„Jsem občan celého světa,“ říká Mischa Maisky

Lotyšský violoncellista Mischa Maisky je mnohými kritiky považován za nejlepšího violoncellistu současnosti. Podle Maiskyho je to snad pro jeho schopnost podělit se o krásu hudby a nesčetnost jejích podob, ale také o vlastní emoce, pro ochotu otevřít publiku své srdce. V Česku se teď představil koncertem pro violoncello a orchestr č.2 h moll Antonína Dvořáka v pražském Rudolfinu. V Profilu na ČT24 z 18. ledna s Mischou Maiskym hovořila Petra Krmelová.

Nejlepší violoncellista na světě. Není to očekávání, které takový přídomek vzbuzuje, zavazující?
Určitě ano. Nemyslím si, že něco takového jako nelepší violoncellista nebo hudebník na světě existuje. To není sport, kde by se to dalo změřit na milisekundy nebo něco podobného. Je to otázka vkusu a názoru. A jsem rozhodně rád, že jsem natolik úspěšný, že můžu hrát po celém světě pro tisíce lidí. To je pro mne více než dost.

V čem je ale podle vás vaše interpretace natolik výjimečná, že o vás takto hudební kritici hovoří?
Myslím si, že jednou z nejdůležitějších vlastností skutečně velkých umělců je štědrost s emocemi, že se o ně dělíte s publikem. Umělec totiž nejen vytváří zvuky nebo hudební nápady, které osloví vaši mysl. Kromě toho musí ustanovit jakési přímé spojení mezi svým srdcem a publikem. Když otevřete srdce publiku a dáte do toho všechno, co znáte, co máte rádi a co vás tak na hudbě baví, publikum to vnímá, všimne si toho.

Jak velkou máte konkurenci? Skvělých hudebníků je ve světě spousta?
To máte rozhodně pravdu. Je obrovské množství skvělých hudebníků a někteří z nich ani nejsou vůbec známí. Takže konkurence je obrovská. A zejména v klasické hudbě, protože je to relativně malé hudební odvětví. Jsem však přesvědčen, že skutečná kvalita vždy přežije. Samozřejmě kromě všeho ostatního potřebujete štěstí.

Dnes večer zahrajete skladbu Antonína Dvořáka. Máte k němu nějaký osobnější vztah? Máte ho hodně rád?
Jeho violoncellový koncert, který budu dnes hrát, není jen jedním z nejkrásnějších violoncellových koncertů, je to jeden z nejkrásnějších koncertů vůbec. Znám houslisty a pianisty, kteří nám violoncellistům závidí, že máme takhle krásnou skladbu. Hrál jsem ji na několika stovkách koncertů, několikrát i v České republice, v Praze. Vždy je to pro mne zvláštní příležitost. A zvláště tady, v tak krásném městě, ve zlaté Praze. Pak pojedu s orchestrem do Japonska. Moc se na to těším.

Jakou hodnotu má takové violoncello „nejlepšího hráče na světě“?
To nelze vyčíslit. Vyrobeno bylo v Benátkách v Itálii asi v roce 1720, což je shodou okolností zrovna doba, kdy psal Bach svoje nejlepší violoncellové kousky. Je tedy velmi staré. A i když mám obrovský respekt k moderním tvůrcům, kteří dělají skvělé nástroje, tohle je skutečně nenahraditelné, pro mne penězi nevyčíslitelné. Jsme spolu přesně 41 let a byla to láska na první pohled. Od prvního doteku jsem si ho zamiloval a doufám, že aspoň ještě tolik let je před námi.

Studoval jste v Sovětském svazu, zvítězil jste v soutěži violoncellistů, ale pak vás komunisté poslali do pracovního tábora. Bylo to prý kvůli tomu, že jste si vyměnil „bony“, abyste si koupil magnetofon, a v obchodě vás zatkli. Jak vzpomínáte na ten pracovní tábor?
Byla to jenom záminka. Ve skutečnosti to bylo kvůli tomu, že rodina mé sestry emigrovala do Izraele a očekávalo se, že pojedu za ní. Já jsem ale chtěl nejdříve dokončit moskevskou konzervatoř.
Je to dlouhý a složitý příběh. Nicméně, věřte tomu, nebo ne, nelituji toho. Nelituji ničeho, co se mi stalo. Možná dokonce obráceně: jsem svému osudu vlastně vděčný, že jsem něco takového mohl zažít. Ačkoliv jsem nikdy nedostal diplom z moskevské konzervatoře, své vzdělání jsem tam dokončil a zjistil jsem ještě něco nového, co ovlivnilo celý můj život, celou mou osobnost jako člověka, ale i jako umělce, protože to spolu souvisí.

