Uherské Hradiště – Odrazy nástupu nacismu na filmovém plátně představuje Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Sekce Inventura s podtitulem Rok 1933: Nástup fašismu připomíná, že letos uběhlo osmdesát let od chvíle, kdy se v Německu dostala k moci NSDAP a Adolf Hitler se stal říšským kancléřem. Film jako médium byl od počátku jedním z hlavních nástrojů nacistické ideologie.
Hned tři projekce filmů z dílny nacistických propagátorů představí dnešní program Letní filmové školy. Snímky Velká láska (Die grosse Liebe), Strýček Krüger (Ohm Krueger) a GPU (Grauen – Panik – Untergang) patřily mezi filmy, jimiž jejich režiséři důsledně a obratně šířili tezi o árijské nadřazenosti a nepřátelích Německa. Vedle filmových titulů nabízí festival i bohatý doprovodný program, mapující i pohled současných německých historiků na toto období. Součástí je také výstava zapůjčená Vojenským historickým ústavem.
Nacistická propaganda
NSDAP se začala seriózně zabývat kinematografií v roce 1930, kdy již měla v Německu na starosti distribuci stranou financovaných či pouze preferovaných filmů. Po převzetí moci roku 1933 strana kontrolovala i filmovou výrobu a během následujících 12 let povýšila film na nejdůležitější nástroj propagandy Třetí říše.
O Hitlerově třetí říši vzniká ročně bezpočet dokumentárních filmů, které mají připomenout hrůznou minulost nacistického režimu a genocidy. Produkce německé kinematografie, která vznikala pod dozorem pohlavárů NSDAP a speciálně Josefa Göbelse, je však většinou redukována na několik záběrů z Triumfu vůle Leni Riefenstahlové, případně Harlanova Žida Süsse, jako by se příslovečnou Pandořinu skříňku s nenávistí koncentrovanou na filmovém páse báli otevřít i samotní filmaři. V Německu je většina snímků protektorátní propagandy dokonce přísně zakázána.
„I přes výše zmíněné bychom rádi tuto neslavnou kapitolu dějin kinematografie otevřeli a podrobně ji analyzovali. Domníváme se, že zejména v dnešní době zřejmých mediálních manipulací a eskalací xenofobních nálad je důležité připomenout nebezpečí manipulace masou pomocí audiovizuálních kódů,“ vysvětlují pořadatelé na webu filmové školy.
Ukázka z filmu Triumf vůle režisérky Leni Riefenstahlové
Sekce Nástup nacismu záměrně nabízí co nejvíc tváří hitlerovské filmové propagandy. Silnou prvopočáteční skupinu snímků, zobrazujících tzv. Kampfzeit čili čas zápasu o převzetí moci, reprezentuje film Hanse Steinhoffa Chlapec z Hitlerjugend z roku 1933. Dokumentární filmy na přímou zakázku NSDAP pak zastupuje monumentální Triumf vůle režisérky Leni Riefenstahlové.
Z filmů zaměřených proti etnikům či národům vybrali organizátoři již zmíněného Žida Süsse od Veita Harlana, ale i méně známé filmy protibritské (Strýček Krüger), protiruské (GPU) a protičeské (Zlaté město, film byl v protektorátních kinech promítán pouze členům NSDAP).
„Představujeme však i tehdy nejpopulárnější německý film, Velikou lásku Rolfa Hansena, jehož primárním účelem bylo zabavit diváky, politické informace obsahoval až ve druhém plánu,“ dodávají organizátoři.
Velká láska
Die grosse Liebe | Německo 1942
Válečné drama režiséra Rolfa Hansena Veliká láska se stalo nejnavštěvovanějším filmem hitlerovského Německa. Strastiplná lovestory zpěvačky Hanny a pilota Luftwaffe Paula kromě toho, že předvedla největší filmové hvězdy, vypráví dojemný příběh, přináší velkolepá hudební čísla a je také názorným příkladem občanské uvědomělosti. V té musí jít osobní zájmy ústřední dvojice stranou na úkor důležitějších potřeb třetí říše.
Strýček Krüger
Ohm Krueger | Německo 1941
Propagandistický velkofilm Strýček Krüger měl za cíl zdiskreditovat britské impérium poukázáním na masakry páchané Angličany v britsko-búrských válkách. Búrové byli internováni v prvních koncentračních táborech, což sice odpovídá historickým faktům, nicméně je vrcholem pokrytectví, že na tuto skutečnost poukázali právě nacisté, kteří prováděli genocidu v nesrovnatelně masivnějším měřítku.
GPU
(Grauen – Panik – Untergang) | Německo 1942
Napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu roku 1941 velmi rychle ukončilo tajný pakt Ribbentrop-Molotov o neútočení mezi těmito mocnostmi. Poté už nebylo nutné v Německu skrývat averzi vůči nejmocnější komunistické zemi a oficiální propaganda se rozjela naplno. Důkazem toho je špionážní drama Karla Rittera GPU, pojednávající o nekalých praktikách sovětské tajné policie.
