Pokračování pořadu Historie.cs z 5.listopadu bylo věnováno osobnosti zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Muži, který se během svého několikaměsíčního působení v protektorátu Čechy a Morava stal synonymem strachu a německé nadvlády. Moderátor pořadu Vladimír Kučera do diskuse pozval historiky Jiřího Šolce (JŠ), Stanislava Kokošku (SK) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a Petra Kouru (PK) z Oboru archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra.
Vrahem je houslista
Kdo to vlastně byl Reinhard Heydrich? Vzpomínám si na své rodiče, kteří při vyslovení jeho jména začali mluvit, jako by to byla jakási mytická bytost, ztělesněný děs, ďábel, zlo.
PK: Reinhard Heydrich se narodil roku 1904 v Halle nad Sálou v německé středostavovské rodině. Jeho otec byl hudební skladatel, operní zpěvák, majitel konzervatoře. Heydrichův otec byl v tehdy devadesátitisícovém Halle poměrně známou osobností, i když by samozřejmě raději působil v nějakém větším a známějším městě - například Drážďanech. V rodině bylo tradicí, že se její příslušníci živili hudbou. Reinhard Heydrich si však zvolil jiné povolání.
V osmnácti letech vstoupil Reinard Heydrich do kadetní školy německého námořnictva. Chtěl být námořním důstojníkem a zdá se, že měl i určité úspěchy. Setkal se během své krátké služby v námořnictvu například s budoucím admirálem Canarisem, který si jej poměrně oblíbil. Nicméně v roce 1931 byl z německého námořnictva vyloučen kvůli tomu, že se zasnoubil se svou pozdější ženou Linou von Osten, avšak jistá dívka tvrdila, že předtím sliboval manželství jí. Celou záležitost řešil čestný soud německého námořnictva, který nakonec Heydricha z námořnictva vyloučil. To Heydrich vnímal jako velkou životní křivdu a patrně se to také promítlo do jeho pozdějšího života.
V té době byla velká hospodářská krize, takže nebylo jednoduché sehnat zaměstnání pro mladého muže, který byl cvičen pouze ve zbrani. Nakonec se rozhodl pro to stát se zaměstnancem NSDAP, přestože mu byla nabízena lukrativnější povolání - například úředník nebo instruktor jachtingu. Heydrich však chtěl spojit svou kariéru s uniformou. Fascinoval jej svět vojenství, svět rozkazů, a vybral si proto, když mu nebylo umožněno pokračovat v kariéře námořního důstojníka, důstojníka polovojenské organizace NSDAP.
A udělal velkou kariéru. Jeho jméno se spojuje s problémem maršála Tuchačevského, s vysílačkou v Dejvicích, s konečným řešením židovské otázky. Byl skutečně šedá eminence nacistické politiky?
SK: Byl především ztělesněním nacistického technokrata. Člověka, který se nespojuje s nacistickým režimem z ideových důvodů, ale aby zde nalezl kariéru a uplatnění.
Prakticky už v roce 1932 začal pro Himmlera zakládat bezpečnostní službu a specializoval se na oblast, která byla později velice důležitá. V okamžiku, kdy nacisté převzali moc, bezpečnostní aparát potřeboval specialisty, lidi, kteří měli organizační talent a netrpěli morálními zábranami. A to byla přesně Heydrichova „parketa“. Pak dělal kariéru v rámci gestapa, policie, bezpečnostní služby, až v roce 1939 stojí v čele nacistických bezpečnostních složek jako šéf hlavního úřadu říšské bezpečnosti.
Heydrich hraje důležitou roli při anšlusu Rakouska, při vypuknutí války proti Polsku. Velí zásadním složkám, které řídí při okupaci českých zemí v březnu 1939 a při celé řadě dalších událostí, ať už jde o policii, gestapo nebo bezpečnostní službu.
