„Běžecké lyžování je jedna velká rodina,“ říká Lukáš Bauer

Pořad Interview ČT24 se tento týden věnuje rozhovorům s úspěšnými českými sportovci. František Lutonský proto 24. července ve studiu České televize přivítal českého běžce na lyžích, stříbrného olympionika z Turína, v neposlední řadě studenta Vysoké školy báňské a sportovce roku Karlovarského kraje, Lukáše Bauera. Ten měl v poslední sezóně řadu zdravotních problému, takže téměř nezávodil. Rozhovor se dotkl jeho formy, plánů i minulých úspěchů, hovořilo se také o způsobech přípravy nebo dopingu.

V poslední době jste měl problémy s kolenem, taky vám operovali mandle. Už je všechno v pořádku?
Zdravotních problému bylo v poslední době víc, ale vypadá to, že vše už končí a koleno bude v dohledné době v pořádku.

Letos jsme vás mohli vidět jen na sedmi závodech – byl jste více nemocný než zdravý. Jak se za touto sezónou ohlédnete?
Paradoxně sám nevím, jak ji mám zhodnotit, protože závodů Světového poháru jsem moc neobjel. Během zimy jsem měl výpadek delší než měsíc a půl kvůli léčení angíny a problémům spojených s mandlemi. Na druhou stranu si myslím, že mistrovství světa mi vyšlo: sedmé místo v duatlonu a smolné páté místo na padesát kilometrů klasicky s hromadným startem. Kde jsem se postavil na start, tam to bylo dobré – bohužel těch startů letos moc nebylo.

Říkáte smolné páté místo. Jak na tento smolný závod vzpomínáte? Byla to totiž vaše chyba.
Po týdnu od toho závodu jsem musel přiznat, že to byla moje chyba, že jsem špatně odhadl situaci. Když se podívám zpětně, tak jsem se připravil o medaili. Bohužel stalo se, a jestli medaili mám získat, tak ji určitě získám.

Co se děje v mysli sportovce, když to nejde s ohledem na zdravotní problémy? Vzpomíná na olympiádu v Turíně, kdy to šlo?
Sezóna před tím byla výrazně odlišná od sezóny poslední, protože jsem za celou zimu neměl zdravotní problém, jak celé léto tak celou zimu jsem mohl trénovat bez omezení. Plán, který jsme si stanovili s mým trenérem Mírou Petráskem, jsme mohli splnit. Víceméně všechno klapalo. V letošní sezóně problémy byly, to se nevyhne žádnému závodníkovi. Teď přišly na mě, takže vlastně normální vývoj.

Kde máte medaili z Turína? Doma někde ve vitríně?
Určitě doma ve vitríně není. Je u maminky, protože jsme se v zimě stěhovali a zatím nebyl čas ani chuť si ji brát zpátky.

Vzpomenete ještě na osudnou chybu šéfa týmu českých běžců Květoslava Žalčíka na olympiádě v Turíně?
Ani ne. Občas se na to ještě někdo zeptá, ale já jsem tam byl v trochu jiné situaci než kluci, protože štafeta se jela dva dny po zisku mé medaile na patnáct kilometrů klasicky. Mě ta chyba hodně mrzela jak vzhledem k možnému dobrému úspěchu české štafety, tak vzhledem k Milanu Šperlovi, který díky této chybě ze štafety vypadl. Já jsem tam měl splněno, takže jsem to bral jinak než zbytek týmu, který chtěl super výsledek ve štafetě, protože jsme si na ni hodně věřili.

Co je nyní vaším prvořadým cílem? Uzdravit se , absolvovat nějaký trénink a připravit se na závody, které začínají už na podzim? Nebo už si kladete vyšší cíle – umístění ve Světovém poháru, na mistrovství světa v Liberci čí olympiádě ve Vancouveru?
Jsou okamžiky, kdy se takovéto myšlenky honí hlavou, ale snažím se je zahánět. Před loňskou sezónou se mi letní příprava extrémně dobře podařila (trénoval jsem s německým týmem) a měl jsem touhy skončit do pátého místa celkově ve Světovém poháru, což je zatím moje nejlepší umístění. Pak ale přišly problémy, takže se v současné době snažím cíle si nedávat.
Aktuálně musím doléčit koleno. Omezuje mě v tréninku čistě jen v tom, že nemohu naběhat takové kilometry, jaké bych potřeboval, ale na druhou stranu mohu trénovat na kolečkových lyžích nebo na kole, takže na výsledek není takový dopad, jak si někteří myslí. Navíc v nadcházející sezóně není ani mistrovství světa ani olympiáda, takže bych se chtěl dobře připravit na závod Tour de Ski. To je asi osm závodů v deseti dnech, které se počítají dohromady. Na přelomu roku se tři závody pojedou v České republice. Dále bych chtěl být připraven na závody Světového poháru v Liberci.

