Zpupné drancování nerostných surovin a gigantická nadvýroba těžkého průmyslu bez sebemenšího ohledu na životní prostředí jsou základními rysy poválečné éry. Ovšem zatímco demokratická Evropa byla schopna se v honbě za pokrokem ohlédnout po nepopiratelných následcích zběsilého tempa, u nás komunistický režim veškeré negativní dopady nechtěl vidět. Jasně je však pociťovali lidé, kteří žili v nejvíce postižených oblastech. Ty dovedlo jejich doslova existenciální ohrožení k postupné aktivizaci v drobných ekologických sdruženích. Mnohdy titěrná, malicherná a vysmívaná práce těchto lidí znamenala však více než mnoho. Jasně totiž ukázala neschopnost a především neochotu režimu tyto otázky řešit. I proto může být ekologická "karta" považována za jeden z trumfů proti bezohlednému komunistickému státu.
Ekologové proti režimu
Nad nerovným bojem ekologů a komunistického režimu se v pokračování Historie.cs z 27. listopadu zamýšleli sociální ekolog Ivan Rynda (IR) z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, politolog a historik Lukáš Valeš (LV) z Newton College Brno a historik Miroslav Vaněk (MV) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Jako obvykle je přivítal Vladimír Kučera.
Skutečně komunisté mohli za stav životního prostředí?
MV: Je zde více aspektů,které ovlivnily životní prostředív České republice,potažmo Československé republice.
Železná koncepce, která zde byla indoktrinovánapo roce 1945 a 1948 a která znamenala orientaci na železo, výrobu oceli a následně vojenský průmysl a k tomu potřebné energetické zdroje, malá míra adaptability na nové technologie atd. To jistě bylo k životnímu prostředí velmi nešetrné.
Abychom však byli zcela korektní, velkou roli sehrává geografické prostředí Československé republiky. Kotlík, který nám má, jak říká praotec Čech, pomoci při obraně proti nájezdníkům, vytváří velký problém pro znečištění ovzduší.
Podobné problémy by mohlo mít Polsko, Maďarsko, bývalá NDR, ale to jsou přeci jen placky, kde je přirozená cirkulace vzduchu.
LV: Vztah komunistické ideologie a životního prostředí je zajímavý. Jde o docela ostrý ideologický rozpor. Už od doby Karla Marxe a zejména V. I. Lenina bylo zprůmyslnění a postavení dělnické třídy (a tedy i továren jako míst, kde dělnická třída vytváří hodnoty) jedno z center ideologie komunistické strany.
Celý nástup komunismu ve střední a východní Evropě a také v Sovětském svazu byl postaven na zprůmyslnění dosud zaostalé agrární vrstvy - „Dostaneme je na úroveň světa a předeženeme kapitalistický Západ, tovární komíny jsou naše zbraně a symboly pokroku a boje za lepší zítřek.“ Mimochodem kouřící komíny se staly (na známkách, bankovkách atd.) každodenním symbolem, s kterým se občané komunistického bloku každodenně setkávali.
Obávám se proto, že vztah komunismu na straně jedné a životního prostředí na straně druhé je ve své podstatě antagonismus.
IR: Pamatuji si ještě slabikáře, ve kterých stálo: Z komína se kouří, slunko oči hmouří. Mhuř si oči, mhuř, kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř. Byla to přesně cílená protiekologická výchova od raného dětství, od plenek.
Pokusil bych se doplnit, co říkali kolegové: Fakta o geografické nevýhodnosti vzhledem ke znečištění životního prostředí České republiky jsou zřejmá. Třeba nejvíce znečištěné území, pokud mluvíme o ovzduší, bylo v černém trojúhelníku. Tam jsou distribuce zcela jasné. Z polského Turówa, z německých chemiček a elektráren a z českých elektráren tam šla určitá produkce emisí. Největší byla z České republiky. Ovšem s daleko největším náskokem jsme na tom byli jako příjemci imisí.
Pod Krušnými horami docházelo dokonce i k tomu, že větry pravidelně vymývaly imisemi lesní porosty, kdy se tam ta síra prohnala třeba třikrát tam a zase zpátky. Takže to jsou skutečně nevýhodné podmínky.
Další věc je industrializace, průmyslová epocha, která ve smyslu pohrdání životním prostředím proběhla všude v euro-americké civilizaci. Ovšem specificky bolševismus měl výrazné zpoždění a velmi specifické rysy.
Kromě nerespektování přírodních zdrojů a přírodních dispozic (symbolem jsou například Východoslovenské železárny a jejich gigantismus) tady byly další věci. Je to bolševické zglajchšaltování, nivelizace všeho - hor, nížin, venkova, města. Je to uvedení všeho na jednotnou hladinu, na jednotnou úroveň.
Vedle toho tady hrály roli ještě dvě věci: Centralismus, který paradoxně vyplodil i tuhý resortismus, kdy se každý staral jenom o své a byl tak trochu neomezeným pánem. A embargo na informace o stavu životního prostředí. To už jsou rysy specificky socialistické nebo bolševické.
V jakém stavu bylo naše životní prostředí ve srovnání se světem a Evropou během 60. až 80. let?
MV: To je dobřepatrné, když jdete do archivu a vidíte jak dramaticky vzrůstá počet zasedání ÚV-KSČ,která se týkají životního prostředí, které se stává jakýmsileitmotivem.Takže se to jednoznačně zhoršuje.
Zhoršuje se to viditelněi na počtu zón,které nejsou úplně životu nebezpečné,ale dopad na zdraví je tam velký. Zón je z původních tří devět před rokem 1989.Každý si asi umí představit, které to jsou: Severočeská hnědouhelná pánev,Ostravsko, velké aglomerace jako Mělník, Neratovice, Praha atd.
Asi jeden z nejhorších okamžiků je konec 70. a počátek 80. let. Opět jde spíše o ovzduší, kdy je Československo v jeho kvalitě na chvostu Evropy a jednu chvíli i poslední. Černý trojúhelník je pak srovnatelný s nejvíce znečištěnými místy na světě. Píše o tom i Al Gore v jeho Earth in the Balance. Je to opravdu vřed světa, jedno z problematických míst.
Je také zajímavé sledovat, jak mluvíme o bratrské pomoci a spolupráci. Nejproblematičtější provozy, i vzhledem k socialistickým státům, stavíme při hranicích. Tím tak likvidujeme místa jako v Polsku lázně Kudowa-Zdrój. Ovšem i oni nám sem posílali svoje. Takže je to všechno hra se slovíčky.
Hovoří Jindřich Petrlík z ekologického sdružení Arnika (přepis doplňujícího rozhovoru):
Mě do ekologického hnutí a rozhodnutí založit nějakou organizaci, která by zabránila něčemu, jako je radovesická výsypka, přimělo to, že jsem vyrůstal v Bílině. Chodil jsem s dědou do Radovesic na podzim na ovoce, chodili jsme lesy, loukami, byla tam úžasná krajina.
Najednou do této krajiny vjely buldozery, lidi vystěhovali. Ke konci jsme vídali už jen dva „poloskryté“ lidi, kteří tam zůstávali na vlastní nebezpečí v polorozpadlé vesnici. Tento obrázek místní apokalypsy člověka asi nemohl přivést k ničemu jinému, než k tomu snažit se podobným věcem do budoucna zabránit.
LV: Znečištění v 70. letech bylo v západní Evropě rovněž extrémní. Jenže západní Evropa, ať už technologicky nebo vzhledem k mnohem lepšímu stavu občanské společnosti, dokázala reagovat. Byly tam organizace jako Greenpeace a ty, které spojily a vytvořily strany zelených. Ty pak dokázaly vytvořit takový tlak, aby společnost a její politické a ekonomické špičky změnily postoj.
Jak obrovský rozdíl je mezi Západem a Východem, je pak hezky vidět na přelomu 70. a 80. let. Západ se totiž začíná životnímu prostředí skutečně věnovat. Je to díky tomu, že strany zelených přicházejí do parlamentů, ale i proto, že západní Evropa prožila dva ropné šoky. Ty ji donutily i z ekonomických důvodů začít akceptovat ekologickou nebo ekologičtější výrobu.
Oproti tomu východní blok, zejména Československo, ale i NDR nebo Polsko, zatím dál doktrinářsky pokračuje, a když hrozí nebezpečí, radši zastírá a neposkytuje informace. Nejhorší situace pak zřejmě nastala u černobylské katastrofy, kdy už to bylo zcela pregnantní.
Mluvíte o tom, že nebyly informace. Vždyť stačilo vyjet do Krušných nebo Jizerských hor. Pamatuji Jizerky jako malý kluk. Pak jsem tam přijel jako dospělý člověk. Hora, která se charakteristicky jmenovala Smrk, byla holá stejně jako Jizerka vedle.
Vždyť vládnoucí soudruzi museli vědět, že to lidé vidí. Jakákoli informační blokáda je tedy nesmysl. To bylo tak markantní a fyzicky zřetelné!
IR: Bylo, ale vznikl tady zvláštní paradox oproti skutečně demokratické a participující západní společnosti. Množství zasedání ústředního výboru a dalších orgánů, o kterých mluvil Miroslav Vaněk, nesloužilo k odkrývání, ale k zastírání informací.
První republikové rady pro životní prostředí vznikly už roku 1971, tedy srovnatelně s dobou, kdy v Evropě vznikají například první strany zelených a první úřady tohoto typu v euro-americké civilizaci.
U nás se to snažili zastírat. Přitom v emisích síry byla Česká republika v absolutních objemech jednu dobu třetí a jednu dobu šestá v Evropě a v produkci na obyvatele byla dokonce první až druhá. Imisní limity pak byly v 80. letech překračovány osmkrát až desetkrát. To jsou otřesná čísla.
Hovoří Miroslav Patrik z ekologické organizace Děti země (přepis doplňujícího rozhovoru):
Počátky Dětí země lze najít v roce 1979 v severních Čechách. Zakládající členové Dětí země pocházeli z Bíliny. V té době v okolí Bíliny byl na jedné straně lom a na druhé straně České středohoří. Z lomu bylo potřeba přesunout zeminu pryč, proto bylo vybráno radovesické údolí na území chráněné krajinné oblasti České středohoří, které se postupně zasypávalo.
Nám se nelíbilo, že se ničí chráněné území a že neproběhla diskuse, zda opravdu je nutné těžit uhlí takovým způsobem a zeminu ukládat právě tam. Na podzim roku 1979 vznikl proto Tým Bořena, který si dal za cíl zkoumat vztah přírody a člověka.
Začali jsme skutečně od podlahy od archeologického průzkumu přes přírodovědecký výzkum oblasti až po sociálně-ekologicko-politické věci.
IR: Dodal bych něco k plošné devastaci v posledním období: Zhruba od začátku 80. let zde začalo fungovat cosi jako vykupování stavu životního prostředí. V severních a západních Čechách se fasovalo pohřebné, jak se tomu lidově říkalo. Začaly ovšem vznikat i sociální problémy. Někteří lidé byli totiž ochotni dýchat za dva tisíce měsíčně takřka cokoli, ale vzdělanější vrstva obyvatel už odmítala do těch oblastí putovat.
Objevovaly se tedy už nejen problémy na životním prostředí, ale i problémy v ekonomice, problémy sociální a vztahové. Třeba Litvínově nebo Mostě jste skoro nesehnali lékaře. Lékaři sice byli informovaní, všímali si dopadů na zdraví, jako třeba Radim Šram, ale odmítali tam bydlet.
MV: Lidé se ztrátou krajiny přicházejí o sepětí s domovem, s krajinou, z které bytostně vycházejí. To je jasné.
Ale byl tu další problém. Československo bylo za ostnatým drátem ve vztahu k západnímu Německu a k Rakousku. Jenže komunisti vytvářeli ještě další ostnaté dráty uvnitř republiky. V roce 1979 totiž přichází nevídaná vyhláška, která zakazuje nebo koriguje možnost vycestovat z kraje lidem určitých typů. Byli to lékaři, učitelé a různí technicko-hospodářští pracovníci. Šlo o to udržet si tam vzdělanější vrstvu.
U lékařů to bylo jasné, protože ti věděli. Každý den se setkávali ve svých ordinacích s lidmi s alergiemi, astmatem atd. Učitelé zase, když už to bylo hodně zlé, dostávali nařízení, že nesmějí chodit ven cvičit a otevírat okna. Třetí byli technicko-hospodářští pracovníci. Ti působili v konstrukcích, vytvářeli čističky a filtry, které vlastně k ničemu nebyly, ale věděli o skutečném stavu.
Tito lidé by normálně odcházeli. Režim tomu však bránil tím, že jste nemohl sehnat dvě věci, které potřebujete pro život jinde. A to místo, protože jste musel být zaměstnaný, a byt. To si už krajští funkcionáři pohlídali. Musím ovšem dodat, že už to byla tak neúnosná vyhláška, že ji sami museli v roce 1982 zrušit.
Začali si to občané nějak uvědomovat? Tedy kromě těch, kteří žili v onom traumatickém centru.
IR: Indoktrinace, že člověk z venkova si může dovolitabsolutně totéž, co člověk z města, která byla reprezentována úhledným věncem paneláků kolem historického vesnického centra, zničila nejen venkovskou krajinu, ale i myšlení lidí.
Dovolil bych si příměr, který snad bude lahodit kupodivu i ekonomům: Jednou z nejdůležitějších vět, kterou Federální shromáždění přijalo po listopadu 1989 do Listiny práv a svobod je věta holá a zní: „Vlastnictví zavazuje.“
V roce 1948 jsme byli připraveni o vnitřní svobodu, pak o svá práva, v normalizačním procesu po roce 1968 jsme přišli vlivem invaze Varšavské smlouvy i o svobodu vnější, o svobodu státní.
Jenže během normalizace přišla věc, kterou si dnes uvědomujeme málo: Nepřišli jsme jen o práva a svobodu, ale také o povinnosti, které jsou komplementárně spjaté s právy a musí je vyvažovat. Necítili jsme povinnost k vlastnímu majetku, protože jsme žádný neměli. Byl zde ražen systém kolektivní odpovědnosti a vlastnictví bylo de facto nikoho.
Za úplatek narůstající životní úrovně jsme začali plošně, v celých regionech, devastovat životní prostředí. To je nejpříznačnější znak poslední normalizační epochy. A lidé to nejenže odmítali vidět, ale mnozí to cynicky za úplatu „blahobytem“ přijímali. Dlužno říct, že jim také často nic jiného nezbývalo.
Hovoří Miroslav Patrik z ekologické organizace Děti země (přepis doplňujícího rozhovoru):
Od roku 1979 do roku 1989 jsme se zabývali radovesickým údolím. Pořádali jsme ekologické tábory, na kterých se vystřídalo asi 300 lidí z celé republiky. Vytvářeli jsme jakýsi ostrůvek pozitivní deviace, kde jsme řešili ekologii a archeologii, ale i politiku. A tam jsme také přišli na to, že by bylo dobré založit novou ekologickou organizaci, která bude řešit příčiny.
Hovoří Jindřich Petrlík z ekologického sdružení Arnika (přepis doplňujícího rozhovoru):
Reakci režimu jsme přímo nepocítili, i když chování některých lidí na prvních schůzkách Dětí Země bylo podezřelé. Až mnoho let poté jsem se dozvěděl, že nás tehdejší tajná policie skutečně sledovala. Žádné konkrétní známky toho, že bychom třeba byli pozváni na výslech nebo dostali varovné telefonáty, jsme však tehdy nezaznamenali.
Naší hlavní myšlenkou bylo udělat organizaci, která bude mít nad sebou ochrannou ruku mezinárodní organizace, a zároveň nebude oficiální, jako byl třeba Český svaz ochránců přírody nebo Hnutí Brontosaurus. Naším vzorem ve způsobu existence byla Jazzová sekce.
MV: Na problému ekologie je docela zajímavé, že aniž by byl provázán nějakým způsobem s disidentskými organizacemi, jeho odezva se ve společnosti postupně přece jen ukazuje.
To kruciální v tomto momentu je černobylská tragédie. Sice neprolamuje embargo tak, že by systém informoval, ale lidé jasně vidí, že systém odmítá říci všechno a začínají se tu a tam pídit po informacích a společensko-ekologicky angažovat.
Nejprve jsou to lokální záležitosti, kdy se sdružení nejdříve aktivizují kolem místních problémů a postupně jdou k problémů větším. Už třeba v roce 1987 se objevují první protestní a petiční akce v Chomutově. Jsou to lidé, kteří cítí „jen“ existenciální ohrožení a chtějí se k tomu vyjádřit.
Na případě v Chomutově je zajímavé, že tamní komunistické funkcionáře lidé docela přesvědčili. Funkcionáři ostatně dýchali stejný vzduch, měli tam svoje rodiny. Jenže už to neuměli nebo nemohli předat na krajskou a už vůbec ne na celostátní úroveň. Z té jasně znělo: to je průmyslový kraj, priorita číslo 1, černé uhlí, chemie, energie.
To je ten začarovaný kruh, kdy vlastně aby došlo ke změně, muselo dojít ke změně systémové.
IR: Ostrovy pozitivní deviace tady byly. Jejich historie je velmi poučná. Například Sbor ochrany přírody, založený legendárním zoologem Otakarem Leiským, vznikl už v roce 1958. Potom se z něj vyvinul TIS - Svaz pro ochranu přírody a krajiny. TIS začal sílit a v dobách největšího rozkvětu měl 35.000 kolektivních a asi 16.000 individuálních členů. Je příznačné, že byl pak proti své vůli rozpuštěn úředně založeným Československým svazem ochránců přírody (ČSOP).
ČSOP byla samozřejmě velmi úspěšná organizace, ke které můžeme mít i určitou úctu, protože udělala spoustu velmi užitečné práce. Ovšem byla také použita jako nástroj proti TIS. A to jen proto, že TIS vznikl zdola v rámci malé ekologie a snažil se o něco spontánně a demokraticky.
Hovoří ekologický aktivista Ivan Makásek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Přibývalo lidí a zajímavé na tom bylo, že se v TISu začala schovávat celá řada solidních skautských oddílů, které vytvářely základní buňky TIS.
Skauti v roce 1969 obnovili svou organizaci, ale trvání to nemělo dlouhé. A právě proto se po roce 1970 uchylovali, kromě jiných společenských organizací, také do příjemného prostředí TIS. TIS byl veden solidně, protože to dělali odborníci a zároveň vedení nijak nesvazovalo členskou základnu, takže byla i jistá volnost.
Volnost jsem pak dokázali využít vrchovatě, protože jsme tehdy založili už 68. základní skupinu TIS a začali vydávat vlastní časopis. Ten se však stal naší Achillovou patou i v takové organizaci, jakou byl TIS. Po roce 1977, Chartě 77 se všechno začalo hlídat, společenská atmosféra houstla, napětí, hlídačka atd.
Takže se nelze divit, že i ve vedení TIS převažovaly názory typu: „opatrně, chlapci, šedesátá osmá, aby vám ten Makásek nenadělal více zle“.
Ovšem už tehdy se dostávaly tyto oficiální sdružení nebo organizace do rozporů s místními papaláši, byť tedy byly pod Svazem mládeže a třeba Svaz ochránců přírody byl oficiálně organizován?
MV: Byly řízeny shora. To je jasné.Můžeme vidět hierarchii, pyramidu podobnoukomunistické straně - nějaký ústřední výbor, krajské, okresní, místní a městské vedení atd. Dobře, to jsou funkcionáři. Ti k tomu mohli mít pozitivní vztah, kdy opravdu něco chtěli dělat, nebo to pro ně byla prostě kariérní záležitost.
Jenže na druhou stranu je tam členstvo, aktivní jádra lidí. A to je strašně důležitá věc. Nesmí se to dávat do jednoho pytle, že to bylo v rámci SSM atd. Musí se vidět konkrétní věci, konkrétní drobná práce. I když může být třeba malicherná.
Bylo vyčítáno, že jdu čistit potok a les, a nějaký byrokrat škrtem pera odsoudí kus krajiny. Takže je to pošetilé. Osobně se domnívám, že aktivita těchto lidí je strašně důležitá, protože každá aktivita se může svým způsobem změnit i v aktivitu politickou.
A také se měnila. Ti lidé měli najednou obrovské problémy, protože věděli, že systém už jim nedovolí, aby pokračovali. To pro ně byla zpětná vazba toho, kam až mohou a jaký ten systém doopravdy je.
Hovoří ekologický aktivista Ivan Makásek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jako mladí kluci jsme se nestarali o to, co dělají nahoře. Prostě jsme dělali to, co jsme považovali za důležité. Bylo to strkání hlavy do písku. Už tehdy jsme totiž měli společenské a rodinné závazky, ale přesto jsme se někteří chovali, řekl bych až nezodpovědně. Šli jsme do toho po hlavě, protože jsme cítili, že by se to mělo dělat.
V tu dobu jsme dostávali materiály ze Západu (ani nevím, jakými cestami se to k nám dostávalo) a cpali jsme to do svých plátků a bulletinů. Takže jsme si počínali opravdu dost odvážně.
LV: Ekologie nebyla záležitostí několika set lidí. To byly tisíce, někdy možná desetitisíce lidí. Ti však nepřemýšleli o nějaké disidentské činnosti, nebyla to politická činnost, šlo jen o ekologii. Chtěli udělat něco vedle své seberealizace pro to, aby jejich životní prostředí bylo čistší. A najednou dostali od režimu jasnou zpětnou vazbu - tohle není přípustné.
Pro spoustu lidí to byl první kontakt s represí režimu. Samozřejmě z toho nebyla hned listopadová revoluce, ale bylo z toho obecné přesvědčení, že takhle to opravdu dál nejde.
Hovoří Miroslav Patrik z ekologické organizace Děti země (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když přišlo po roce 1986 období přestavby, čím dál tím víc jsme zvažovali, jak veřejně vystupovat i do veřejného, resp. politického prostoru.
Nás už naše tábory jakoby neuspokojovaly, takže jsme vymýšleli, jakým způsobem oslovit veřejnost, protože přes média to nešlo. Na konci 80. let jsme třeba vymysleli plakátovou akci proti freonům. A to už jsem přemýšleli, jak to vylepit tajně, aby nás nikdo nechytil. Už jsme uvažovali tak, jak se dostat mezi lidi a obejít tehdejší cenzuru.
Hovoří ekologický aktivista Ivan Makásek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Čím víc jsme se do toho zapracovávali a doba politicky pokračovala, začali si lidé najednou uvědomovat, že taková ochrana přírody je úžasná zbraň vražená „do boku komunisty“. Oni nás skutečně viděli jako ty, kteří jim budou dělat taky potíže, což bylo další olověné kolo na jejich krk.
IR: Velmi často to hnutí odporu nabývalo až pitoreskních forem právě proto, že bylo tak silně represivně potlačováno.
Rád bych připomněl například Pražské matky, které zvolily takovou formu odporu, proti které opravdu ani bolševický režim nemohl dost dobře protestovat. Protestovat proti mateřství a proti kočárkům, když si maminky s miminky stěžují na znečištění pražského ovzduší, dost dobře nejde. Přesto se režim o to pokoušel.
Vasila Biľaka dokonce tyto aktivity vyprovokovaly k tvrzení, které dodnes v myšlení jistých lidí platí, že „ekologové jsou největší škůdci společnosti“. Rád bych to uvedl do souvislostí: Jsme v roce 2008, ale výrok zdá se nezastaral.
MV: Ekologické hnutí nepotkalo to, co třeba kulturu, že by se rozdělilo na oficiální a neoficiální. Brontosauři a ČSOP nebyli jiní lidé než lidé kolem Ekologické sekce, Ekologického bulletinu, kolem Ivana Dejmala, nebo jako byly Pražské matky, Děti Země, České děti. To vše bylo pokračováním téhož. Tito lidé vycházeli ze základních organizací ČSOP.
Krásně je to vidět na časopisu Nika, který se věnoval ekologii. Časopis prochází určitou vývojovou etapou. Nejdříve tam byly články od Brontosauru, z ČSOP, ale pak od lidí, kteří psali někdy pod pseudonymem a někdy také ne. A to už byli lidé, kteří působili v Chartě 77, například Ivan Dejmal.
Ukázalo se, že ekologie je s tímto myšlenkovým proudem propojena; těm lidem šlo o jednu stejnou věc. Totiž pomoci životnímu prostředí, pomoci nám všem. A režim byl možná v první chvíli ne snad shovívavý, ale neuměl to rozklíčovat. Vedoucí garnitura si říkala, že je to nějaký povolený ventil, to nám neublíží.
Komunisté si neuvědomili, že když lidé poukazují na nedostatky, poukazují kriticky na celý režim.
Hovoří ekologický aktivista Ivan Makásek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pak už o nás věděla Charta. Když sem pak přijížděli Maďaři kvůli Gabčíkovu - Nagymaros a chtěli něco od Havla, jestli by nemohl tak či onak, už tehdy říkal (samozřejmě parafrázuji): obraťte se na Makáska a na Niku. Sedí na Středisku památkové péče a ochrany přírody, nějak si ho najděte a on bude vědět.
Skutečně si mě našli. Když se mně představili, skoro se mi podlomila kolena, protože jsem si rázem uvědomil vážnost situace. Ale určitě jsem někoho zlanařil, aby mi s tím pomohl a něco jsme řekli. V zásadě jsme řekli, že by Gabčíkovo nemělo být a že o tom budeme dál psát a bušit do toho.
MV: Vedle skutečně ekologických iniciativ roste i ekologické povědomí. Hlavně u znečištěných lokalit, jako byly zejména severní Čechy, trochu i Praha. V Praze je to Stromovka, to jsou České děti. Ostatně proti lidem, kteří chtěli Stromovku zachránit byly velmi represivní zákroky…
Nakonec se ale podařilo Stromovku zachránit. Tedy zabránit takzvanému zákosu…
MV: Dnes už se Stromovka zase různě propadá. Tehdy se podařilo zabránit stavbě poštovnyna Sněžce. Dnes tam stojí.
To je určitě zajímavé i proto,jak se historie leckdy opakuje. Někdy pod stejnými slogany: upozorním na jeden, který je také signifikantní: Ekologii budeme řešit, až si na ni vyděláme. Tedy první ekonomika, druhá ekologie. Ne, že by to šlo dohromady.
A hlavně je lidská přirozenost být v životním prostředí, které mě neohrožuje, kde chci žít, zapustit kořeny, vychovat děti. A jestliže mi to režim nedovolí, tak proti tomu protestuji. Vždyť v Teplicích docházelo k dvacetinásobnému až dokonce třicetinásobnému překročení denní normy. To už je moc. A tak vznikla teplická demonstrace.
Teplická demonstrace vznikla docela legračním způsobem. Tehdy šestnáctiletý učeň Zbyšek Jindra nic netuše udělal doma 50 plakátů, které vyvěsil po Teplicích. Trefil se do nejhorší inverze, která kdy Teplice potkala, takže lidé přišli. Bylo tam dohromady asi 5.000 demonstrujících.
A čím je teplická demonstrace zajímavá? Byla mimo Prahu, ale zvláštní byla hlavně reakce režimu. Na tom je vidět i ona rozporuplnost: Režim, ať byl jakýkoli (a také tam mlátili lidi), byl schopen dialogu. Demonstranti donutili komunistickou stranu, okresní výbor, k dialogu, který nakonec přislíbili. To se na centrální úrovni nikdy nepovedlo. Vždycky použili jen děla, obušky a jelo se. A že k dialogu němu došlo až po 17. listopadu, je jiná věc.
Nebyly jen tyto iniciativy. Na Slovensku vznikla obrovská iniciativa Bratislava - nahlas, která do jisté míry suplovala na Slovensku Chartu jako opoziční sdružení?
LV: Když jsme dělali výzkum mezi politickými elitami minulého režimu v Čechách i na Slovensku, přicházeli jsme na něco, co jsme tušili. Ovšem že to bude až tak flagrantní, bylo překvapení i pro historiky.
V Čechách byla komunistická elita tvořena jednoznačně ideologicky kovanými lidmi (typu Milouš Jakeš). Když se uvažovalo o životním prostředí, byla to skutečně pouze politická karta, kterou lze vytáhnout na protivníky a dostat se na jejich místa.
Na Slovensku ovšem platilo: Jsem především Slovák. Pak jsem z nějakého města nebo kraje a mou povinností je shánět peníze a vliv v tomto kraji. A pak jsem také komunista. Bylo to mnohem svobodnější prostředí, kde se nehrálo jen na vztah - režim a jeho odpůrci. Toto prostředí umožňovalo mnohem lepší podmínky pro vznik podobných iniciativ.
Hovoří ekolog Mikuláš Huba (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na Slovensku prakticky neexistovala klasická politická opozice nebo politická alternativa, které existovaly v Čechách, Polsku Maďarsku. To je významný rozdíl.
Na půdě slovenského ochranářství se tak seskupovala většina alternativně uvažujících lidí, kteří chtěli něco dělat, ale ve svých civilních povoláních to dělat nemohli. Nebo tam byli lidé, kteří byli už předtím, po roce 1968, vyhozeni ze svých profesí a hledali smysluplnou náplň. Přitom ovšem z různých příčin nekonvenovali k církvi. Církev sice něco podobného umožňovala, ale na mnohem užším prostoru, který byl vymezen denominací, ke které jste patřil.
Toto hnutí bylo sekulární, nikoho nevylučovalo, a i proto bylo tak univerzální. Také na sebe postupně nabalovalo další a další aktivisty. Vůbec přitom nešlo o nějakou klasickou ochranu památek, natož životního prostředí, což je sám o sobě dost široký pojem.
