Pořad Historie.cs ze 7. února byl věnován cenzuře v moderním československém státu. Problém svobody slova totiž provázel historii naší republiky téměř od samého vzniku. Ať už to byla pověstná bílá místa v Rudém právu za první republiky, protektorátní cenzura nacistických úřadů za okupace nebo "následná cenzura" v období takzvané normalizace. Jak se cenzura vyvíjela, jak byla aplikována, koho nebo co postihovala a jestli je v současnosti skutečně minulostí? To byly jen některé z otázek moderátora pořadu Vladimíra Kučery na historičku a publicistku Jarmilu Cysařovou (JC), novináře Karla Hvížďalu (KH) a historika a publicistu Dušana Tomáška (DT).
Škrt, škrt, škrt? Cenzura!
Co je to vlastně cenzura?
JC: Cenzura je charakterizována jednou větou: „Je sloupem každého totalitního režimu.“ V podstatě je to omezování informací v médiích, ale také omezování svobody slova, svobody projevu pro všechny občany.
KH: Je to nástroj na udržení monopolu informací. V latině přitom cenzor znamená odhadce.
Československý moderní stát od roku 1918 se bez cenzury neobešel podstatnou část své historie kromě malých výjimek až do roku 1989?
DT: Do roku 1923 cenzura nebyla. Po vydání zákona na ochranu republiky, který byl vydán po atentátu na ministra financí Rašína, byla dodatečná cenzura. Ta ale byla celkem legrační, protože se zabavovaly věci, které byly v tisku, nebo už expedované. Takže policajti běhali po stáncích a zabavovali, co zbylo, ale to, co si lidi už rozebrali a koupili, zabavit nemohli.
A co velké bílé obdélníky místo článků, jak nás učili ve škole? Rudé právo vycházelo, podle mého dějepisu, prakticky jen bílé, jak bylo statečné?
DT: Ano, v Rudém právu si dokonce vymysleli: „Zde se pásla cenzorova koza.“ A to tam směli natisknout. O cenzuře se smělo psát, zatímco později, po druhé světové válce, se o existenci cenzury zmiňovat nemohlo. Ale co bylo řečeno v parlamentu, to se muselo otisknout.
Cenzura, byť tady byla stále, byla pokaždé nějaká jiná podle historických období. Když mluvíme o první republice byla cenzura legrační. Dobře víme, že první republika hodně nepřála pravici. Jak na tom třeba byla Fronta jako pravicové noviny?
DT: Záleželo na tom, jak se pravice „provinila“, protože cenzoři měli své pokyny, které však bránily republiku. Vše bylo na základě zákona na obranu republiky, a co cenzor uznal, že k bránění republiky nepatří nechal být. I obecná mravnost se posuzovala jak kterým cenzorem. Tak to bylo vždycky.
KH: Je důležité připomenout, že tady byla národně fašistická strana, Národní liga, komunisté. Komunisté zde byli od roku 1920, fašistické strany od let 1925 a 1927. To znamená, že bylo proti čemu se bránit.
DT: Bývá citován Masaryk, který řekl, že demokracie se musí bránit eventuálně i nedemokratickými prostředky. To je správné, protože jinak by demokracie zašla na to, že je demokratickou.
KH: Dovolil bych si oponovat. Výklad cenzury se podstatně posunul. Je známý případ Kennedyho a jeho diskuse s New York Times z roku 1961. Tehdy investigativní novináři vypátrali, že se chystá vylodění na Kubě v Zálivu sviní, a zavolali prezidentský úřad, ať se k tomu vyjádří. Kennedy zavolal šéfredaktora a přesvědčil ho, aby to dali pryč. V Timesu nakonec něco otiskli, ale hodně to proškrtali. Jak známo, celá akce na Kubě ztroskotala, všechno, co šlo, se zhroutilo.
Za rok na to Kennedy zavolal opět do New York Times a omluvil se za svůj zásah, protože kdyby to bývali zveřejnili, zřejmě by k tomu nedošlo a zachránily by se lidské životy.