Hovoří psycholog Stanislav Hubálek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Reinhard Heydrich, celým jménem Reinhard Tristan Eugen Heydrich, je nesporně jednou z nejzajímavějších osobností 20. století v tom nejhorším slova smyslu. Měl řadu dovedností a schopností, ale jeho hlavní charakteristikou je, že byl neuvěřitelně mazaný zpravodajský důstojník a že byl v nacistickém Německu jedním ze strůjců největších lží, podvodů, provokací a autorem nezavilejší nacistické myšlenky, myšlenky holocaustu. Určitě nebyl sám, ale jsem přesvědčen, že byl jedním z hlavních organizátorů největšího zločinu 20. století.
Jste pamětník protektorátu. Vzpomínáte si z dětských let na to, když sem přišel Heydrich? Vnímal jste tehdy nějakou změnu?
JŠ: Abych řekl pravdu, Heydrichův nástup jsem ani nezaznamenal, spíš následky jeho politické koncepce, protože nám najednou začali měřit ve škole hlavy - obkročákem nám měřili šířku, výšku lebky atd. Jestli jsem vyhověl, nevím, protože nám to neřekli. Ale někde jsem četl, že výsledky výzkumu árijského původu v Čechách byly údajně lepší nežv sudetoněmeckých oblastech. Co je na tom pravdy, nevím. Heydrich si s tím nakonec dělal velké starosti, protože se mu zdálo, že je tady dost lidí rasově dobrých, nicméně špatného smýšlení.
Hovoří psycholog Stanislav Hubálek (přepis doplňujícího rozhovoru):
U osobnosti Reinharda Heydricha je třeba připomenout, že v Čechách ještě nedávno žili lidé, kteří pracovali na zámku v Panenských Břežanech a kteří o něm mluvili velmi dobře. Byl totiž vzorně vychovaný, k personálu se choval vzorně a korektně. Vzpomínám si na komunistické funkcionáře v Horních Beřkovicích, kteří když se opili, mluvili o Heydrichovi jako o velmi korektním, vzdělaném a inteligentním pánovi.
Takže hodnocení českou společností je dvojí. Někteří, co ho znali, o něm mluvili jako o kultivovaném jedinci, ale v národě se vytvořil obraz absolutní bestie.
Hovoří ředitelka Institutu Terezínské aktivity Jaroslava Milotová (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jedním z motivů jmenování Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byla židovská otázka. Když se totiž podíváme na ono zvláštní léto roku 1941, kdy byla protektorátní společnost včetně Židů optimistická, tak právě v tuto dobu byly v berlínském centru a na dalších úřadech učiněny zásadní změny, které změnily dosavadní vývoj v protižidovské politice. Bylo rozhodnuto, že budou obnoveny deportace.
V září 1941 dochází k dalšímu posunu, když byly zahájeny deportace nejen z velkých měst včetně protektorátní Prahy, ale mělo do konce roku dojít k vyklizení Německa, Rakouska a protektorátu od Židů vůbec. To byl samozřejmě ohromný technický problém. Dnes to (třeba i zásluhou filmů) vnímáme tak, že transporty plynule přijížděly a odjížděly, ale vlastní logistika byla poměrně složitá. A to, že Heydrich přišel do protektorátu ve funkci říšského protektora a šéfa RSHA a slučoval tak všechny kompetence potřebné pro rozjetí této organizačně náročné akce, mu samozřejmě situaci zlehčovalo.
Co je pravdy na tom, že měl Heydrich nějaké židovské předky?
PK: Někteří historikové uvádějí, že jeho otec, který byl herec a operním pěvec, byl tak trochu komediantem, kdy jednou z jeho oblíbených rolí byly parodie Židů. V Halle nad Sálou se mu přezdívalo Isidor, Isi, což je označení, kterým se označovali Židé. Z jeho rodiny si trošku tropili posměch, nicméně nikomu se nepodařilo prokázat, že skutečně měl židovské předky.