Tréninková příprava se skládá z běhání, kolečkových lyží a cyklistiky?
To jsou hlavní tréninkové prostředky, v zimě se k tomu samozřejmě přidá ještě lyžování. Patří k tomu ale i posilování, kajak a další věci.

Během léta jsme vás mohli vidět závodit na kolech.
Cyklistika a obzvlášť horská kola jsou pro mě během letní přípravy rozptýlením – to mě nejvíc baví. Takže jakmile mám možnost – termíny závodů nekolidují s přípravou nebo reprezentačními soustředěními – tak se zúčastňuji pohárových závodů, jako byl nedávno Český pohár ve Velkých Losinách.

Takže je to doplňkový sport, ne druhý hlavní? Byl byste se schopen soustředit na oba zároveň?
Když na jaře skončí zimní sezóna, kdy mám lyžování plné zuby, tak si dávám za cíl opřít se do kola a v Českém poháru v open kategorii bojovat o co nejlepší umístění. Ale je to pro mě rozptýlení. Snažím se v závodě zajet co nejlepší výsledek, ale ve sjezdu si přibrzdím, když jedu za hranou, protože to nejdůležitější je pro mne v zimě. Všechno ostatní je zábava a příprava na zimu.

Svoji kariéru stejně jako pozici české běžecké jedničky ukončila Kateřina Neumannová. Je Lukáš Bauer připraven přijmout onu pomyslnou štafetu?
Nikdy jsem se nesnažil být králem na českém dvorku, raději bych chtěl dosahovat co nejlepších výsledků ve světě. Kateřina skončila a pro média je teď hodně zajímavé, kdo převezeme její roli. Není jen Lukáš Bauer, je Martin Koukal, Kamila Rajdlová, která začala v poslední sezóně jezdit velmi dobře a další a další. Bauer není nenahraditelný a Bauerem to nekončí a nepadá.

Je ta situace pro vás v něčem nová? Podepíše se to na startech mužské reprezentace?
Jestli se to podepíše na startech netuším. Ta situace je samozřejmě nová, protože všichni, kdo jsou v reprezentaci včetně mě, tam přišli v době, kdy už Kateřina byla českou jedničkou a dělala velmi dobré výsledky ve světě. Tlak médií na ni byl obrovský, tak se uvidí, jak to bude dál.

Máte kamarády mezi světovými běžci? Trénoval jste s německým týmem – je to běžné?
Běžné to není, ale ten loňský případ nebyl ojedinělý. Už dva nebo tři roky přede mnou trénoval s německou reprezentací Švýcar Reto Bürgermeister. Běžecké lyžovaní, to je jedna velká rodina a kamarádi jsou tam všichni se všemi. Mezi mé největší zahraniční kamarády patří Rene Sommerfeld, s kterým jsem loni hodně trénoval, Martin Bajčičák a ještě několik dalších.

Když se podíváme na běžeckou sezónu, kde hledat její vrchol?
Když je olympiáda nebo mistrovství světa, tak je to jednoznačně pro všechny závodníky velká výzva a všichni se snaží na tento moment připravit. Pokud mistrovství ani olympiáda není, což je případ příští sezóny, tak si každý zvolí, jakou část sezóny chce mít nejlepší formu. Většinou to je stejně v době velkých akcí jako v ostatních letech, což bývá většinou v únoru. V loňském roce přišla Mezinárodní lyžařská federace s novinkou Tour de Ski, což si myslím, že je velká výzva pro všechny závodníky i v tomto jinak lichém roce. Je to něco na způsob Tour de France, jde o etapový závod. Navíc za dobré umístění v celkovém hodnocení jsou tam vynikající finanční odměny.

Máte nějaké vyloženě oblíbené a neoblíbené tratě ze Světového poháru?
Mezi mé nejoblíbenější patří jak domácí v Novém Městě na Moravě tak v Estonsku v Otepää, které mám rád jak kvůli profilu tak tím, že na těchto místech je nejlepší divácká atmosféra z celého seriálu Světových pohárů. Dále se mi líbí tratě ve Skandinávii.

