„Mělo by dojít k výměně stráží,“ říká Jan Sokol

Jsou za námi tři kola první prezidentské volby. Můžeme ji nahlížet různými úhly pohledu. Od frašky až po strategickou hru, ve které jednotlivé strany ukazují svůj vliv. Svůj pohled na prezidentské klání přiblížil v Interview ČT24 v pondělí 11. února Jan Sokol, bývalý poslanec, ministr školství, bývalý kandidát na prezidenta, v současnosti vysokoškolský profesor, proděkan pro zahraniční styky Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Ve studiu České televize jej přivítal moderátor František Lutonský.

Sledoval jste prezidentskou volbu?
Občas jsem se díval, ale celý čas bych tomu nevěnoval.

Proč? Přišlo vám sledovat celý televizní přenos pod úroveň?
Ne, ono se tam tak moc zase nedělo a všechny kohoutí zápasy člověk vidět nemusí.

Interview ČT24

Kdybyste byl jedním z volitelů, pro jaký způsob volby byste se rozhodl a komu byste dal hlas?
Nemám odpovědnost, kterou mají poslanci vůči svým stranám a voličům. Pro každou z voleb jsou argumenty. Fakticky správnější je však volba veřejná. Dokonce si myslím, že by se mělo hlasovat po jménech, jako když se hlasuje o důvěře vládě.

Aby to byla veřejná volba se vším všudy a aby bylo možné zkontrolovat, kdo jak hlasoval?
Ano. Argument, že veřejná volba není demokratická, je velmi demagogický. Poslanec není primární volič jako normální občan, který jde k volbám, ale je odpovědný svým voličům a je delegátem svých voličů. A ti mají právo vědět, jak jejich poslanec hlasoval.

A je to důležité? Strany do volebního klání nešly s tím, koho budou kandidovat na Pražský hrad.
Může být, jenže toto rozhodnutí poslance fakticky docela silně profiluje. Možná víc než všeobecnosti ve volebních programech.

Pokud by vás někdo oslovil, šel byste dnes znovu do prezidentské volby?
Jenom v krajní nouzi.

Proč v krajní nouzi? Je to zkušenost, kterou nechcete zopakovat?
Ne, ale už mám léta, už jsem si své veřejné povinnosti odsloužil na všech možných postech a jsem rád tam, kde jsem. Rád učím a mám školu rád.

V pátečně-sobotní volbě se ukázalo, že obě komory parlamentu spolu moc jednat nedokážou a že stále není upraveno jejich společné zasedání. Jak si to vysvětlujete? Přitom jde o problém, který se táhne už dlouhá léta.
To je typický chaos v legislativě. Rozumím tomu, že vláda má své představy a že volba prezidenta je pro ni trošku mimo. Někdo by se o to ale postarat měl. Obě komory mají své legislativce a jde o jednoduchou úpravu. Kdyby se udělala předem, nebude předmětem takovýchto sporů. Ovšem problém nastane vždy, když se pravidla vymýšlejí až na začátku hry, kdy už se ví, o co se hraje.

Evidentně důležitou postavou je předsedající společné schůze, v tomto případě předseda Poslanecké sněmovny. Jak obstál Miloslav Vlček?
Pan Vlček není žádný řečník, moc improvizovat neumí, a tak to bylo takové klopotné. Jinak to celkem zvládá. Nesledoval jsem to celé, ale nemyslím, že by se znemožnil, to jistě ne.

Pojďme na vaší kandidatuře před pěti lety ukázat, jak vůbec prezidentská volba probíhá. Když se podíváme na různá vyjednávání, vyhrožování, nátlak, hroucení poslanců atd., je to něco, čím si prochází i kandidát?

Nemohu mluvit za ostatní, ale za sebe musím říct, že nic takového nebylo. Mě nikdo do ničeho netlačil. Kdosi udělal mně a mé rodině pár jakýchsi uličnických kousků, aby si člověk uvědomil, že to není partie kuželek, ale že se o něco jedná. Jinak jsem to vlastně necítil.

Narozdíl od současné volby prezidenta jste před pěti lety v sále vůbec nebyl a chodil jste jen na oznámení výsledků. Byla to z dnešního pohledu výhoda, nebo nevýhoda, že jste měl klid? Navíc noviny tehdy psaly, že jste se ani moc neuměl orientovat v proceduře volby oproti Václavu Klausovi, který je v tom velmi zběhlý?
Je pravda, že jsem to podstupoval poprvé. Procedura je ale velmi jednoduchá a jinak na tom není, v čem se orientovat. Fakt ale je, že tentokrát oba kandidáti trošku budili soucit, jak tam bezmocně seděli a sledovali, že se nic neděje.

Vláda, která vás kandidovala, se nedlouho poté rozpadla. Jeden z důsledků toho byl, že byl zvolen Václav Klaus prezidentem. Berete vaši kandidaturu po pěti letech jako úspěch? Obstál jste, nebo neobstál?
Jsem s tímto výsledkem spokojen. Snad jsem udělal, co jsem mohl. Pravda je, že příprava mé kandidatury byla trošku amatérská. Letos je rozhodně profesionálnější, což má své výhody i nevýhody. Součástí této profesionality možná totiž je ona zarputilost, která hledá úspěch za každou cenu.