Heydrich trpěl posměšky od spolužáků, že je Židem. Později toho samozřejmě využili jeho protivníci v NSDAP, kdy se snažili na tuto problematiku upozorňovat. Heydrich sám si nechal prověřit od rasových odborníků svůj rodokmen a tvrdil, že je stoprocentním árijcem. Jeho protivníci ale zase tvrdili, že potvrzení byla zfalšována. Takže Heydrichovo židovství je legenda, která se s ním stále táhne.
Prý byl po tatínkovi vynikající houslista?
PK: Ano, Heydrich hrál na housle. Traduje se, že právě v námořnictvu vznikla jeho určitá averze vůči hře na housle, protože byl opakovaně nucen hrát před spaním jednomu z důstojníků srenádu, takže sloužil jako jakýsi uspávací prostředek. Důstojník ho údajně propouštěl se slovy: „Heydrichu, dojal jste mě, můžete odejít.“ To v něm zakořenilo určitou zlobu vůči některým autoritám. Navíc tento důstojník měl být polského původu, takže možná i jeho averze vůči Slovanům mohla pocházet z těchto zkušeností. Jsou to ale pouze určité legendy nebo spíše ústní dochování - není to podloženo prameny.
SK: V každém případě hrál s Canarisem, který byl velitelem školní lodi Braunschweig, na které Heydrich sloužil. Jak bylo dobrým zvykem, bylo tam i kvarteto, jehož členem byl právě Heydrich. Od té doby začínají jejich nadstandardní vztahy. Dokonce i v květnu 1942, kdy přijel Canaris do Prahy a řešily se zde velmi zapeklité věci kolem koordinace činnosti zpravodajských služeb, údajně došlo na domácí koncerty, kdy si Canaris s Heydrichem zase zahráli smyčcový kvartet.
PK: Umění patřilo k nacistické špičce; Hitler se sám považoval za umělce (malíře, architekta apod.) a sám měl zálibu v umělcích. Heydrich byl výjimečný tím, že skutečně umělcem byl -na housle uměl hrát velice dobře. Takže nebyl tím, kdo si na to hraje, ale tím, kdo umění skutečně rozumí.
Hovořili jsme o Heydrichovi jako o umělci, o technokratovi. Proč ale přišel do Čech? Proč sem byl nasazen místo von Neuratha jako zastupující říšský protektor?
SK: Okupační systém od léta 1941 vykazoval celou řadu poruch a můžeme hovořit o tom, že se dostal do jakési vleklé krize. Ta se projevovala ve všech oblastech. Ve zbrojní výrobě v létě 1941 došlo k sérii velkých stávek, které se velmi těžko potlačovaly. Dále tady proběhla propagační akce, nacistická Victoria, která ale skončila fiaskem. Domácí odboj to totiž bral jako určitou výzvu a plakáty, na kterých bylo ono slavné vítězné „V“, byly ničeny, nebo se objevovaly vlastní odbojové letáčky.
Objevovala se zde i řada organizačních problémů týkajících se zásobování, fungování protektorátu jako takového. Takže bylo potřeba nějakým způsobem znovu „utáhnout šroub“. To znamenalo pozvat sem někoho, kdo by situaci zvládl pomocí brutálních metod a kdo by byl současně tak schopný, aby našel rezervy systému a nějakým způsobem ho modernizoval. Heydrich do protektorátu přichází jako manažer na krizové situace.
Přepis úryvku z dokumentu Opus pro smrtihlava (1984, režie Karel Maršálek):
Heydrich byl spokojen. K inauguraci došlo na základě jeho zprávy o stavu českého odboje po německém přepadení Sovětského svazu a o neschopnosti von Neuratha řešit narůstající problémy, kterou osobně přednesl užaslému a velmi zneklidněnému Hitlerovi.
Iniciátorem jmenování byl vlivný Martin Bormann, Hitlerův hlavní našeptávač, říšský vedoucí nacistické strany. Chtěl tak rozdělit mocné spřežení Himmler – Heydrich. Nový protektor mu za to byl vděčný. Konečně se v jedné funkci vymanil z Himmlerovy závislosti a byl podřízen přímo Vůdci.
