Praha - Průzkumy EU už několik let řadí Českou republiku k nejvíce tolerantním zemím vůči komunitě gayů, leseb, bisexuálů či takzvaných translidí (LGBT). Řečí čísel jsme dokonce na špici ve střední a východní Evropě a srovnatelní s tradičně tolerantními státy jako Nizozemí, Belgie nebo Dánsko. Že ale data či průzkumy mohou mít v reálném životě rezervy, upozorňují nejen statistici, ale hlavně ti, jichž se samotný průzkum týká. S českou společností to prý není nutně tak růžové, jak ukazuje unijní tabulka. Příležitostí k testu postoje většiny vůči minoritám bude už sobotní pražský pochod v rámci přehlídky Prague Pride.
Česko jako duhový ráj? Tolerance se schovává za čísla a má limity
Čistě matematicky mohou být lidé s menšinovou sexuální preferencí rádi, pokud žijí zrovna v Česku. Je sice relativní, zda brát jako úspěch fakt, že diskriminaci zažila v posledním roce více než třetina dotázaných gayů či leseb v Česku. Ve srovnání tolerance k menšinám se nicméně blížíme spíše k západní části Evropy než ke zbytku postkomunistických zemí. Nejvíce ohrožení se cítí homosexuálové v Bulharsku, Rumunsku nebo Litvě - homofobní výpady zde jako široce rozšířené hodnotí přes 20 procent gayů a leseb, v Česku jsou to pouze dvě procenta.
Přesto z průzkumů zároveň vyplývá, že značná část české LGBT komunity zatím na veřejnosti není příliš sebevědomá. Mnozí svou orientaci před kolegy či dokonce přáteli tají - spolupracovníkům se otevřeně přizná k homosexualitě okolo 11 procent lidí. (V Nizozemsku podobný podíl činí 44 procent, v Dánsku 39.) Už tento fakt relativizuje pověst ČR jako jednoho z unijních pilířů tolerance a je podle zástupců sexuálních menšin „zarážející“. Kupříkladu v českém průzkumu z roku 2011 uvedla necelá polovina dotazovaných gayů či leseb, že se nechce na veřejnosti držet za ruce.
- Zdeněk Sloboda, sociolog: „Souvisí to s onou snahou nebýt vidět. Říkáme tomu internalizovaná homofobie. A právě zvnitřnění předpokladu, že reakce okolí bude negativní, svědčí o tom, že subjektivně není česká společnost tak tolerantní, jak se v “objektivních„ výzkumech prezentuje.“
Češi a podmíněná tolerance
Kde se při pohledu na příznivá data o postavení českých gayů a leseb bere taková skepse? Důvodem je všem statistikům dobře známý svízel: V kontroverzních tématech lidé často nepřiznají svůj skutečný názor, respektive ho přiznají neúplně. V komentářích se tak u českého postoje k sexuálním menšinám nezřídka objevuje sousloví tolerance s „podmínkou“ či „výhradou“.
Například sociolog a člen Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD) Zdeněk Sloboda považuje české občany za tolerantní, dokud se posuzovaná věc netýká přímo jich samých. „Tolerujeme vás, pokud nejste našimi sousedy, nejste učiteli našich dětí, sami nechcete mít děti a nechceme, abyste byli, nedej bože, našimi dětmi. A v souvislosti s Prague Pride bych dodal: a pokud nechodíte jako maškarády,“ tvrdí.
Tento postoj je podle Slobody způsoben i obecně malým zájmem Čechů o veřejný život. Angažovanost si prý zdejší společnost často spojuje s osobní motivací zviditelnit se a vnímá ji negativně. Vedle toho se do veřejného postoje k menšinám promítá i tradice a historická zkušenost. „Už od dob Rakouska-Uherska či normalizace jsou Češi a Češky naučení, aby veřejně říkali, co se má, a doma si pak zanadávali,“ říká Sloboda a pokračuje. „Ano, Česko je liberálnější než kdejaká země na východ a jih od nás, nicméně zároveň není zvyklé na jinakosti - ty nebyly až do roku 1989 vidět.“
Lakmusovým papírkem tolerance Čechů ke stejnopohlavním párům je i probíhající přehlídka Prague Pride. Její nejznámější částí je sobotní průvod centrem metropole, celý týden ale probíhají na různých místech přednášky, diskuse, koncerty, workshopy - a to nejen pro příslušníky menšiny, ale i heterosexuály, jak upozorňují organizátoři. Právě široký program má prý upozornit na problémy sexuálních menšin a odstraňovat stereotypy.
Už třetí ročník festivalu sice není doprovázen výraznými mediálními výroky jako ty předešlé, s uspokojením jsou ale organizátoři opatrní. I kvůli tomu, že nezájem či lhostejnost vůči LGBT lidem má daleko k jejich skutečné akceptaci. Do jaké míry je tolerance veřejnosti vůči jinakosti spíše přehlížením, upozorňuje jeden z prvních představitelů LGBT komunity v Česku, prezident Herecké asociace Jiří Hromada. „Tolerovat znamená mít alibi zakrývající nadřazenost - ve smyslu jsem něco víc, ale blahosklonně toleruji,“ zmiňuje dlouholetý gay aktivista.
