Petra Krmelová přivítala 18.června v rubrice Dobrého rána Profil šéfredaktora sportovního zpravodajství České televize Otakara Černého. Do televizního studia přišel v souvislosti s vydáním knihy Brankám bylo padesát aneb Díky táto, jíž je autorem. Ve vzpomínkové knize věnované svému otci vzdává hold smyslu pro fair play ve sportu i v životě.
„Jsem velmi neformální člověk,“ říká Ota Černý
Pořadu Branky, body, vteřiny bylo padesát let. Mám tady vaši knihu - jak se vám psala?
Báječně. Jen jsem opisoval to, co jsem prožil, a to bylo velice zajímavé. Byl to pro mne docela dobrý zážitek.
Kniha je napsána velmi neformálně. Jak jste pro ni sbíral materiály?
Jsem velmi neformální člověk. Od roku 1969 jsem externě dělal sportovního redaktora, mám paměť, tak jsem si pamatoval určité zážitky, které celý život sbírám – je to můj koníček. Ty zážitky jsem pak napsal, tak jak jsem je prožil – byly neformální. Neumím se přetvařovat, takže jsem napsal neformální knížku.
V roce 1969 jste začal dělat sportovního redaktora. To jste napsal šéfredaktorovi, že byste to chtěl dělat, a bylo to?
Ano. Vrátil jsem se z vojny a neměl jsem co dělat. Jsem vystudovaný kantor, to se mi zdálo na můj temperament příliš málo. Takže jsem se vnutil: napsal jsem tehdy Karlovi Mikyskovi, ten to předal Vítovi Holubcovi, který mne pak pozval na setkání. Nejdříve se vylekal, že jsem z Kladna, říkal, že to budu mít těžké s tím dojížděním. Bylo to složitější – neměl jsem auto, měl jsem pouze šlapací kolo, jezdil jsem vlakem, autobusem, nebyly mobilní telefony, faxy. Bylo to složitější, ale kdybych to mohl vrátit, tak klíďo.
Jak dlouho jste u toho vydržel, než vás život zavedl někam jinam?
Byl jsem u toho do roku devadesát jako externista. Pak jsem se chtěl stát interním redaktorem, což mi ve sportu nevyšlo, tak jsem se obrátil na redakci zpravodajství. Tam jsem se dočkal dvou vlastních pořadů Co týden dal? a Debata. Pak jsem odešel z televize, protože sem přišli pionýři s mačetami v rukou a vyhazovali všechno, co vonělo televizí, protože jí nerozuměli. Dělal jsem také dva roky na ministerstvu zdravotnictví tiskového mluvčího, to byly krásné dva roky s profesorem Fischerem. Byla to dobrá škola diplomacie, kde jsem se trochu obrousil, protože v životě jsem moc diplomacie nepobral. Když potom do televize nastoupili odborníci, profesionálové, řekl jsem si, že je mojí povinností jim pomoci. Nabídl jsem se, oni mne vzali, a tak jsem se stal šéfredaktorem sportu. Vlastně jsem se stal členem redakce, ve které jsem chtěl vždy být. Že šlo o post šéfredaktora, tak jsem si toho vážil a chytil příležitost, doufám, že to vyšlo.
Pamatoval jste si v roli mluvčího ministerstva roli novináře? Vzpomínám si, že jste byl na své někdejší kolegy docela přísný?
Je novinář a novinář. U nás je spousta novinářů, kteří si na ně pouze hrají – honí senzace, chtějí být zlí, píší podle toho, co si vymyslí, ne podle toho, co se stalo: udělají si vzorec a do něj dosazují události. Na ty jsem byl velmi přísný až zlý, protože to nejsou novináři, ale jsou to …
Udělal jste jako redaktor nějaký průšvih?
Samozřejmě. O jednom v té knize píšu a druhý jsem utajil, protože ho nechci příliš zveřejňovat. Kdysi jsem točil fotbalové utkání na Tatře Smíchov Dukla Praha – Viktorie Žižkov, a to pískal malý, silný, tlustý rozhodčí, a já pak napsal, že nejslabší muž na hřišti byl rozhodčí. Ten pán byl bohužel tajemníkem OV KSČ na Praze 5 a strašně se urazil, protože si myslel, že jsem ho zesměšnil, že byl tlustý. Z toho byl velký malér. Trenéři Vejvoda a Procházka, za kterými jsem zašel a kteří mi napsali, že byl skutečně nejslabší, mne trochu zachránili. Bylo to však velmi nepříjemné. Já jsem se s tím pánem pak několikrát setkal a on to pochopil. V tom okamžiku se ale naštval – my chlapi jsme ješitní a my silnější jsme obzvlášť ješitní.
Brankám bylo padesát let. Je to nejstarší pořad v České televizi?
Jednak nejstarší, jednak nejlepší. Jiný, stejně dobrý pořad, jako jsou Branky, body, vteřiny v České televizi neexistuje.
Co byste jim vytknul? Budete něco v dohledné době měnit?
Výtky si nechám na poradu. Stav, který je teď, je pro nás velmi příznivý – vysíláme denně devět minut, to nikdy nebylo, máme pevný čas, máme redaktory, kteří jsou zapálení a dělají Branky, body rádi. Teď nám zbývá už jenom pečlivě hlídat dosaženou kvalitu a pokusit se jí navýšit. To lze jen tehdy, když budeme mít technické podmínky. Chtěli bychom aktuálně vstupovat do utkání, mít aktuální vstupy ze stadionů. To je zlepšení, po kterém jdeme a které chceme získat pro příští rok už od září. Neslibuji to, protože nevím kolik bude mít Česká televize na nás peněz.
Branky nejsou zdaleka jedinou vizitkou práce sportovní redakce. Slušně se rozjel sportovní kanál ČT4-Sport. Jste na něj pyšní, daří se vám to?
No samozřejmě. To byla touha všech sporťáků od začátku mít svůj kanál. Když jsem nastupoval do televize a psal jsem svoji práci do konkurzu, tak jsem tam napsal, že chci udělat kanál. Takže já jsem splnil svůj úkol, jsem na to pyšný. Daří se nám to celkem slušně. Problém je v tom, že musíme vysílat na dvou kanálech ČT2 a ČT4, protože se nám mnohdy dublují dobrá utkání. Stojí nás to mnoho peněz, protože ty kanály musíme naplnit. Je to dáno tím, že ČT4 zatím nemá takové pokrytí, jaké bychom potřebovali. Takže to je to, co nám brání, ale já jsem přesvědčen, že digitalizace i v České republice nakonec zvítězí, ačkoliv komerční televize dělají všechno pro to, aby ne. Myslím, že to nakonec dokážeme a že velmi brzy bude ČT4 vysílat celoplošně, a ten program, který je teď velmi kvalitní, bude mít i kvalitní počet televizních diváků.
(redakčně kráceno)