Vývojem demokracie se ukázalo, že tisk naopak v klasické moderní demokracii nesmí brát ohledy na vlády, a naopak vláda se musí umět vyrovnat s každou informací. Nemá právo kasírovat.
Jak to bylo s cenzurou v období druhé republiky?
DT: Druhá republika byla fašizující republikou, protože se začali dopředu dostávat fašističtí exponenti. Cenzura byla v druhé republice zavedena těsně před mnichovským jednáním. Byla to však cenzura vojenská - vojáci převzali cenzurování, ale nebylo to zveřejněno.
Takže kupříkladu Franta Kocourek, známý rozhlasový reportér, který zahynul za války v koncentráku, si stěžoval, že mu cenzura nepustila přípěvek do vysílaní. Stalo se to 30. září 1938 a byl to snad první zásah vojenské cenzury.
Hovoří Hana Řeháková, kurátorka výstavy Zakázané dějiny (přepis doplňujícího rozhovoru z dokumentu Pavla Reise Zakázané dějiny z roku 1998):
Protektorátní cenzura přišla do ČTK 15. března 1939. Hned na první zásah zakázala vůbec nejslavnější „četkařskou“ fotografii, kde lidé hrozí pěstmi německým jednotkám přijíždějícím do Prahy. Pak už to šlo ráz na ráz. Množily se zápisy „povoleno“, „cenzurou vůbec nepovoleno“, „z příkazu pana protektora nesmí do tisku“, a taky byla razítka na fotografiích.
Mají takové zákazy logiku, kterou můžeme z dnešního pohledu pochopit
Některé mají logiku úplně jasnou. Kdybych se vrátila k jmenované fotografii, tak na stejném filmu, jen o pár políček vedle, nejsou lidi, co hrozí pěstmi, nýbrž lidi, co hajlují a okupanty vítají. Je úplně logické, který snímek okupanti zakázali a který povolili.
Zajímavé je, že protektorátní, okupační cenzura byla cenzura, která se s tím netajila a říkala si cenzura. Za komunistů se to jmenovalo střídavě HSTD, ÚPS, ÚTI, ČÚTI, SÚTI, FÚTI, ale slovo cenzura o sobě v životě nepoužili. Toto slovo v komunistickém slovníku nebylo.
Hovoří režisér František Filip (přepis doplňujícího rozhovoru):
Mně je cenzura velice blízká. Zažil jsem ji už jako dítě za Protektorátu Čechy a Morava. To jsme hráli ochotnické divadlo a na plakáty jsme napsali: „Kašpárek a Náci, veselí čtveráci“. Co na tom bylo závadného? Samozřejmě „Náci“.
V podkladech jsem četl příběh z nacistické okupace, ve kterém trest smrti dostal i cenzor?
DT: Ano, to bylo koncem války, tři měsíce před osvobozením Prahy. Večerní České slovo tenkrát otisklo malý sloupek o Mé vlasti, kterou hrála Česká filharmonie v Rudolfinu. Bylo to vlastenecky napsané, takže si hudební kritik dovolil něco říct o tom, že to je naše vlast a že Smetana psal o naší krásné vlasti.
Šlo to rovnou ke K. H. Frankovi, který rozhodl, že oba, jak autor recenze, tak český cenzor (německý cenzor by totiž nerozeznal určité jazykové nuance) mají být popraveni. Oba pak byli v noci v únoru setnuti gilotinou.
JC: Hovoříme stále o médiích. Cenzura se však týkala celého spektra kultury - divadel, filmu, literatury, písniček, prostě všeho.
DT: Týkala se dokonce nálepek na krabičky se sirkami. V 50. letech bylo cenzurováno i parte. Důležité je, že cenzura byla závislá na těch, kteří žalovali. Například krabička se sirkami: Na to přišly dvě soudružky z Podolí, že když se krabička pootočí, tak je to portrét Hitlera. A teď to šlo služební cestou až k nejvyššímu cenzorovi, který uznal, že je to hloupost, ale poděkoval soudružkám za další spolupráci.