Čelní představitelé komunity okolo Hromady v Česku kdysi nastavili společenský dialog a dosáhli právních úspěchů. Pomyslným i faktickým předělem dvou generací aktivistů byl zákon o registrovaném partnerství z roku 2006. Povedl se až na pátý pokus, a to přes veto prezidenta.
Registrované partnerství v ČR:
- platí od července 2006,
- obsahuje oprávnění zastupovat partnera v běžných záležitostech,
- také možnost být informován o zdravotním stavu partnera,
- partneři mají vzájemnou vyživovací povinnost,
- zákon ukládá možnost po sobě dědit.
Právní posvěcení svazku „na půl cesty“ mezi volným soužitím a manželstvím znamenalo do té doby skutečně nejviditelnější a hlavně hmatatelný úspěch, jakkoliv už záhy poté stejnopohlavní páry začaly upozorňovat, co jim v zákoně chybí. Hlavní výhradou byla a do teď je nemožnost adoptovat v registrovaném svazku dítě.
Aktivisté ale spolu s poslanci mohou najít kompromis: zatím nepřijatá novela zákona počítá s tím, že registrovaní partneři či partnerky by si mohli osvojit pouze dítě svého protějšku. Zatím by tedy nemohli dítě adoptovat z dětského domova, čemuž není příliš nakloněna ani veřejnost. Ze zatím posledního průzkumu CVVM vyplývá, že možnost adopce stejnopohlavními páry si přeje pouze třetina heterosexuální veřejnosti.
Roman Joch, vystoupení na MU v Brně: „Neexistuje právo u jednotlivců, hetero- či homosexuálních párů na automatický nárok získat jiné děti než vlastní. Čímž neříkám, že by páry neměly mít možnost adopce dětí, ale při pečlivém rozlišení, kdy a jak. Ta teze je dospělocentrická a chybí v ní to hlavní - zájem dítěte… Pokud bude dospělé, může si žít svobodně, s kým chce. Ale jako dítě, myslím si, by nemělo být ukráceno o možnost vidět rozdílné role.“
Jiří Hromada: "Adopce jsou v zemi, která je v čele Evropy v obsazenosti dětských domovů, s 50procentní rozvodovostí manželství, přirozenou součástí řešení práva dítěte na láskyplnou dvojici, která poskytne domov a identifikační vzor dvojice řešící každodenní problémy života. Homosexualita opatrovníků není infekční, v okolí nebo ve škole děti zaujme na pár týdnů a pak mají jiné podněty."
S politikou opatrně
Srovnatelné údaje Česka se západními zeměmi jsou zajímavé i z historického hlediska. Severské státy či Benelux mají hodnoty liberální společnosti zažité mnohem déle. To, o co LGBT komunita v těchto zemích usilovala několik generací, Česko alespoň podle čísel dosáhlo v mnohem kratší době. Pro srovnání: například v roce 1990 akceptovala homosexuální menšinu pouze desetina obyvatel tehdejšího Československa.
Rozdíly mezi liberálním pojetím na Západě a u nás lze vysledovat například i v otázce homosexuality ve veřejných funkcích. Zatímco u politiků západně od Česka často není náklonnost ke stejnému pohlaví tajemstvím, u českých politiků se takzvané coming outy nenosí. Je to do značné míry odraz tlaku i prostředí, ve kterém je často hodnocen mužský prvek jako dominantní a prestižní. Odrazem toho může být třeba specifický humor či nadsázka.
Na jak tenkém ledě ale musí veřejně činná osoba bruslit, ukázala například slova odborového předáka Jaromíra Duška. Ten před třemi lety ve snaze kritizovat hospodaření a personální politiku Českých drah prohlásil, že podnik ovládají homosexuálové a sám se prý „na chodbách bojí ohnout pro tužku“. Jeho výroky o „spiknutí homosexuálů“ v podniku po půl roce málem skončily obviněním. Podle policie se nejednalo o trestný čin, členové vlády ale Duškova slova přesto kritizovali. „Je to typ nejpodlejší a nejprimitivnější formy útoku na lidskou důstojnost,“ uvedl například tehdejší premiér Jan Fischer. Sám Dušek se hájil tím, že označeční myslel žertovně a nadneseně, na faktickém jádru kritiky poměrů v drahách ale trval.
Někdejší prezident Klaus se naposledy pustil do kritiky homosexuálních partnerství nikoli slovy, ale perem – na svém webu zveřejnil karikaturu tzv. duhových rodin, na níž se malá dívka ptá, který z jejích dvou homosexuálních otců je její matka. Kritická odezva na sebe nenechala čekat; představitelé organizací hájících lidská práva uvedli, že exprezident jen posiluje stereotypy a přispívá k netoleranci. Karikatura se na webu objevila bez dalšího komentáře jen s titulkem Bez názvu. „Autor obrázku jej věnoval panu prezidentovi na jeho přednášce v rámci cyklu Hovory na pravici,“ sdělil Petr Macinka z Institutu Václava Klause.