí budou podílet v případě válečného konfliktu na zneškodňování zejména vzdušných výsadků nepřítele. Milice tedy měly bránit teritorium před případným útokem západních států.

Jaká byla struktura Lidových milic? Pokud vím, měly úderné oddíly, pak nějaké osadní milice.
Bílek: Když Lidové milice začaly vznikat, kromě Prahy, Bratislavy a několika málo měst, ještě v březnu 1948 milice téměř nikde nebyly. Pak se začaly stavět dva druhy jednotek. První byly osadní, které měly dbát na bezpečnost v osadách. Druhý druh byly Závodní milice na závodech. Jejich struktura byla v podstatě převzata z armády – nejnižší jednotkou bylo družstvo, pak byla četa, rota, nejvyšší byl prapor.
Později začaly být osadní jednotky rušeny a zůstávaly jenom strážní oddíly na závodech a začaly se vytvářet úderné, později rychlé oddíly. Ty byly určeny k tomu zasahovat tam, kde je potřeba. Bylo to především proti protistátním skupinám. Takových akcí byla celá řada. (Rychlé oddíly začaly vznikat na základě potlačení důsledků měnové reformy v květnu 1953.)
Vedle toho existovala takzvaná operativní záloha. Zálohy měly krajské štáby a krajská velitelství Lidových milicí. Tato operativní záloha mohla být nasazena v podstatě kdekoli, ale víceméně na území kraje. Kdežto rychlé nebo úderné oddíly byly schopné zasahovat teoreticky na celém území republiky.

Když to byla armáda komunistické strany, jejich vrchní velitel byl generální nebo první tajemník KSČ podle toho, jak se to právě jmenovalo?
PŽ:
V této době ještě úplně ne, protože to bylo napojenona ministerstvo vnitra. Ale poté, co se oddělení přesunulo (podle mě je to výsledeknějakého mocenského boje, oslabení ministra vnitra a příklon k armádě – výcvik podle armády, přezbrojení podle armády), byl velitel z aparátu KSČ. A posléze se vrchním velitelem stal generální nebo první tajemník.

Bašta: Faktickým velitelem Lidových milicí byl náčelník hlavního štábu Lidových milicí, to byla placená osoba z aparátu ÚV KSČ.

Jak probíhal výcvik Lidových milicí?
Bílek:
Výcvik probíhal v podstatě stejně jako v armádě.Milicionářivyužívali armádní výzbroj,používali armádní předpisy, používali dokonce armádní normy. To znamená, že milicionářměl být schopen dosáhnout určitých výsledků ve stejnémčasovém limitu jako normální voják.

Vždyť to byli často staří pánové, tedy staří soudruzi?
Bílek:
I normy na vojně jsou upraveny podle věku.Pro důstojníka určitého věkuplatí jiná normanež pro dvacetiletého junáka.
Jinak měli v podstatě všechny druhy přípravy – střeleckou, pořadovou, chemickou, zdravotní, topografickou. Řekl bych, že byli cvičeni stejně jako armáda. Dokonce v 70. letech udělali šestiletý výcvikový cyklus. V něm milicionáři v průběhu šesti let absolvovali to, co vojín absolvoval za dva roky, aby na konci toho cyklu byli připraveni naprosto stejně.
Bylo to svým způsobem zajímavé, protože většina milicionářů předtím vojnou prošla, takže ve chvíli, kdy vstoupila do milicí, přišla do výcviku znovu. Teoreticky by tak měli být milicionáři vycvičeni lépe než vojáci, protože to absolvovali dvakrát. Ovšem ze zpráv z kontrol (armáda dělala kontroly, jestli se plní limity, nebo ne) mám dojem, že výcvik milicionářů byl přece jenom trochu civilnější a volnější.

PŽ: Na stranu druhou jejich výzbroj svědčí o tom, že to taková poloarmáda byla. Vždyť měli bezzákluzové kanóny, protiletadlové kulomety, obrněné transportéry, protitankové střely apod. Když si potom uvědomíme, že to byli zaměstnanci podniků, komunisté, kteří byli velmi často odvoláváni nejen k hlídkové činnosti v rámci podniku, ale také k výcviku, asi tomu národnímu hospodářství moc neodvedli. Spíš byli určeni pro jejich druhou úlohu.