Oni dokonce ze začátku brali předběžné cenzory jako zaměstnance okresních výborů KSČ, aniž měli nějakou průpravu. Přes 250 těchto lidí pracovalo jako cenzoři.
Jak vypadala cenzura v 50. letech?
JC: Oficiálně byla cenzura ustavena v roce 1953, ve stejném roce, kdy začala vysílat televize. Byla to HSTD, Hlavní správa tiskového dohledu, která podléhala ministerstvu vnitra. Počty cenzorů se nesmírně rozmnožovaly. Zpočátku jich bylo napříč republikou asi 70, potom asi 250 a ještě daleko víc externistů většinou z OV KSČ.
Cenzurováno bylo absolutně všechno. Byla to předběžná cenzura, která byla žertovná třeba v televizi, která vysílala přímým přenosem. Cenzor totiž seděl vedle režiséra, vysílalo se, a když nedal na příslušnou stránku razítko, byl průšvih.
Zajímavé je, že nejvíc zásahů v té době v televizi bylo v zábavných pořadech. Když si někdo dovolil říct, že laureáti Klementa Gottwalda jsou skoro masová organizace a taková různá extempore, která byla zakázána, nesměl pak třeba na obrazovku.
Nezapomeňme, že byla taky obrazová cenzura. Takzvané vystřihovánky – vystřihnut byl Slánský nebo Clementis.
Hovoří publicista Jiří Černý (přepis doplňujícího rozhovoru):
První zážitek s cenzurou mě přivítal v Mladém světě, když jsem tam začátkem roku 1961 nastoupil. Můj první větší materiál, celostránková trošku recenze, trošku skládanka kolem hry Pavla Kohouta „Říkali mu soudruhu“ na Vinohradech, okamžitě narazil.
Nejdřív mi šéfredaktor Pepík Holer říkal, změň detaily. Takže když tam například bylo, že bývalý komunista se stal gaunerem, tak nesmělo být „komunista“, ale člověk, který nosil v kapse stranickou legitimaci. To už mi došlo, že to je trošku jak předkřesťanská kmenová obava.
Tak jsme tam dělali takovéhle změny, až nakonec cenzor pochopil, že se to zlepšit nedá, a celá hotová stránka musela jít pryč. Kvůli tomu se musí zastavit rotačka a dát tam nová věc. Takže jsem začal vlastně skandálem.
JC: Když nějaký pořad utekl cenzorovi i ÚV-KSČ nebo ideologickému oddělení, kteří chodili zvláště na upozornění cenzora na schvalovací projekce, tak nejenže tento pořad nesměl mít reprízu, ale byly vyvozovány sankce.
Jeden příklad: Zvědavá kamera odvysílala „Spor“. To byl vlastně první pořad, kde mladá generace obviňovala modrokošilatou poválečnou generaci z toho, že svým souhlasem a podporou politiky KSČ zavinila deformace 50. let. Jediným obviněným tam byl Pavel Kohout. Takto to pojmenovat z televize, že tam byly deformace, byl obrovský malér.
Zvědavá kamera dostala nařízeno, aby dalším pořadem uvedla tuto věc na pravou míru. Tak natočili pořad, který se jmenoval „Porota“, kde zase byli reformátoři, takže to bylo zakázáno.
Dokonce si to nechal promítnout prezident Antonín Novotný a redaktoři nebo režisér seděli na ústředním výboru na schodech a čekali, co na to tento pán řekne a jestli se to bude moct promítat. Tehdy šlo vždy o to, jestli v konkrétním případě bude mít prim reformní část komunistů na ÚV-KSČ nebo konzervativci.
V tomto roce (1966), těsně před zrušením HSTD a ustavením Ústřední publikační správy (ÚPS), vyšlo šestašedesátistránkové tajné usnesení předsednictva o tom, co se v novinách smí a co nesmí. Leitmotivem bylo, že novinář může mít svůj názor: ať si ho řekne na stranické půdě, ale teprve když to bude odshora posvěceno, může to říct veřejně. Jinak je zle. To bylo obludné.
Jaký je rozdíl mezi následnou a předběžnou cenzurou?