Stačíte vůbec atmosféru vnímat?
Já osobně ano. Když jedu dobře nebo mám formu, tak si dokážu během závodu všímat spousty věcí. Paradoxně, když je výsledek špatný, tak mám pocit, že se snažím soustředit jen na jízdu, a nejde to. Atmosféru však můžete vnímat už před závodem a po závodě. Když je závod okořeněn nějakým dobrým výsledkem, tak vám atmosféra přijde samozřejmě o poznání lepší.

Před závodem můžeme sledovat, že největší prostor dostávají lidé, kteří mažou lyže. Namazat dobře lyže je téměř alchymie. Na čem pro běžce záleží dobrý výsledek?
Velká nevýhoda běžeckého lyžování je, že momentů, které se můžou podepsat zejména na špatném výsledku je strašně moc. I když máte super formu, tak když máte špatně namazáno, tak máte horko těžko šanci umístit se do desátého místa. Je to oblast, kde všichni cítili rezervu a kde český tým v posledních letech udělal hodně velký pokrok. V současné době máme jedny z nejlepších servismanů v lyžařském pelotonu. Samozřejmě i mistr tesař se někdy utne. Samotný závodník musí mít hlavně natrénováno a detaily rozhoduje hlavně hlava.

To musíte doběhnout s jazykem na vestě, když je špatně namazáno. Jsou slova výtky vůči servismanům?
Po závodě je potřeba, i když to není tak snadné, vychladnout a svědomitě zhodnotit, jestli problém byl jen v lyžích, nebo v mém výkonu. Někdy ta horká slova padnou, ale je to sport, jsou tam emoce a není se čemu divit.

Jste schopen servismanům říci, co přesně chcete? Nedostáváte se s nimi občas do konfliktu, že nesouhlasíte s tím, co mažou?
To se občas dostáváme, ale servis je tam od toho, aby dobře namazal – oni jsou největší experti na mazání. Co mají namazat jim v žádném případě neradím. Většinou jde o to, že před závodem probíhá testování lyží, kde si z většího počtu párů vyzkoušíte ty, které jsou pro konkrétní podmínky nejlepší.
Dost často se stává, že se mi během výběru lyží dostanou do ruky nějaké starší, s kterými jsem třeba nějaký závod vyhrál, a nemůžu odolat tomu si je znovu nevzít – sázet na jistotu, i když jsou třeba o trošku horší než jiné. I tím, že spolupracuji s osobním servismanem Vítem Fouskem, to nechávám dost často na něm, protože bych si nevybral. Hlava vám může jak pomoci tak zavařit.

Máte nějaký rituál pře závodem?
Nemám. Jedině snad, že je pro mne důležité být dostatečně dlouho (hodinu, hodinu a čtvrt) před startem závodu na stadionu – vyzkoušet si lyže. Jakmile je to později, tak už začínám mít problémy, že to nestihnu vyzkoušet.

Vyhovuje vám štafeta nebo individuální závody?
Do loňského roku jsem výrazně preferoval individuální starty zejména proto, že ke mně a Martinu Koukalovi jsme intenzivně hledali další dva. Pak začal velmi dobře jezdit Jirka Magál a štafeta čekala na jednoho. V loňském roce tam přišli mladí jako Martin Jakš nebo Milan Šperl, takže jsme v situaci, kdy nám běžci nechybí, ale paradoxně třeba jeden přebývá. Je to lepší situace. Nejčastěji jezdím druhý úsek, takže ti, kterým předáte, mají šanci bojovat s nejlepšími, což pak znamená skvělé umístění štafety. To jsme ukázali loni v úvodním závodu Světového poháru v Gällivare třetím místem. Radost pak znásobí to, že se neraduje jeden, ale čtyři.

Je běžecké lyžování čistým sportem? Nebo se strachujete, co s ním udělají občasné dopingové aféry?
Přestal jsem být optimistou, když jsem si říkal, že doping je hlavně v cyklistice. Události z olympiády v Salt Lake City i posledních let ukazují, že v běžeckém lyžování jsou lidé, kteří si pomáhají dopingem. Snažím se na to nemyslet. Důležité je, aby člověk věřil a věděl, že to dělá čistě a že lidé, se kterými je ve štafetě, jsou čistí. Jít na start a přemýšlet, jestli tamten bere to a to, tak tím se nerozptyluji.