Konečně pozitivní úkol, jak svoje poslání sám nazýval, začal velmi razantně uskutečňovat:
Ihned vyhlásil stanné právo. Při přijetí loutkového státního prezidenta doktora Háchy oznámil zatčení dosavadního předsedy protektorátní vlády generála Eliáše pro styky s emigrantskou, Benešovou vládou. O tomto spojení vědělo gestapo už dlouho. Heydrich vynesl tuto kartu, končící Eliášovým odsouzením k smrti nyní, aby české kolaborantské kruhy pochopily, že pokud řekly jednou ve své spolupráci s okupanty „A“, musí věrně odříkat celou abecedu až do konce.
Ihned byli popraveni představitelé vojenského odboje, jejichž síť byla odhalena už na jaře. Před popravčí čety poslal Heydrich dříve zatčené komunistické funkcionáře Oto Synka, Jana Krejčího, Vratislava Šantrocha a mnoho jiných. Od konce září do 28. listopadu bylo stannými soudy v Praze a v Brně odsouzeno k trestu smrti přes 400 osob a velké množství posláno do koncentračních táborů.
Citace z tajného projevu Reinharda Heydricha po nástupu do úřadu:
U lidí, kteří jsou rasově dobří a dobře smýšlející, je to zcela prosté: ty můžeme poněmčit. Pak máme druhé, to jsou protipóly - rasově špatní a špatně smýšlející. Tyto lidi musíme dostat ven. Na východě je mnoho místa. Potom zůstává uprostřed jen střední vrstva, kterou musíme přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé rasově špatní a lidé rasově dobří špatně smýšlející. U dobře smýšlejících rasově špatných se to bude muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v Říši nebo nějak jinak a postaráme se, aby neměli děti a aby se v tomto prostoru dál nerozvíjeli. Potom zůstanou zbývající rasově dobří špatně smýšlející. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž to je rasově dobrá vedoucí vrstva. Musíme zde uvažovat, co s nimi uděláme. U jedné části rasově dobrých špatně smýšlejících nezbude, než abych je zkusil usídlit do Říše (do čistě německého prostředí), poněmčit je a převychovat. Nebo je, když to nepůjde, postavit nakonec ke zdi.
Heydrich měl český národ rozdělený do těchto skupin a výsledkem mělo být buď poněmčení, sterilizace nebo „zeď“. Myslíte si, že to byla jen vize, nebo o tom byl přesvědčen?
SK: Byla to závazná direktiva nacistické politiky. Prakticky už od léta 1940, kdy se řešila otázka dalšího vývoje protektorátu (ne bezprostředně v následujících pěti letech, ale v delší perspektivě), šlo skutečně o to, českou elitu vyhladit, vyhubit, pokud se nějakým způsobem bude stavět na odpor. To je podstata sdělení, které Heydrich v tomto projevu tlumočí, byť hovoří o vzdálenější perspektivě.
Jak fungoval odboj, když přišel Reinhard Heydrich?
PK: Po vstupu Sovětského svazu do války eskaluje v protektorátu odbojová činnost. A než aby to bylo dílo zakonspirovaných skupin, které jsou hluboko v podzemí, kam se uchýlily zejména po pádu Francie, je to spíše spontánní reakce obyvatelstva na vstup slovanské velmoci a na očekávání, že z východu přijde osvobození. A to je právě jeden z důvodů, proč Heydrich přichází do Prahy.
Nacisté mají samozřejmě v okamžiku jeho příchodu české odbojové hnutí zmapováno - vědí o kontaktech generála Eliáše s odbojovým hnutím. S Heydrichem přichází zúčtování s odbojem a zásah vůči odbojovému hnutí. Má to podobu v zatčení generála Eliáše a jeho odsouzení v průběhu několika dnů německým lidovým soudem k trestu smrti.
Generál Eliáš ale nebyl souzen stanným soudem jako ostatní?