KH: Jak to pamatuji, tak se nosil každý obtah z tiskárny cenzorovi, který v tiskárně sedával. Ten to přečetl a dal tam své razítko a podpis. Teprve potom se mohla strana odlít a šlo to dál.
Následná cenzura je, že se cenzuruje už hotový výtisk, ale tu jsem už nezažil. Na následné cenzuře je zajímavý jeden moment, že je to vlastně trošku podvod. V následné cenzuře třeba po roce 1968 existovaly instrukce, které předem chodily do redakce a které byly dokonce ze začátku písemné - chodily na fialovém cyklostylu.
Na první instrukci se docela pamatuji, protože na začátku bylo napsáno, že se nesmí psát o okupační armádě, ale o bratrské pomoci. Čili to jsme si lepili a dělali z toho legraci, ale za chvíli už to bylo čím dál tím vážnější. Komunisti se těchto dokumentů báli, takže potom už si svolávali šéfredaktory a dávali jim všechno jen ústně. Neexistovaly už o tom žádné zápisy.
JC: Ústřední výbor a sekretariát projednávaly jedno usnesení za druhým. Od roku 1969 už měly svůj odbor nebo komisi, která sledovala tisk. Po roce 1969, a to už byla cenzura jako hrom, došlo k výměně na vedoucích postech. Novináři byli buď vyhazováni, nebo sami odešli, protože s tím nechtěli mít nic společného. A v tu chvíli komunistické vedení vědělo, že se na nové šéfy může spolehnout.
KH: Proběhlo přechodné období, kdy do některých redakcí, kterých se báli, nasadili jako redaktory důstojníky. V Mladém světě jsme museli přijmout nějakého podplukovníka Josefa Mladějovského, na něj si pamatuji jako dnes, který chodil do práce s píchačkami, ráno v sedm, kdy tam ještě nikdo nebyl, a dohlížel.
Hovoří publicista Libor Hloušek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Klisna Censura byla pojmenována v hřebčíně Napajedla, kde se narodila v únoru 1968. Už se nedozvíme, proč tak byla pojmenována. V té době měl časopis Mladý svět stáj, což byl první časopis na světě, který měl stáj v dostihu. V roce 1969 přišli vybírat ročky. Tehdejší zástupce šéfredaktora se podíval do seznamu a říkal, že mu to bylo hned jasné. Viděl nápis Censura a už to nemusel řešit, protože se mu okamžitě vybavovaly titulky: „Mladý svět si osedlal Censuru“, „Ovládáme Censuru“ a podobně.
Běžela první dostih, vyhrála. Vyhrála i druhý dostih, což bylo derby, a to byla smůla jejího jména, protože tenkrát se na televizi díval význačný a hlavně dost agresivní soudruh kulturní redaktor z Rudého práva. V úterý najednou vyšel v Rudém právu článek „Censura vyhrála“. Tam bylo dramaticky vylíčeno, jak je možné, že mládežnický časopis má koně Censuru, co to je za poťouchlosti atd.
Kdo to tenkrát zažil, tak ví, co to znamenalo, když v Rudém právu vyšel kritický článek. Bylo to rychlé, odpoledne zasedala komise na ÚV-KSČ a řešila co s tím. První možnost byla, že se zruší stáj, ale to se nějak uhrálo. Druhá varianta byla, že se přejmenuje kůň. Padaly různé návrhy na jméno, byla tam ovšem zásada, že to musí být od „C“. Také padl hlas, že by se měla jmenovat Clementina po horlivém redaktorovi, který se jmenoval Kliment. Našly se ale rozumné hlasy, proč by celý život chudinka klisna nesla takové jméno. Nakonec se jí složilo jméno ze jména po jejím strýci, který se jmenoval Cent, na Century. Pravda, nikdy se to nečetlo „senčery“, vždycky „century“, a koňaři jí většinou říkali „Centura“.