Bašta: Řada z nich asi i díky tomuto výcviku získala například odznak Vzorný střelec 1. nebo 2. stupně. Z toho je patrné, že to nebyli úplně neschopní chlapci nebo pánové, jak se někdy můžeme dočíst.

Jaká pak byla úloha Lidových milicí během Pražského jara a srpna 1968?
Bašta:
Rok 1968 je velice zajímavý. Všichni si uvědomovali, obyčejní občané i vedoucí představitelé strany, že Lidové milice jsou pilíř komunistické moci. Uvědomovali si to i milicionáři, kterým stav během předchozích dvaceti let naprosto vyhovoval. Obávali se proto změn, které by mohly nastat, čímž by přišli o svůj mocenský monopol, sociální postavení, sociální status. Z toho pak vyplynula nespokojenost velké většiny milicionářů s průběhem roku 1968.
Milicionáři se ve svých peticích obraceli na ústřední výbor strany, aby nějakým způsobem zakročila,  aby svou politiku vedla stejným směrem jako v minulé době, ovšem neuspěli. Proto se také sami od sebe rozhodli svolat celostátní aktiv. (Stěžovali si také sovětským orgánům a jedním z výsledků komunikace mezi Sověty a milicionáři bylo ruzyňské setkání.)
V Ruzyni se jich na tomto aktivu sešlo asi 10.000. Řekli si tam, jak je dobré naplňovat myšlenky socialismu. Přijel tam i Dubček a vedoucí představitelé strany, ti s nimi souhlasili, řekli, že mají pravdu a že budou dál pokračovat v linii vedoucí úlohy Komunistické strany Československa.
Milicionáři z tohoto aktivu poslali dopis adresovaný sovětským pracujícím. Ze Sovětského svazu potom přišly desetitisíce rezolucí (samozřejmě nějakým způsobem předem připravených) na podporu milicionářů a zdravého, „konzervativního“ jádra KSČ.
Oproti tomu nespokojenost obyvatel s kroky milicionářů vyústila během první poloviny srpna v různé petice (tehdy se konaly za Dětským domem různé petice, byl to český Hyde Park) za zrušení Lidových milicí.
Na obranu některých milicionářů je třeba říct, že souhlasili s vývojem Pražského jara. Některé jednotky Lidových milicí byly proto potom během invaze hlídány Sověty.

Bílek: V archivu máme spis, kde si milicionáři stěžují, že jim okupační vojska zabavila několik stovek různých typů zbraní a odmítají je vydat. Nález zbraní u Chomutova, který svědčil o „kontrarevoluci“, pak byly zřejmě zbraně sebrané milicionářům – nelišily se totiž od armádních.

Při událostech 21. srpna 1969 už ale milice při mohutných demonstracích proti okupaci zaujaly jednoznačné stanovisko. Dokonce bych řekl, že byly nejbrutálnějších ze zasahujících jednotek?
PŽ:
Nasvědčuje tomu řada indicií, ale v úplnosti prokázáno nebylo (zabýval se tím Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu), že za valnou částí obětí srpna 1969 stojí právě ti málo připravení příslušníci Lidových milicí. Nicméně vyzbrojeni byli jak zbraněmi, tak municí, ale asi psychicky nezvládli přímý kontakt s demonstranty, bylo to první výročí okupace. Z jejich zbraní pak měly vyletět jak odražené, tak přímo mířené střely, které usmrtily mladé lidi v Praze a v Brně.
Signifikantní je, že režim pachatele zakryl a již tenkrát nedošlo k vyšetřování. To je jeden z největších zločinů.

Jak si vysvětlujete, že milicionáři dostali ostré střelivo, ale vojáci, kteří také zasahovali v srpnu 1969, nikoliv?
Bílek:
Milicionáři měli důvěru,armáda důvěru neměla.To je to samé jako v únoru 1948.

