Svoboda přišla o půlnoci, ale rodila se v krutých bolestech. V noci ze 14. na 15. srpna 1947 skončila britská nadvláda nad indickým subkontinentem, která trvala tři a půl století. V tomto krajně rozmanitém regionu vznikly dva nové nezávislé státy Indie a Pákistán, které si zprvu podržely statut dominií v britském Commonwealtu. Zásady tohoto společenství bývalých britských kolonií jako dodržovaní humanitních zásad a parlamentní způsob vlády se v případě rozdělení Britské Indie podařilo zachovat jen částečně. Vznik nových státu provázely masakry a přesuny obyvatelstva v dosud nevídaných dimenzích. Přesto se tyto události, k nimž došlo před šedesáti lety, zapsaly do dějin jako milník procesu dekolonizace.Když se dnes podíváme na situaci v Kašmíru, tak zjistíme, že proces dělení Britské Indie ještě úplně neskončil. Na to, co mu předcházelo, jakými zásadami se řídil a na jeho důsledky, se ptal v Historickém magazínu z 21. července moderátor Petr Brod historika Jaroslava Holmana (JH) z Orientálního ústavu Akademie věd České republiky a novináře a diplomata Petra Přibíka (PP), našeho bývalého velvyslance v Pákistánu.
60 let nezávislosti Indie
Jaká byla celková situace v Britské Indii v první polovině dvacátého století?
JH: V první polovině dvacátého století se britské državy v jižní Asii (državy na území dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše) kromě Cejlonu členily na provincie vlastní Britské Indie a na knížecí státy, které zabíraly asi dvě pětiny z celkového území těchto držav, kterým se dohromady říkalo Indické císařství.
Titul indického císaře nesl britský monarcha. Znamená to, že jeho vláda měla průraznost na celém území Indie?
JH: Monarcha byl formálně spojujícím článkem, protože provincie Britské Indie byly spravovány zvlášť britskou mocí. Kdežto knížata byla formálně přímo podřízena jen monarchovi, který byl jejich takzvaným suzerénem.
Hodně se v literatuře, která líčí indické dějiny 19. a 20. století, operuje s pojmem národ. Nejrůznější politické osobnosti, přední představitelé národnostního hnutí nebo hnutí za nezávislost jak hindští, tak muslimští používali slovo národ. Jak mu máme rozumět v indickém kontextu?
JH: Existovala různá pojetí. Jedno bylo sekulární: my Indové, ať už hinduisté nebo muslimové, jsme jeden národ. Nebo pojetí náboženské: hinduistický národ versus muslimský národ. Když přijmeme myšlenku, že národ je myšlené společenství (společenství, které si lidé nějak představují), tak na tom není nic nenormálního.
Existoval v dobách britské vlády nějaký rozdíl mezi postavením muslimského obyvatelstva a nemuslimské většiny?
PP: Tento rozdíl nebyl zpočátku patrný - pozvolna se rozvíjel. Jedním z dat, od kterého se zdálo, že není možné, aby v Britské Indii vedle sebe žila různá etnika, byl rok 1835. Tehdy byla angličtina prohlášena úředním jazykem a všichni, kteří chtěli podnikat nebo podílet se na byrokracii v Britské Indii, museli umět anglicky. Hinduisté s tím velké problémy neměli. Ale islamisté, kteří stále řešili, jestli se přeci jen nedá v Britské Indii obnovit kalifát, s tím dlouho problém měli. Tak ztratili čas.
Postupně se přišlo na to, že muslimy, kteří žijí po celé západní Indii je třeba zorganizovat a scelit, aby vznikla jedna organizace, která bude hovořit jedním jazykem za všechny muslimy. To se stalo teprve na začátku dvacátého století. Mezi tím oněch šedesát, sedmdesát let muslimové v Indii zaostávali.
Jak to bylo všeobecně s politickou reprezentací indického obyvatelstva? Jak se Indové politicky organizovali a vymezovali vůči britské vládě?
JH: První novodobé politické spolky a sdružení začínaly vznikat už od první poloviny devatenáctého století. Byla to volná regionální sdružení, která sdružovala většinou anglicky vzdělané právníky, lékaře, literáty apod. Postupem času se tato sdružení dále rozšiřovala, až v roce 1885 vzniklo první celoindické sdružení, které mělo zastupovat zájmy anglicky vzdělané indické elity. Indický národní kongres (jak se toto sdružení jmenovalo) od začátku fungoval na sekulárním základě. Takže se formálně nečinily rozdíly mezi muslimy, hinduisty a dalšími náboženskými menšinami.
Jak se projevilo politické sebeuvědomění muslimů na celoindické úrovni?