DT: Po srpnu 1968 byla na předsednictvu vlády uspořádána porada všech zástupců redakcí, kde naším jménem vystoupil Jiří Lederer, který žádal vládu, aby vrátila předběžnou cenzuru. Věděli jsme totiž, že následná cenzura povede k lámání charakteru - lidé se začnou bát něco psát, novináři budou cenzurovat sami sebe. Bylo mu řečeno, že ne, že to bude lepší, že to bude jen taková následná cenzura.
KH: Když byla předběžná cenzura, bylo to velice jednoduché, protože s cenzory se dala hrát hra. Třeba jsme schválně napsali nějaké věty, o kterých jsme věděli, že jsou pro ně jak červený hadr a že je vyškrtnou a zůstane tam to, co jsme chtěli a co nebylo tak silné, ale bylo to důležité.
Hovoří režisér František Filip (přepis doplňujícího rozhovoru):
To byla neustále hra na kočku a myš. Příklad je seriál F.L. Věk. Ota Zelenka ho dopisoval v době pražského jara, kdy se zdálo, že všechno se obrátí, uvolní a přijde svoboda. Natáčelo se, když už tady byly tanky, a vysílalo se, když už se začalo tvrdě normalizovat. Takže jsem na tomto seriálu úplně názorně zažil, jak se vyvíjí sdělování myšlenek navzdory cenzuře.
Než se to začalo vysílat, začalo najednou všem trnout. Na druhou stranu musím říct, že pro schvalovací orgány to nebylo tak jednoduché, že by někdo někomu bezostyšně sdělil, to musí ven, to musí pryč, vyhodit. Ne, oni sami se styděli.
Vzpomínám, že poslední díl F.L.Věka tenkrát vůbec nešel. Když jsme vycházeli z projekční síně, kouknul na mě generální ředitel Zelenka, že je to v pytli, že to nejde, ale neřekl to, nevyslovil, ani to nedal najevo.
Hovoří hudebník Jiří Tichota (přepis doplňujícího rozhovoru):
Cenzura se nedala podceňovat a nedala se ani vystihnout. Například písnička Karla Zicha, kterou osobně považuji za jednu z jeho nejlepších nahrávek se Spirituál kvintetem, Černošské ghetto byla natočena na desku. Tomu předcházelo, že odpovědný redaktor musel projít všechny texty. To prošlo, ale když byla hotová deska, následovalo další kolo, schvalování cenzurou. Najednou mi někdo zavolal a oznámil mi, že písnička Černošské ghetto bohužel nesmí být vysílána, protože ghetto je židovské slovo, a že nemůžeme dělat propagandu sionismu.
Hovoří publicista Jiří Černý (přepis doplňujícího rozhovoru):
Mám nepřímý zážitek s cenzurou ze Supraphonu, kde jsem byl koncem 60. let v ediční radě Gramofonového klubu, u kterého měla v roce 1969 vyjít deska sourozenců Ulrychových Odyssea. To by byl býval skutečný počin, protože tehdy existovala jediná rocková opera Tommy od skupiny Who. Vlastně bychom tak stihli vývoj světového rocku.
Načež se nad hotovou nahrávkou začalo zase diskutovat o tom, že Odysseův příběh vlastně připomíná situaci Československa po vpádu invazních vojsk nebo tedy bratrské pomoci. Připomínal, co si budeme vykládat, ale to musel člověk mít hodně velkou fantazii nebo být hodně vystrašený.
Tak jsem se o to tenkrát na ediční radě hádal. Ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda, který měl nejlepší vůli, aby to vyšlo, začal s Petrem Ulrychem měnit jednotlivé verše. Když tam bylo třeba o těch, kteří vládnou, tak se místo „vládnou“ dalo „žijí“ nebo nějaká naprostá pitomost. Opět to neuhádali. Takže nakonec Odyssea místo v roce 1969 vyšla až v roce 1990. Jednadvacet let to leželo u ledu.