Odkud se milicionáři rekrutovali? Museli to být všechno komunisté?
Bílek:
Do roku 1953 tam mohli být členové i jiných politických stran, popřípadě bezpartijní, kterým komunisté důvěřovali. Souvisí to s tím, že Lidové milice spadaly pod ministerstvo vnitra. Od roku 1953 musel být milicionář: jednoznačně členem komunistické strany, starší 18 let, musela ho doporučit jeho základní organizace. A o tom, jestli ho do milicí vezmou nebo nevezmou, rozhodoval okresní výbor KSČ. Takže Lidové milice byla skutečně přísně výběrová, jednoznačně stranická organizace. Nikdo jiný než prověřený komunista neměl možnost se tam dostat.

Jak se chovaly milice za normalizace? Během této smutné doby našich dějin?
PŽ:
Možná bych to formulovalv reakci na srpen 1969 a tehdejší tragickou úlohu milicí.V plánech z roku 1971a zejména roku 1977zvaného Centrální mimořádnébezpečnostní opaření,což byl mechanismus spouštěnýRadou obrany státu,bylo formulováno, že Lidové milice budou nasazoványaž při opravduvelmi výrazném ohrožení ČSSR, ať už vnitřním nebo vnějším. Tedy při čtvrtém nebo pátém stupni mimořádného bezpečnostního opatření (MBO).
To je věc je velmi symptomatická,protože s odkazem na tento systém, přestože Rada obrany státu nezasedala, byly Lidové milice nasazovány v letech 1988 a 1989. A druhý moment je, že ani při jednom nasazení od srpna 1988 po listopad 1989 neměli milicionáři při součinnosti se SNB u sebe zbraně.

Bašta: Milicionáři stáli za příslušníky SNB v  kordonech. Probíhalo to tak, že když byl někdo z  demonstrantů vtažen dovnitř, milicionáři se potom o toho konkrétního člověka „postarali“ a dali mu co proto.

PŽ: Od srpna 1988 byli nasazováni i se svolením generálního tajemníka. V roce 1988 to bylo dvakrát, v srpnu a říjnu, bez obušků – tedy bez „mírných donucovacích prostředků“.  Ale 19. ledna 1989, v rámci Palachova týdne, byli nasazeni s obušky. Je tam dokonce svědectví náčelníka pražského štábu Lidových milicí Viléma Dandy, že odmítali nastupovat a postupovat s ochrannými štíty, protože jim překážely při mlácení obuškem.

Kolik jich vůbec bylo?
Bašta:
V polovině roku 1989jich bylo zhruba 84.500.Plánované stavy přitom byly 81.000 milicionářů,ovšem byl nějaký nadstav,3,5 %.Z těchtotéměř 85.000  bylo asi 63.000 milicionářů v českých zemích, zbytek na Slovensku. Z tohoto počtu bylo téměř 40.000 milicionářů nasazeno v první polovině roku 1989 při potlačování demonstrací nebo při podpůrných akcích.

PŽ: To je jistá zvláštnost, protože ani Státní bezpečnost ani Sbor národní bezpečnosti a pravděpodobně ani Československá lidová armáda neměly naplněné přidělené stavy.

Bílek: Ačkoli milice sehrály v roce 1968 až 1969 z hlediska pozdějšího vedení KSČ pozitivní úlohu, v roce 1980 tam bylo  70 % nových členů. To se nedá vysvětlit věkovým průměrem, že lidé odešli do důchodu nebo že už nebyli schopni. To znamená, že se tam zřejmě zase vybírali noví lidé, kteří byli z hlediska potřeb režimu asi daleko tvárnější než ti staří pánové.