Svoje místo si tam tak našli vozíčkáři (vznikla sekce Bezbariérová Bratislava), lidé, kteří propagovali cyklistickou dopravu (vznikla Cyklistická Bratislava), vznikl zárodek Spotřebitelského hnutí. Nakonec tam našla zázemí celá řada dalších civilně zaměřených hnutí a skupin, které hledaly nějaké zastřešení této kvazilegality, aby mohly vyvíjet nezávislou smysluplnou činnost.
MV: Československo se po lednu 1989, po demonstracích na Václavském náměstí k uctění Jana Palacha, palachiádě, dostalo do mezinárodní izolace. Václav Havel byl zatčen a volání z okolních států izolovat tento režim bylo silné.
Ladislav Adamec chtěl, především kvůli sobě, tuto kartu využít. Takže pozval všechny předsedy vlád a ministry životního prostředí okolních států (i ze západního Německa a Rakouska), aby přijeli do Prahy a nějak řešili životní prostředí.
To nemohli odmítnout. Všechny západní delegace, které přijely, chtěly vědět jako první vědět, jak to vyřešíme se životním prostředím, protože vývoz škodlivin byl nepředstavitelný. Delegace tedy sice přijely, ale memorandum nic nevyřešilo.
Jediný, kdo toho využil byly Pražské matky, které sebraly 800 podpisů a donesly to rakouské ministryni životního prostředí, která to tam přečetla. Určité skupiny s tím tedy počítaly a byl to možná jeden z momentů, který není tak politický, ale přesto je kritický.
Ovšem Rudolf Hegenbart se pokoušel nějakým způsobem ekologické myšlení lidí použít pro budování své kariéry?
IR: Byl jistý rozdíl mezi myšlením Lubomíra Štrougala a Milouše Jakeše. Relativně inteligentní Lubomír Štrougal si skutečně uvědomoval ohrožení životního prostředí a ohrožení politiky životním prostředím. Ovšem velmi prohnaný a nebezpečný Hegenbart už uvažoval o tom, jak by se životní prostředí dalo využít ve prospěch establishmentu. Milouš Jakeš zatím v té době blábolil o tom, že se nám podařilo zabudovat ekologii do karburátoru. To je jeden z legendárních výroků, který mám v oblibě.
MV:Ekologická karta mohla pomoci různým hráčům a skupinám k tomu, aby se nějakým způsobem vyhranili vůči nejkonzervativnějším představitelům komunistické strany, ale také aby ukázali veřejnosti lidštější tvář.
Hegenbartovi se skutečně povedlo některé opravdu drsné záměry zarazit. Byla to přečerpávací nádrž na Křivoklátsku, těžení zlata v Mokrsku. Také se postaral o docela symbolickou záležitost, což byl zámek v Jezeří a všechno kolem.
Hegenbart byl severočeskou veřejností a také některými novináři vnímán jako persóna reformního střihu. Ekologie však pro něj byla jednou z možností, kterou se chtěl dostat dál v mocenském boji. Koneckonců sám zmiňoval, že ekologové by mu možná pomohli na křeslo nejvyšší.
Takže přestože se někteří funkcionáři minulého režimu pokusili použít ekologii pro svou záchranu, někteří pro kariéru, byla ekologie nakonec jednou z věcí, která jim zlámala vaz?
IR: Nezmínili jsme jedno. A to lidi, kteří představovali výrazný most mezi životním prostředím a esenciálně občansky politickou aktivitou, totiž mezi Chartou 77.
Za všechny uvedu dvě skutečně důležité osobnosti, Václava Medřického a Ivana Dejmala. To byli věřící a praktikující křesťané, lidé, kteří měli vysoký mravní étos. Dokonce pro Ivana Dejmala, člověka velmi zemitého, který krajinu dokázal cítit v dlani, svým srdcem a rukou sedláka, byl ekologický imperativ stejně důležitý jako demokracie a participace.
V něm samotném probíhal velký vnitřní svár, kterého si sám nebyl plně vědom. Ovšem protože cítil demokratičnost životního prostředí, které patří nám všem a ovládá nás všechny, věnoval se mu. Ale byl to také on, kdo vedle jiných lidí, kteří to neudělali, přenesl tuto aktivitu spolu s Václavem Medřickým do Charty 77.
(redakčně kráceno)