PP: Když na začátku dvacátého století vznikla celoindická muslimská liga, tak bylo jasné, že chce mluvit jménem všech muslimů. Z toho vyplynulo, že bude v budoucnu nutné rozdělit obyvatelstvo v Britské Indii na dvě samostatné složky. Bude muslimský národ a bude národ hinduistický. To bylo zavádějící v tom smyslu, že jen na základě víry nelze dělit jednotlivé národy ( ty musí mít také společné území, zájmy, politiku atd.). To se postupně vyvinulo natolik, že nebylo možné říct, jestli i v případě, že se stane Britská Indie suverénním státem, vstřebá velkou muslimskou menšinu, která už tenkrát činila zhruba čtvrtinu celého indického obyvatelstva.
To, že se muslimové politicky organizovali jako národ, byl zárodek snahy o vytvoření vlastního státu. Kdy obě strany pochopily, že spolu nemohou žít v jednom státě?
JH: Definitivně až po druhé světové válce. Jinak se s myšlenkou hinduistického versus muslimského národa běžně operovalo od konce dvacátých let.
Kdo se postavil do čela nacionalistických směrů? Začněme těmi, kteří chtěli vlastní stát pro nemuslimské Indy.
JH: Indický národní kongres byl vůdčí silou. Další krajně hinduistické skupiny tam také existovaly, ale ty neměly tehdy příliš velký vliv. V podstatě až do sedmačtyřicátého roku se kongresoví předáci v čele s Nehruem a Ghándhím tvářili, že chtějí zachovat jednotu Indie. Oni myšlenku separátního hinduistického státu nikdy nepodporovali, na to tam byla krajní hinduistická pravice. Z jejich pohledu byla proto idea muslimského národa ideou separatistickou. Dodnes část Indů vnímá Pákistán jako jakýsi separatistický odštěpek.
Jak byste stručně politicky charakterizoval Mahátmu Gándhího a Jawaharlala Nehrua? Byli vždy ve stejné linii?
JH: Měli k sobě osobně velice blízko - Nehru považoval Gándhího za svého osobního i politického guru. Nehru byl západně vzdělaný právník, politik parlamentního typu, vyjednavač. Gándhí byl oproti tomu politický a z části i náboženský vůdce – byl to guru indické politiky. Nikdy nezastával formální politické funkce. Vedl své známé masové kampaně nespolupráce, které se opakovaly několikrát ve dvacátých a na začátku třicátých let.
Měli muslimové někoho podobného ve svých řadách?
PP: Myšlenku sjednocených muslimů jako národa převzal v době mezi světovými válkami Muhammad Jinnah. Ten, ač se narodil v Karáčí a svou praxi měl v Bombaji, si uvědomil, že není možné vystačit s tím, že až bude v Britské Indii zrušeno panství Britů, vznikne stát, ve kterém hinduisté budou neustále přehlasovávat početnou muslimskou menšinu. Ve volbách v roce 1946 se zjistilo, že z dvaadvaceti indických států bude šestnáct hlasovat jako stát hinduistický, takže v kongresu v Dillí muslimské reprezentanty vždy přehlasuje.
Úkol rozdělit Indii připadl Britům, protože bylo jasné, že tyto dvě strany se samy o sobě nedohodnou. Jak se toho Britové ujali? Koho postavili do čela?
JH: Až do jara sedmačtyřicátého roku se postupně střídaly různé federalistické projekty. S některými přišla britská strana, některé předložili muslimové a jiné Kongres. Teprve na jaře roku 1947, kdy se moci formálně ujal poslední místokrál lord Mountbatten, dospěli Britové i on sám k závěru, že to takto dál nejde. Potřebovali z Indie odejít – situace byla neudržitelná a potřebovali to vyřešit rychle. Tak Mountbatten přišel počátkem června 1947 s plánem rozdělení Britské Indie a projednal ho s indickými předáky. Plán byl posléze v červenci v britském parlamentu schválen v rámci zákona o nezávislosti Indie. A už o měsíc později, v noci ze 14. na 15. srpna k tomu došlo.
Dala se Britská Indie dělit podle nějakých jasných kritérií? Jaká kritéria se používala? Co se stalo se smíšenými územími?
JH: Britové to trochu obešli. Dvě pětiny byly knížecí státy, ty odsunuli stranou, a formálně předali moc nástupnickým dominiím - Pákistánu a tehdejší Indické unii. Na knížecích státech pak bylo, ke komu se připojí. K Pákistánu odešla provincie Sindh, Balúčistán a Severozápadní pohraniční provincie a bylo třeba rozdělit Paňdžáb, Bengálsko a částečně Ásám na východě Indie. Dělilo se podle okresů, výjimečně podle nižších správních jednotek. K Východnímu či Západnímu Pákistánu připadla území s muslimskou většinou a Indii s hinduistickou. O hraniční linii rozhodly zvláštní pohraniční komise, v jejichž čele seděli Britové. Bylo tam také vždy po dvou zástupcích jak hinduistické tak muslimské strany. Ti se však samozřejmě nedohodli, takže rozhodoval vždy Brit.
Počítali Britové s tím, že dojde k velkým nepokojům?