PK: Ne, souzen byl německým lidovým soudem, který kvůli tomu měl speciální zasedání v Praze, přijel i jeho prezident Thierack. Žaloba byla vypracována prakticky ze dne na den. Nejspíše to byl jeden z nejrychleji probíhajících procesů v dějinách německého lidového soudu, protože jinak se soudní řízení u některých českých odbojových pracovníků vleklo i několik let. Takže v případě Eliáše bylo cílem zastrašit české obyvatelstvo a samozřejmě příslušníky českých elit a ukázat, že takto bude nakládáno se všemi, kteří se postaví na odpor.
SK: Proces s generálem Eliášem je jediná věc, kterou má Heydrich připravenu před příchodem do Prahy. Dohodl to ještě v Berlíně, protože to považoval za velice dobrý nástup do své funkce. Eliáše zatýká hned po svém příjezdu, a teprve druhý den vyhlašuje stanné právo.
Na druhou stranu je tady ale celá řada Heydrichových výroků, které dokazují, že to u nás určitě nechtěl pacifikovat systémem, jaký byl v Polsku - vhánět lidi do neřešitelných situací. V tomto smyslu i říká, že je samozřejmě nutné vyvíjet policejní tlak, ale není nutné vytvářet beznadějnou situaci.
Zajímavé je spíš, že jeho období je skutečně obdobím teroru, ale stále to nebyl teror, který se odehrával v jiných zemích a který lidem nedával jinou perspektivu než aktivně sáhnout po odboji.
Sám Heydrich říkal, že používá politiku „cukru a biče“. Jak začalo jeho fungování zde?
JŠ: Teror, který Heydrich zavedl v protektorátu, byl pro český národ šokem, což bylo jeho úmyslem v začátku jeho vlády v Praze. Český národ ve své historii nic podobného nepoznal. A bylo to skutečně hrozné, protože protektorátní tisk denně přinášel zprávy se jmény popravených osob - stanné soudy denně zasedaly a posílaly na smrt desítky lidí.
Heydrich měl ale ještě druhou část své politiky, a to byl „cukr“. Jaký „cukr“ použil na Čechy?
SK: Heydrich do Čech přichází s „bičem“, to je první nástroj, který si promýšlí - zatčení Eliáše, jeho proces, popravy, generál Bílý, komunističtí funkcionáři. A potom má vlastně konečně za úkol transformovat tento prostor. To je věc, které slouží stanné právo v další etapě. Stanné právo netlačí na domácí odpor či jeho podporu, ale na to, aby se Češi nevzpouzeli, ať už jde o plnění pracovních úkolů nebo o jejich reprezentaci protektorátní vládou.
Stanné právo končí 20. ledna, den poté, co byla ustanovena nová vláda. Heydrich potřebuje tyto převodové mechanismy v prvé řadě. To znamená vládu, která už nebude kolektivní orgán (jsou to jenom jednotliví ministři), ale orgán, který by se radil a dělal společnou politiku pod plnou kontrolou říšských úřadů. Vláda tak ztratí punc autonomie. Už to není dvoukolejná správa, ale správa, kde je nahoře říšská vůle, a až potom státní orgány. Teprve v okamžiku, kdy je to hotovo, začne Heydrich dělat progresivní politiku.
Přepis úryvku z dokumentu Operace lidoop (1992, režie Karel Forst):
„Hlavní myšlenka, že tento prostor musí být německý, nesmí být vyslovena.“
Je zajímavé porovnat Heydrichovy důvěrné úvahy s oficiální filmovou propagandou:
Dělníci jedou na dovolenou do Luhačovic.
„Potřebuji tady klid, aby český dělník věnoval úplně svou pracovní píli německém válečnému úsilí.“
Jedním z posledních velkých sociálních činů zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha byla akce, která umožnila velkému počtu českých dělníků strávit dovolenou v lázních a letoviscích.
„Přirozeně se musí českým dělníkům, řeknu to otevřeně, dát nažrat.“
Dělníci jsou ubytováni v nejlepším hotelu.