Skutečně hrozilo zejména v Praze, že tam zasáhnou milicionáři dovezení z vesnic nebo menších měst?
PŽ:
To je možná neznámá kapitola. Bylo to obecně vysvětlováno třeba komisemi, které fungovaly v 90. letech.
21. listopadu kolem čtvrté hodiny odpoledne proběhlo setkání generálního tajemníka Jakeše, Rudolfa Hegenbarta, šéfa 13. oddělení státní administrativy, a Miroslava Nováka, náčelníka hlavního štábu Lidových milicí, dlouholetého náčelníka a funkcionáře ÚV KSČ. Podle verze Hegenbarta Novák navrhl proti jeho vůli povolání mimopražských příslušníků do Prahy vzhledem k vývoji situace.
Jakeš, vzhledem k jeho alibismu (mimochodem jeho argument byl zajímavý – bylo to v úterý 21. listopadu, 17. listopadu bylo v pátek a masové demonstrace vypukly v pondělí) tvrdil, že Lidové milice v Praze jsou vyčerpány. Bylo to ovšem z prozaičtějšího důvodu – v té době milicionáři stranické knížky i členské průkazky Lidových milicí v pražských podnicích pokládali. Takže komunisti vlastně nevěděli, o koho se opřít, které útvary jsou v pořádku.
Proto se dohodlo, a Jakeš to Novákovi povolil, aby to předložil na mimořádném zasedání ÚV KSČ. To probíhalo od šesti hodin a toto bylo jako první bod. Nakonec tam bylo dohodnuto (netvrdí to ovšem funkcionáři ÚV KSČ, ale náčelník hlavního štábu Lidových milicí Novák) posílení pěti tisíci příslušníky ze všech českých krajů a Jihomoravského kraje.
Už o hodinu později se to rozjelo a dopisy podepsané jménem ÚV KSČ šly do těch krajů. Přes noc, asi v šest hodin ráno, měli být tito milicionáři na okrajích Prahy, kde je měli převzít milicionáři z vedení v Praze a také příslušníci SNB.
Funkcionáři ÚV KSČ později nebyli schopni potvrdit, že by byla řeč o tom, co s milicionáři bude – jestli půjdou proti školám, proti divadlům nebo Občanskému fóru. To nepadlo. Nicméně někdy před půlnocí se o tom dozvěděl Miroslav Štěpán, vyrazil za Jakešem, přepadl ho v domácnosti a vlastně ho donutil, aby je odvolal.
Toto odvolání přišlo pravděpodobně kolem půlnoci, možná po půlnoci. Z těch pěti tisíc milicionářů svolaných do Prahy (na Vysokou školu politickou ve Vokovicích a další místa) jich čtyři tisíce odešly. Výjimkou byla jednotka z Plzeňského kraje, kterou vedl náčelník krajského štábu Josef Hrabák. Toho musel Novák hodinu přemlouvat. Nevím proč, jestli byli pevnější než ostatní, prostě odmítali ze vzbouřené Prahy odjet a chtěli pomoct proti „kontrarevolucionářům“.

Vstupovali do Lidových milic lidé z ideových důvodů, z přesvědčení, z víry? Proto, že si chtěli hrát na vojáky? Nebo proto, že chtěli mít moc či to několikrát zmiňované sociální postavení?
Bašta:
Od každého trochu. Každý z těch milicionářů mohl mít jinou motivaci, kde převládal jeden z faktorů, které jste vyjmenoval. Ovšem to byste se museli zeptat spíš jich.

Bílek: Podle měto byl stejný důvod jako stát se členem komunistické strany. Někdy za tím byl idealismus, někdy prospěchářství, někdy touha být něco víc než ostatní. Touha nosit uniformu. Nedá se vyloučit, že lidé, kteří si dnes hrají někde v klubech vojenské historie, se tenkrát přihlásili do milicí. Šli tam, protože chtěli, a možná někdy i částečně museli, protože to patřilo k nějaké funkci, k služebnímu postupu, předpokladům pro zastávání určitého místa.

Šel tam někdo z donucení?
PŽ:
Ani takový případnemůžeme vyloučit. Podle mě je však důležitější to mocenské postavení. Ostatně poslední generální tajemník Urbánek se snažilještě v posledních listopadových dnecha prvních dnech prosince 1989 transformovat Lidové milice, aby přežily (stejně jako se snažili transformovat instituce, jako byla Státní bezpečnost a další).
Tady potom nastoupila armáda,které milicionáři museli vydat veškeré zbrojnice. Teprve pak bylo nebezpečí,že by z těchto konzervativních kruhů přišlo nějaké ohrožení procesu převzetí moci, definitivně zažehnáno.

Bílek: V roce 1989 se snažili milice začlenit nejdřív zpátky pod ministerstvo vnitra, to se nepovedlo. Tak to chtěli začlenit pod armádu, což zase armáda odmítla. Nakonec nezbylo nic jiného než milice v prosinci zrušit.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod