Brno - Lenka Tilčová přijela do Brna zkontrolovat malá lední medvíďata medvědice Cory. Medvíďatům jsou dva měsíce. Bývalá zaměstnankyně brněnské zoologické zahrady byla v roce 1976 u vůbec prvního odchovu ledního medvěda v jihomoravské metropoli. Samici Severce se tehdy narodila dvě mláďata, jedno zemřelo na infekci, druhého se ujala Tilčová s manželem a tři měsíce vyrůstalo u nich v bytě. Medvídě Kukulín se potom v brněnské zoo dožilo sedmi let.
Proč jste se tehdy museli medvěda v 70. letech ujmout?
Samice Severka se tehdy nedokázala o medvídě postarat. Jedno jí zemřelo a druhého jsme se museli ujmout my. Manžel tady byl veterinář, tak jsme si ho vzali do péče.
Jak jste se o medvídě s manželem starali, bylo to náročné?
Nejdřív bylo medvídě v inkubátoru a krmilo se sunarem. Tehdy byly informace těžko dostupné. Nebyl internet jako dnes a neznali jsme přesné složení mléka. Tehdy bylo nejnovější informací, že mléko má obsahovat 30 procent tuku. Medvídě ze začátku dobře prospívalo i ze sunaru. Potom už potřebovalo hutnější stravu, takže jsme zkoušeli dávat do mléka mleté makrely nebo vaječné žloutky. Ne vždy to ale bylo úspěšné, někdy nám pak v noci naříkalo.
Jak jste medvíděti vůbec mléko dávala?
Měli jsme kojenecké láhve, ale hlavní průšvih byl v tom, že to pro něho nebylo fyziologické. Medvídek totiž leží na medvědici a pije hlavou dolů. U nás to nešlo, musel mít hlavu zvednutou. Chvilku pil, pak se naštval, zařval a kousl do toho, co bylo po ruce. Což jsem byla obvykle já, a čím byl větší, tím to bylo horší.
Takže Vás někdy i poranil?
Ano, byla jsem namodralá po celých rukách. Třeba dělal neplechu a my jsme ho pak museli vykoupat. Na některých fotkách je vidět, jak ho křečovitě držím. Medvěd se třeba ohnal po ručníku a mrsknul ho do mých očí nebo do vany. Marná pomoc – mláďátko obrovské šelmy má už hned od začátku velkou energii.
Jak se Vám tehdy s medvídětem bydlelo?
Tehdy jsme bydleli v pavlačovém bytě, byla tam kuchyň s předsíní a jedna velká místnost. Když ještě měl medvídek nožičky rozplácnuté do boku a neměl potřebu utíkat, byl v dětské postýlce. Jak ale dospíval, tak se stavěl na nožky, roztomile se batolil, padal, dali jsme mu větší prostor. Normálně se s námi pohyboval po bytě. Motal se pod nohama. Co mohl, tak poničil, rozkousal. Byl schopen jedním kousnutím přehryznout třeba i násadu od smetáku. Když měl tři a půl měsíce, už to bylo neúnosné.
Co říkali na ledního medvěda sousedé?
Když se začal pohybovat i po pavlači, tak zde bylo úplné srocení. Žila tam romská rodina s třemi kluky, ti to prožívali nejvíc. Všichni to brali v pohodě, byla to pro ně senzace.
Až medvídě vyrostlo a museli jste ho vrátit do zoo. Jak jste to prožívali s manželem?
Bylo to smutné. Jednoho večera jsme ho odvezli, a když jsme odcházeli, plakal a dobýval se ven. Manžel s ním potom byl často v zoologické zahradě. Medvěd se na něho těšíval, ale cizí lidi moc nebral.
I když, jak jste sama uvedla, je medvěd šelma, vytvořil si k Vám nějaký vztah?
Vytvořil si vztah. Když mu byl rok, tak jsem s ním šla na řetízku. On mě poznal, s jiným by nešel. Tvářil se u toho docela blaženě. Když jsme byli doma, víc lnul ke mně. Jak jsem ale zmizela z jeho dohledu, tak se měl víc k manželovi. Potom se přeorientoval i na mládě hnědého medvěda, které mu dopřáli, aby nebyl opuštěný a netesknil po lidech. Později přijela medvědice z Dvora Králové. To už manžela tak bouřlivě nevítal, už to bylo dobré.