„Právě teď je nutné dát Čechům najevo, že by bylo pro ně škodlivé, kdyby povstali a kladli odpor.“
V rozhlasové reportáži jsme mohli slyšet, s jak upřímnou vděčností přijali dělníci možnost zotavit se v lázních, kam dosud neměli přístup.
„Konečné řešení nelze uskutečnit starými metodami - poněmčováním českého ksindlu, ale s něčím je možné zastřeně začít již dnes.“
SK: Nejde o nic geniálního. Jsou to v podstatě říšské modely, které se Heydrich snaží nějakým způsobem uplatnit. To platí o politice vůči dělníkům a je to jasně markantní třeba v politice vůči mládeži. Kuratorium pro výchovu mládeže, to byla jakási odlehčená forma Hitlerjugend bez dýk a bubínků, ale plnící v podstatě stejné úkoly. A pokud jde o dělníky, tak je to politika sociálního smíru: na jedné straně jsou zaměstnavatelé, na druhé straně jsou dělníci, všichni mají společný zájem a jsou schopni spolu za asistence státu komunikovat.
PK: Právě nový projekt, který Heydrich oproti říšské sociální politice přináší do protektorátní politiky, je jakási inspirace ideologií rakouského filozofa Othmara Spanna, který hlásal korporativní uspořádání. Politické strany rozeštvávají společnost - každá hájí své partikulární zájmy, takže místo nich by měl být postaven jakýsi systém korporací, které zastupují zaměstnance a zaměstnavatele a které by se neměly snažit hledat, co je rozděluje, ale, co je spojuje.
Spannovy myšlenky byly původně v Říši potlačovány, ale v tomto případě se projevil Heydrichův pragmatismus: Když přichází do protektorátu, tak se mu naopak zdají tyto myšlenky vhodné, aby je zde aplikoval. Takže přestože několik let předtím jsou stoupenci Othmara Spanna z řad sudetských Němců pronásledováni, nyní se tato politika nabízí jako určité východisko, jak skloubit říšské zájmy se specifickými podmínkami Protektorátu Čechy a Morava.
Přepis úryvku z dokumentu Opus pro smrtihlava (1984, režie Karel Maršálek):
Zastupující říšský protektor se snažil hrát i roli obratného sociálního politika. Na Pražském hradě přijal delegaci loajálních českých dělníků, aby vyslechl jejich přání a stížnosti a oznámil jim drobné mzdové úpravy i zvýšení přídělu některých potravin a cigaret. Důvěrně vysvětlil tento akt slovy: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby zde český dělník plně nasadil svou pracovní sílu. Abychom se nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu, nesmí se dopustit, aby se Čech v jistých věcech nerozzuřil a nevybouchl.“
Nicméně Heydrich „cukru“ používal zejména v oblasti zbrojního průmyslu…
JŠ: Jídlo zadarmo, rekreace v Luhačovicích zadarmo, alkohol, přídavky, cigarety atd., ale nejnebezpečnější bylo jeho úsilí na úseku ideového ovládnutí národa. Německá správa zakazuje Sokol. Sokolské funkcionáře pozavírali, popravili v Terezíně. A sokolská tradice byla tak silná, že to přímo svádělo k modelu, jak využít zájmu mládeže o tělesnou výchovu, sport, tělesnou kulturu, a přitom je ovládnout ideologicky. Stejně jako u svatováclavské tradice, která je vystavována jako projev moudrosti a zkušenosti z historie českého národa: „Když budete spolupracovat s Německem, bude to k vašemu prospěchu.“
Ale on lhal, protože generální plán byl trošku jiný.
JŠ: Samozřejmě. Generální plán byl běh na dlouhou trať. Nejdříve potřeboval, aby se pracovalo. A šlo o to, aby národ přestal dělat politiku, přestal blouznit o nějakém svém státě, přestal s odbojovou činností a začal pracovat a spolupracovat na vítězství Německa. To znamená především pracovat, zajišťovat dopravu a průmyslovou produkci v protektorátu. To bylo první, co je zajímalo.