Vím, že jste potom, co jste nebyl zvolen, oslavoval se studenty, že jste nevyhrál. To jste byl rád?
Samozřejmě.

Nedokážu si představit kampaň, kterou byste vedl s heslem: „Nechci vyhrát, chci nechat prezidentství Václavu Klausovi.“?
Tak to jistě ne, to by bylo nepoctivé. Ale myslím, že nikdo nebyl na pochybách o tom, že to chápu jako určitou službu nebo občanskou povinnost. Rozhodně ne tak, že by to byl můj životní sen. Hrozná stránka veřejných funkcí totiž je, že ztratíte úplně soukromí vy i vaše okolí. Když některé z dětí nebo dokonce vnoučat něco provede, je to hned v Blesku. Takže to je na tom velmi nepříjemné a pro celou rodinu je to zátěž.

Proč jste na to tehdy vlastně kývl? Všechno se to seběhlo hrozně rychle.
Představitelé vlády za mnou přišli a bylo na nich vidět, že jsou trošku v koncích. V takové situaci to člověk dost dobře odmítnout nemůže.

Dnes se hraje, ostatně jako před pěti lety, také o hlasy komunistů. Jak byste se tehdy jako prezident, který by byl zvolen, smířil s tím, že by to bylo i díky komunistům?
Tehdy jsem si řekl, že to jsou hlasy jako hlasy. Nicméně po projevu pana poslance Grebeníčka jsem si říkal, že kdyby pro mě hlasovali, tak abych se pak pohyboval kanály.

Měl velmi tvrdý projev…
Byl to hrozný projev a bylo pětadvacátého února. Takže to člověk nezapomene. Jinak jsou to také hlasy. A jako jsem nikdy nebyl komunista, nestal jsem se ani antikomunistou.

„Z popředí politické scény pomalu ustupují velké zakladatelské postavy devadesátých let a skoro všechny politické strany si zvolily do čela nové tváře. Nenesou sice to zvláštní kouzlo zakladatelské doby, jsou možná zatím méně známé, nejsou ale také poznamenány předchozími spory nebo neúspěchy.“ To je váš kandidátský projev z února z volby prezidenta roku 2003. Evidentně je hodně aktuální. Jste zvědav, co se bude odehrávat za pět let a jestli vaše slova budou znovu platná?
To skutečně nastalo a nastávalo, ale trvá to dlouho. Jde to pomalu. A to, že by mělo dojít k výměně stráží, si myslím i dnes.

„Přesvědčený demokrat si musí přát, aby vůdcovské postavy co nejdříve vystřídala moc instituční, vláda práva, dodržování pravidel a základní občanská důvěra. Vláda, která se neopírá tolik o vůdcovské postavy jako o pevné instituce, vláda jako dočasný výkon svěřené moci, jako občanská služba, méně dramatická, zato ale možná účinnější, více předvídatelná a průhledná.“ Můžete tuto pasáž vašeho projevu z prezidentské volby vysvětlit? Noviny to tehdy totiž maximálně ocitovaly.
To je základní poučka každé teorie společnosti, že stabilní společnost se opírá o instituce. V převratných dobách, jako byl rok 1990 nebo 1989, to nejde a jsou potřeba vůdcovské postavy. Plynulý chod společnosti vyžaduje, aby se mnohem víc hledělo na trvalou instituční stránku - kvalitní státní aparát, ne tolik voluntaristických zásahů, ne tolik soustředěný na určité obličeje a postavy. Ti, o kterých jsem mluvil, si všichni získali až jakoby osobní váhu: mají své novináře, mají své veřejné lobby. A to není úplně dobře.

Dnes se Janu Švejnarovi přezdívá antiklaus. Vy jste byl do určité míry v trochu podobné roli. Zúčastnil jste se třetí volby, šel jste do všech třech kol (stejně jako Jan Švejnar) a Václav Klaus vyhrával tehdy jedno kolo za druhým?
To je pravda a jen to potvrzuje závažnost tohoto problému. Přesto je to velký pokrok třeba proti první republice, kdy kandidovat proti designovanému kandidátovi bylo skoro jako stát se zrádcem národa. Později u komunistů se samozřejmě o protikandidátech nedalo mluvit a Václav Havel také vlastně neměl protikandidáta. Takže je to velký posun, když mohou být kandidáti dva nebo více. Je však vidět, že osobní váha člověka, který v tom je dlouho a je úspěšný atd., jde na úkor instituční pravidelnosti.

Chtěl jste spojovat zejména politiku. Položil jste si otázku, jak byste spojil Mirka Topolánka s Jiřím Paroubkem?
Oni tehdy ještě nestáli tak v popředí, nicméně je to velmi jednoduché. Prostě když se zavřou volební urny, má si prezident pozvat předsedy stran a velmi důrazně jim oznámit, že volební kampaň skončila. A teď se bude vládnout, ne bojovat o hlasy. Na to je čas před příštími volbami.

(redakčně kráceno)