Hovoří hudebník Jiří Tichota (přepis doplňujícího rozhovoru):
Cenzura často zasáhla naprosto nelogicky v době, kdy to člověk vůbec nečekal. Měli jsme například půlroční zákaz za písničku, kterou jsme zpívali na Portě v Plzni a která byla o polárníkovi Janu Welzelovi. Byla to žertovná písnička, do které publikum recitovalo s námi texty o tom, jak je to o cestě na daleký sever, všechno už je snědeno, nakonec se snědí psi a nevím co. V publiku však byl kulturní atašé Sovětského svazu z Karlových Varů, který uměl trošku česky a vysvětlil si to tak, že si děláme srandu ze sovětského zásobování. Vstal a odešel a my jsme za to měli půl roku zákaz vystupování v Západočeském kraji. Za písničku, která byla absolutně nezávadná.
Hovoří publicista Jiří Černý (přepis doplňujícího rozhovoru):
Třetí zážitek s cenzurou mám z roku 1977. To byl pro mě vlastně jediný rok, kdy jsem nemohl publikovat pod svým jménem. Došlo to tak daleko, že když Supraphon vydával reedici alba Vladimíra Mišíka, ke kterému jsem napsal průvodní text a který tvořil téměř celou zadní stranu obalu, vynutily si stranické orgány přímo z ÚV-KSČ, aby tam můj text nebyl. Takže album vyšlo celé tak, jak bylo, akorát že zadní strana je takřka celá bílá, což připomíná cenzuru z první republiky. Dodnes nechápu, jestli to byla schválnost nebo jestli si neuvědomili, jak strašně to připomíná prvorepublikové cenzurované noviny. Zkrátka Mišíkova deska dnes existuje se dvěma obaly - s mým textem a bez mého textu.
Zažil jste cenzuru před rokem 68‘, pak jste zažil krásný moment, když spisovatel Jan Procházka na mítinku oznámil občanům, že cenzura byla zrušena, a pak jste zažil cyklostyly s nápisem „Okupace - bratrská pomoc“. To je na jeden lidský život a v podstatě v několika letech docela hodně?
KH: Nejdůležitější pro mě byl moment, kdy cenzura nebyla, protože byť to bylo velice krátké období, tři měsíce, člověk v sobě najednou svobodu pocítil až fyzicky. Návrat rigidních předpisů potom začal člověka bolet a cítil, že už to dělat nechce. Odpor k tomu byl tak velký, že jsem byl vlastně rád, když mě vyhodili z Mladého světa a mohl jsem jít do Albatrosu, kde byla atmosféra mírnější.
Cenzura tam byla taky a fungovala tam podobně a stejně hloupě. To znamená, že tam třeba cenzoři prohlíželi každou stranu 68 a v kovbojkách nesmělo být „Rudý bratr“ atd.
Byl to důvod, který mě nakonec přivedl do emigrace, protože potom, co jsem zažil svobodu slova, bylo pro mě slovo spoutané něco, s čím jsem prostě nemohl žít. Zároveň jsem se od té doby mnohem víc snažil dopídit cizích novin a číst cizí noviny a uvědomoval jsem si, jaký osvobodivý účinek má na lidskou duši, když se věci smějí pojmenovávat pravými jmény.
Novinář byl de facto sluha režimu?
KH: Byl míň než sluha. Občan byl sluhou a novinář přece slouží občanům. V okamžiku, kdy je občan degradován na sluhu, tak je novinář degradován na slouhu.
To se zopakovalo v normalizaci, protože byla zavedena následná cenzura, která skutečně lidem lámala páteř, protože neměli „oporu“ ani v cenzorovi?
DT: Slyšeli trávu růst, báli se něco napsat, aby jim to nevyhodili, protože na to byly sankce.
Pamatuji si, když jsem ještě dělal na Svazu protifašistických bojovníků v jejich týdeníku, že jsme udělali vánoční přílohu „Voskovec a Werich a jejich antifašistické divadlo“. Dostali jsme za to pokutu 30.000 korun, což byly tehdy velké peníze.
Přilítl na nás úřadující místopředseda, který byl celkem hlupák a zupák, i když byl plukovník, a šéfredaktor šel do vývrtky. Tak jsem řekl ne, máme právo se dovolat a udělal jsem odvolání. Tam jsem napsal, co psali Voskovec s Werichem za první republiky, co v Sovětském svazu i po válce psali o Osvobozeném divadle atd., a poslali jsme to jako odvolání.