Měl jste někdy konkrétní podezření na závodníka, že si pomohl dopingem?
Nejtěžší je si přiznat, že druhý závodník byl lepší a že dnes jste na něj neměl. Jsou však samozřejmě lidi, za které bych ruku do ohně nedal.

Proč má někdo stabilní formu a někdo kolísavou? Vaše forma je poměrně stabilní.
Sám nevím. V mém případě většinou první závody Světového poháru byly ty horší a postupně jsem se zlepšoval a málokdy jsem padnul pod laťku, kterou jsem si na prvních závodech nastavil. Na druhou stranu znám závodníky, kteří najednou vyletí nahoru na medailové pozice, a pak jsou čtyřicátí. Stabilní forma může být díky tvrdému tréninku, kdy tělo pak vydrží celou dlouhou zimu, nebo je to vrozené. Nevím.

Dá se forma naladit na nějaký konkrétní podnik?
Trenéři se vždy snaží závodníkům naladit formu na konkrétní podnik. Je to věda, protože recept, který platí u jednoho, neplatí u druhého. Základ je v tom, že musíte v mírnějším tempu natrénovat velké objemy. Čím blíže je vrchol, na který se připravujete, tím paradoxně ubíráte tréninku a jste tam kratší dobu, akorát trénink je intenzivnější.

Jak plánujete svoji lyžařskou budoucnost?
Jednoznačně chci závodit v příštím roce v Liberci, chtěl bych závodit ve Vancouveru a v roce 2011 v Oslu na mistrovství světa, kde jsem na dospěláckém mistrovství světa začínal. A dál se uvidí.

Cítíte se na vrcholu kariéry, nebo to ještě přijde?
Kdybych se cítil na vrcholu, tak dál nepokračuji. Pořád věřím, že nejlepší roky mám před sebou. Měl jsem teď sice nějaké zdravotní problémy, ale to je zádrhel, který potká každého, a nevěřím, že by to byla moje konečná.

Studujete Vysokou školu báňskou. Jak jste zvládl semestr? Zranění vám „pomohla“?
Operace mandlí a kolen mi pomohly v tom, že jsem se mohl věnovat studiu, a teď mi zbývají tři zkoušky k dokončení třetího ročníku. Pokud toto studium dokončím, budu bakalář, a potom bych chtěl ještě pokračovat.

Zajdete si někdy na běžky jen tak – s rodinou, svačinou, na výlet?
Bylo to loňský rok, ale protože byla špatná zima, tak jsem si zalyžoval doma na Božím daru přesně šestkrát. Našel jsem si i čas na našeho tříletého syna Matyáše, abych s ním vyrazil na běžky. Loňská zima byla pro mě špatná jak zdravotně tak sněhově.

Povedete syna k vašemu sportu?
Určitě bych chtěl, aby děti sportovaly. Ale jestli vrcholově a jaký sport, to si musí vybrat samy. Lyžování znám dobře, takže bych mu měl s čím poradit, ale pokud si vybere fotbal nebo plavání, tak ho v tom budu podporovat.

Říkal jste špatná zima. Stává se někdy, že jako čeští reprezentanti vyrážíte na světové podniky, aniž byste stáli na sněhu?
Letošní zima byla v tomto extrémní nejen pro české závodníky, ale i celosvětově to byl problém. Pro pořadatele není problém postavit trať- nastříkat umělý sníh, ale závodníci neměli pořádně kde trénovat. Zimu jsme proto trávili nejčastěji v Rakousku na Tauplitz, což je v výšce okolo 1600 metrů, kde se dalo nějakým způsobem lyžovat.

Na začátku vaší kariéry jste koketoval s biatlonem. Proč nakonec zvítězily samotné běžky bez pušky?
V jednu chvíli jsem byl skutečně lanařen k biatlonu. Ve starším dorostu se však začaly dostavovat větší úspěchy na republikové běžecké scéně. A již v té době jsem spolupracoval se svým stávajícím trenérem Mírou Petráském, který je zároveň trenér reprezentace. To všechno vyústilo v to, že jsem zůstal u lyžování.

Byl by schopný špičkový biatlonista zajet srovnatelný závod se špičkovými běžci?
Pár takových je. Třeba norský závodník Ole Einar Björndalen několikrát ukázal, že při bruslení nemusí mít pušku na zádech a dokáže prohnat i specialisty. To samé Lars Berger.

(redakčně kráceno)

Interview ČT24