Nakonec jste odešel za rodinou do Izraele, debutoval jste ve Spojených státech, přímo ve slavné Carnegie Hall. Cestujete po celém světě, teď tuším žijete v Belgii. Kde jste doma?
Vždycky říkám, že jsem velmi kosmopolitní, že jsem občan celého světa. Narodil jsem se v Lotyšsku, tehdy to byla součást Sovětského svazu. Vzdělával jsem se v Rusku. Pak odjel od Izraele. Žil jsem nějakou dobu v Belgii. Hraji na italské cello francouzským smyčcem. Nosím švýcarské hodinky a náhrdelník z Indie. Mám pět dětí, šesté je na cestě. Každé z nich se narodilo v jiné zemi. A doma jsem všude, kde lidé oceňují dobrou klasickou hudbu. Takže dnes jsem doma tady v Praze.

Vaše děti jsou také profesionální hráči. Učíte je sám? Nebo to necháváte na jejich pedagozích?
Neučím je klasickým způsobem. Doufám, že když spolu hrajeme, že si vyměňujeme nápady a zkušenosti. Že se ode mne něco naučí, zrovna jako se já naučím od nich. Vždy to byl můj sen hrát s dětmi a teď je to i realita, takže jsem velmi šťastný člověk.

Co máte rád kromě hudby? Můžete si jet zalyžovat? Nebo je to ono pověstné, hlavně pozor na ruce?
Je pravda, že lyžování je opravdu nebezpečné. Ale bruslím se svými syny. Mám rád sport, bohužel většinou v televizi. Samozřejmě hraju fotbal, který jsem měl vždy rád. A všechny moje děti mají mnohem radši fotbal než hudbu. Mám rád mnoho dalších věcí a bylo by skvělé, kdybych měl víc času, abych se jim také mohl věnovat. Rodina je pro mne nesmírně důležitá. A už tak mám velmi bohatý koncertní život. Zbytek je podružný.

(redakčně kráceno)

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Archiv

Válka na Blízkém východě minutu po minutě: říjen 2023

1. 12. 2023

Za smrt pacientky ve zlínské nemocnici může personál, konkrétního viníka ale policisté nenašli

Krajská nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně pochybila při endoskopickém výkonu, po kterém jedna pacientka zemřela a jedna byla těžce zraněna. Podle policie selhal zdravotnický personál, když zaměnil sterilní látku za desinfekci. Konkrétního viníka se ale nepodařilo najít a kriminalisté tak případ odložili. Informovala o tom mluvčí zlínské policie Monika Kozumplíková. Nemocnice je v současnosti vyšetřována také kvůli nákaze pacientů a personálu salmonelózou – celkem onemocnělo 68 lidí.
16. 1. 2020

Před 30 lety se snídalo u Mitterranda. Husák musel počkat, přednost dostal Havel

Za tradiční prvenství Francoise Mitterranda bývá považován fakt, že se stal prvním socialistickým prezidentem v dějinách Francie. Výrazná osobnost evropské politiky 20. století má ovšem význam i pro dějiny české, potažmo československé – Mitterrand byl totiž prvním západním státníkem, který před rokem 1989 jednal s představiteli tuzemského disentu, a postavil je tak téměř na roveň Husákovy a Jakešovy nomenklatury.
9. 12. 2018

Ferdinand Peroutka. Muž střední cesty, kterou zavály dějiny

Novinář Ferdinand Peroutka, nejzvučnější hlas české názorové publicistiky 20. století a břitký kritik nacistické i komunistické totality, označil svého předchůdce Karla Havlíčka Borovského v dobrém slova smyslu za muže střední cesty. On sám jím byl také - jen mu ji zavály dějiny. Od jeho smrti právě uplynulo čtyřicet let.
25. 2. 2015Aktualizováno20. 4. 2018
Načítání...