Nakonec odpustili ne nám, ale vydavatelům. ČÚTI (Český úřad pro tisk a informace) vždycky šel na vydavatele, a protože vydavatelé nechtěli mít potíže se svými zaměstnanci, vyhazovali je.
KH: Je třeba popravdě říct, že český národ si vždy našel nějaký ventil. To znamená, že jak za okupace, tak v normalizaci existoval samizdat. Ale byly i pokusy psát poctivě i v meziobdobích. Je známý příklad Michala Mareše v Dnešku, který psal skvělé reportáže v období 1946 až 1947 z pohraničí o řádění rudých gard. Vždycky hodně záleželo na odvaze.
Samozřejmě to tito lidé odnesli. Pan Mareš byl okamžitě v roce 1948 zatčen a snad až do 60. let vězněn – komunisté mu to neodpustili. Ale ten, kdo měl odvahu a byla v něm silná chuť po svobodě, si vždy nějaký způsob našel jak, byť s minimem lidí, komunikovat.
Hovoří moderátor a publicista Václav Moravec (přepis doplňujícího rozhovoru):
Po roce 1989 započala transformace médií v Československu a do jisté míry cenzura padla. Do jisté míry se tady však politická reprezentace a jednotlivé politické strany a vláda, exekutiva pokusily skrze jednotlivé rady uplatňovat vliv na média.
Formální cenzura v České republice není, ale je tady stále poměrně silný vliv a ingerence orgánů exekutivy a politických orgánů do chodu jednotlivých médií, především médií veřejné služby. Osobně to přičítám právě éře transformace a jistým pozůstatkům cenzury.
Je zjevné, že když novináři působí v nějakém politickém prostředí, politickém kontextu, tak díky síle vlivu jednotlivých rad nebo parlamentních komisí mohou být novináři v médiích veřejné služby lehce zranitelní. Mohou totiž cítit jistý tlak politiků, managementu médií veřejné služby, pokud je management slabý, a může se tady projevovat jistá autocenzura: toto nemusím říct, toto nemusím napsat, protože můžu mít problém s vedením, můžu mít problém s Radou Českého rozhlasu nebo s Radou České televize.
Jsou to nuance a nechci říct, že se objevují ve velké míře, ale je to řekněme jedna z vad nebo důsledku transformace médií v Československu a v České republice po roce 1989.
Hovoří Hana Řeháková, kurátorka výstavy Zakázané dějiny (přepis doplňujícího rozhovoru z dokumentu Pavla Reise Zakázané dějiny z roku 1998):
Našli jsme úplně náhodou jakousi starou knihu, je to osobní rejstřík cenzorsky závadných osob. Tam jsou zajímavé zápisy: Peroutka Ferdinand - pověstný reakcionář, Pachl - zločinec, uprchlík. Agent Vatikánu, těch je tam hodně, ovšem Vatikán je zde psaný s malým „v“.
Mohlo by to být směšné, kdyby z toho nečouhaly šibenice a ostnaté dráty, protože na každé druhé stránce máte napsáno „proces, proces, proces“.
Hovoří hudebník Jiří Tichota (přepis doplňujícího rozhovoru):
Cenzura byla závislá na tom, jak si kdo co vysvětlí. Jednou nějak rychle po sobě umřeli dva nejvyšší sovětští představitelé, Černěnko a ještě jeden. My jsme ten den, kdy tato zpráva přišla, měli představení v Praze. Na závěr jsme vždycky zpívali písničku Pocestný od Františka Ladislava Čelakovského: „Je to chůze po tom světě….“
Byli jsme upozorněni pořadatelem, abychom si dávali bacha, že určitě budou hlídat, aby se nedělaly nějaké srandy v době státního smutku. Nás nic nenapadlo, až když jsme začali zpívat druhou sloku: „Ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhej smutek.“ Jak jsme tohle zazpívali, celé divadlo se položilo, lidi začali tleskat a my věděli, že jestli tam někdo je, nemáme šanci vysvětlit, že to nebylo úmyslné.
(redakčně kráceno)