V roce 1969 vnímala Anna Freimanová sebeupálení Jana Palacha jako důkaz zoufalství národa, ale také dno, od kterého je možné se odrazit. O dvacet let později v lednu 1989 takzvaný Palachův týden de facto nastartoval pád československého komunistického režimu. Palachův odkaz, oficiálními kontrolovanými médii vymazán z paměti, totiž přetrvával ve sféře neoficiální, samizdatové, alternativní kultury, ke které se v roce 1989 uchylovalo stále více a více lidí. Působila v ní i Anna Freimanová, host Studia ČT24 z 16. ledna, moderoval Daniel Takáč.
„Čin Jana Palacha byl konec nadějí,“ říká Anna Freimanová
Připomínal se čin Jana Palacha v neoficiálních tiskovinách komunistické éry pravidelně?
Pokud si vzpomínám, toto výročí se dodržovalo a vždy se využilo k připomenutí velkého zklamání a krachu nadějného jara 1968, ale i samotné oběti Jana Palacha.
Jak ty vzpomínky vypadaly? Byly to články, diskuze, fotografie?
Do neoficiálních tiskovin šlo dostat víceméně všechno, co byli lidé schopní a ochotní napsat, co věděli, co dali dohromady; než se to zabavilo. Ale ta účinnost byla poměrně dobrá a lety stoupala. A velká naděje toho roku 1989 pak byla, že byl velký zájem právě o neoficiální tiskoviny a kulturu.
Vedly se před rokem 1989 nějaké debaty o smyslu Palachova činu a váze toho činu versus lidský život?
Upřímně řečeno, není to zrovna téma, na které bych s vámi mohla diskutovat, já jsem se v té době pohybovala spíše v kulturních kruzích, v divadle. A v těch oficiálních divadlech se o tom moc nemluvilo. Tam byla spíše snaha tyto věci přecházet, panoval strach.
Ale v neoficiální, alternativní kultuře to bylo téma velmi živé a zvláště v roce 1989. Ostatně v té době se už neoficiální a oficiální kultura začala prolínat. Lidé se setkávali právě díky samizdatové kultuře. Začali jevit zájem o disidenty, o lidi, které znali ze šedesátých let jako výkonné umělce. Začali se s nimi setkávat a toto prostředí pak pomohlo k tomu, že aktivita v roce 1989 byla tak mohutná.
10 minut
Rozhovor s Annou Freimanovou
Tedy už před rokem 1989 bylo více debat, více připomínek Jana Palacha?
Hlavně více relativně svobodných aktivit, přestože totalitní režim byl drsnější a drsnější tím, jak byl bezradný a ztrácel moc (a Palachův týden, to už byly vyloženě bezhlavé zákroky). Myslím, že lidé už ztráceli trpělivost, a to jim dodávalo odvahu. Samizdatová, alternativní kultura je zajímala vlastně proto, že ta oficiální byla velmi slabá a nezajímavá. Kultura má přitom velkou sílu, jak jsme viděli při revoluci a cítit můžeme i dnes. Takže to byl hlavně zájem chovat se normálně. Mám o něco zájem, tak si to seženu, byť je to složité, protože je to samizdat.
Ostatně když poněkolikáté zavřeli (posléze soudili a odsoudili) Václava Havla jen za to, že byl během Palachova týdne na Václavském náměstí, právě ze samizdatového časopisu O divadle vzešla iniciativa za jeho propuštění. Z takové malé skupinky lidí - prvním signatářem byla tehdy velká divadelní a filmová hvězda Petr Čepek, pak například paní Kolářová, Jiří Ornest, Jiří Bartoška, Karel Steigerwald. Petice se díky těm velkým jménům přelila po celé zemi až do oblastních divadel, ale i do knihoven, mezi vědecké pracovníky. Vznikaly i další iniciativy, ujal se toho Jiří Křižan, a Václav Havel byl skutečně propuštěn v polovině trestu. Pak to spělo k Několika větám a všechny ostatní nezávislé iniciativy se více a více stmelovaly. Jak to pak dopadlo v listopadu, víme a užíváme si to.
Zase se nabízí ta otázka, celá léta nic, a najednou v roce 1989 začnou umělci podepisovat petici za propuštění Václava Havla, protože to udělal Petr Čepek?
Já to nevnímám jako „celá léta nic“. Ta léta jsem vnímala velice aktivní a velice pozvolnou práci disidentského prostředí, nejen chartistického, ale i ostatních nezávislých iniciativ. A potom byli velmi aktivní nezávislí umělci. Bylo spoustu zajímavých věcí, koncerty (soukromé, na chalupách, při svatbách), zajímavé výstavy (Pražské dvorečky), byla divadla, Vlasta Chramostová měla své domácí divadlo. Manžel (Andrej Krob - pozn. red.) měl Divadlo Na tahu, kde hrál Havlovy hry. Nebylo to divadlo jako takové, dělo se to v domácnostech, na chalupách, v přátelském prostředí. Fungovaly samizdatové Lidové noviny, které měly větší a větší náklad. Fungoval Originální videojournal, kdy jsme si rozdali třicet kazet, které se pak dál a dál půjčovaly a sledovaly.
Jan Palach chtěl společnost vyburcovat z letargie, do které upadala s přicházející normalizací. Úplně se to nepovedlo. Nicméně myslíte, že nějaký vliv na fungování komunismu u nás to přece jenom mělo?
Nevím, nejsem historik. Vím, jak to zapůsobilo na mě osobně. Bylo mi osmnáct let, byl to šok, byl to důkaz velkého zklamání a zoufalství, byl to opravdu konec nadějí. Ale říká se, že je potřeba úplně klesnout na dno, od kterého je možné se odrazit. Nevím. Já měla to štěstí, že jsem mohla být blízko Václava Havla a jeho přátel. To rozhodně nebyli pasivní lidé, ale lidé aktivní, kteří se v té nenormální totalitní době chovali normálně.
Anna Freimanová (*1951)
V 70. letech pracovala jako asistentka režie v Divadle Na zábradlí, později jako knihovnice v divadelním oddělení Národního muzea a Městské knihovny. Angažovala se v samizdatových edicích, zejména při vydávání časopisu O divadle. V letech 1990 – 2003 pracovala v Kanceláři prezidenta republiky jako tajemnice Václava Havla pro literární a divadelní agendu. V těchto letech mj. edičně připravovala většinu českých vydání jeho děl. V 90. letech spoluzaložila divadelní a literární agenturu Aura-Pont a Nadační fond Cen Alfréda Radoka. V letech 2004 – 2011 pracovala jeho vedoucí redaktorka tiskového útvaru České televize.
(redakčně kráceno)