PP: To si netroufám říci. V okamžiku, kdy se z Britské Indie stala jen Indie, už nestačí dělení na muslimský a hinduistický národ. Když se Britové chtěli urychleně zbavit své državy, tak vytvořili z kusu Bengálska, kde žili muslimové, Východní Pákistán a přiřkli ho do Západního Pákistánu. Tam si mysleli, že vytvoří jakési kleště, kterými budou Indii udržovat v mezích. Pak se ale zjistilo, že v Západním Pákistánu v jakékoliv podobě nesnáší možnost, že by se ministerským předsedou stal někdo z Východního Pákistánu. To nakonec vedlo k válce v roce 1971 a k rozdělení Pákistánu.
Jak velké byly ztráty na životech? Jak velké byly přesuny obyvatelstva v důsledku rozdělení subkontinentu?
JH: Je řada odhadů, které kolísají mezi čtvrt miliónem až dvěma milióny mrtvých při pogromech a mezi deseti až patnácti milióny lidí, kteří migrovali.
Má to nějaké důsledky do dnešní doby?
JH: Dnes na obou stranách žijí lidé, kteří se narodili na druhé straně hranice. Dodnes existují rozdělené rodiny. A na obou stranách přetrvává onen drastický moment nezávislosti. Dodnes je mezi Pákistánem a Indií velká rivalita.
Ta se projevuje nyní hlavně v Kašmíru. Jak to s Kašmírem bylo?
JH: Podle pravidel určených zákonem o nezávislosti Indie se vládci knížecích států mohli rozhodnout, ke kterému dominiu se připojí. Kašmírský maháradža byl hinduista, a ačkoliv vládl většinově muslimskému území, tak se na poslední chvíli (říjen 1947) rozhodl, že Kašmír připojí k Indii. Indie od této doby nárokuje toto území. Chvíli nato (1948 až konec roku 1949) vypukla první indicko-pákistánská válka o Kašmír – došlo k rozdělení Kašmíru, které trvá dodnes.
Jak to bylo s Pákistánem, se státem, který sestával ze dvou nesourodých částí - Východního a Západního Pákistánu? V roce 1971 došlo k válce, které vyústila v nezávislost Východního Pákistánu pod jménem Bangladéš. Proč tentokrát nezvítězil princip soudržnosti muslimů?
PP: Soudržnost porušil především Západní Pákistán, který nesnesl onu myšlenku, že by ministerského předsedu dělal někdo z Východního Pákistánu. Takže když prohrál válku – vznikl Bangladéš, tak to kupodivu vedlo k určité stabilizaci poměrů. Řekli, že na těchto hranicích zůstanou a že Kašmír je jediná věc, která je nevyřešena. Na kašmírsko-pákistánských hranicích byla pouze linie příměří – nebyla tam mezinárodní hranice. Pákistán si proto přál vzhledem k tomu, že bránil tamější muslimské obyvatelstvo, aby se Kašmír a jeho obyvatelstvo rozhodl sám, kam chce být přidělen.
Indie je vnímána jako stabilní stát s dynamicky se rozvíjející ekonomikou. Pákistán se oproti tomu zdá být v ohnisku nějakých krizí. Co je hlavní příčinou?
PP: Když se podíváme na mapu, tak Pákistán nemá žádné zázemí. Proto si přivykl, že bude část nebo celý Afghánistán považovat za svoje zázemí pro další případnou válku s Indií. Tím si nadrobil u Afghánistánu, který nesnesl, aby někdo omezoval jeho suverenitu, a který se rozhodl, že nebude uznávat žádné pákistánské vlivy na své straně hranice.
Tam vznikl problém, protože tato hranice není také dořešena. Jde o Durandovu hranici, kterou přechází místní obyvatelstvo, které neuznává žádné hranice, a nyní teroristé, kteří destabilizují režim generála Musharafa, po kterém světová veřejnost žádá, aby zavedl pořádek na společné hranici.
Plyne z dělení Indie nějaké ponaučení pro nějaké jiné mnohonárodnostní oblasti?
JH: Toto rozdělení je věc tak unikátní, že jde těžko hledat paralely. Jisté poučení plyne ze zkušenosti Indie jako mnohonárodnostního státu, státu s mnoha jazyky, který dokázal fungovat, což není v našem světě úplně běžné. Svým způsobem svému fungování Indie vděčí za to, že se musela rozdělit – potřebuje protivníka.
Rozdělení Indie bylo jednou z nejkrvavějších epizod dekolonizačního procesu po druhé světové válce. Ale i tady možná platí rčení lepší konec s hrůzou, než hrůza bez konce. Indie a Pákistán, později také Bangladéš, našly svoji státní identitu a od sedmdesátých let se učí žít vedle sebe v míru. Ke kladné bilanci šesti desetiletí, která uplynula od jejich vzniku, lze přičíst i skutečnost, že v Indii dnes povětšinou v klidu žije přes 150 miliónů muslimů, kteří tvoří skoro osminu jejího celkového obyvatelstva.
(redakčně kráceno)