SK: Heydrich byl i velmi dobrý propagandista - dokázal své akce velmi dobře „prodat“. Z opatření ve vztahu k dělníkům mělo praktický význam jen jediné, a to byly tukové přídavky pro těžce pracující, což byla záležitost, která se rozjížděla už od léta 1941, takže vlastně přišel k hotovému. Pokud jde o rekreace, tak do Luhačovic odjely tři tisíce dělníků. To bylo v podstatě osazenstvo jedné menší zbrojní továrny, protože ve zbrojním průmyslu pracovalo 800 000 lidí. To samé byla akce, pokud jde o pracovní obuv. Zase to nebyla věc,která by řešila situaci - někdo dostal boty a hodně se o tom mluvilo.
Další věc je, že se postaral o to, aby do Berlína o úspěších své politiky referoval pouze sám. Už tam nechodily zprávy SD, takže své úspěchy v hlášeních dokázal patřičně prezentovat. Třeba tam je akce na závodech, kdy dělníci měli přednášet svoje stížnosti. Z interních hlášení víme, že akce skončila propadákem, nicméně líčena byla jako velký úspěch Heydrichovy sociální politiky.
Proč se československá exilová vláda odhodlala k tak odvážnému kroku – atentátu na Reinharda Heydricha?
JŠ: Speciálně prezident Beneš potřeboval prokázat před světem, že český národ bojuje, že se nevzdal a že nepodlehl německé okupaci včetně hrůzných poprav nebo Heydrichova „cukru“. Proto se rozhodl provést akci, která byla původně koncipována jako sebeobrana českého odboje. Když plukovník Moravec týden po Heydrichově nástupu vyhlašoval tento úkol, říkal: „V Praze je zabíjení a jsou tam rozhodující dva lidé: Heydrich a Frank. Jeden z nich za to musí zaplatit, abychom ukázali, že vracíme ránu za ránu.“ A dal výsadkářům na výběr, koho z nich si vyberou.
Bezprostředně to bylo nejspíše vyvoláno děsivým nástupem Heydricha, terorem, který tady zavedl. A protože první oběti jsou důstojníci a generálové Obrany národa, přátelé a známí i plukovníka Moravce, jeho profesní loajalita a hrdost se vzbouřila.
Ale to nebyl konec. Pohled na tento útok se během tří měsíců dost změnil. Původně měl být atentát proveden 28. října 1941. K tomu ale ze dvou důvodů nedošlo. Jednak proto, že se zranil jeden z výsadkářů a musel být nahrazen druhým, a hlavně proto, že doktor Beneš 8. října útok zastavuje. Nezastavuje ho proto, že by nesouhlasil s podstatou věci, ale proto, že tušil nebo měl představu, k čemu to povede. A to bylo děsivé. Beneš proto Moravcovi řekl, že o takovéto akci nemůže Londýn rozhodovat sám, ale že k tomu musí mít vyjádření domácího odboje. Ale právě v době, kdy tento úkol vyhlašuje, skončila poslední vysílačka a Londýn ztratil spojení s domácím prostředím.
Jak to pak pokračovalo?
PK: Parašutisté byli vysláni do protektorátu a lidé, kteří je tady za domácí odboj, který byl již dost zdecimován, přijímají, nejsou nadšeni z myšlenky, že mají zlikvidovat Heydricha. A právě píší známý dopis do Londýna, aby si naši představitelé ještě rozmysleli tento útok, a navrhují místo Heydricha zlikvidovat některého z domácích zrádců - nabízí se Emanuel Moravec.
Na tyto depeše nepřichází odpověď, protože je již rozhodnuto: Edvard Beneš si ze zahraničně-politických důvodů přeje atentát na Heydricha i za cenu obětí, které to přinese. Parašutisté sem tak přišli do úplně jiné reality, než na jakou byli připravováni v Londýně, a lidé, kteří je zde přijímali ze sokolské organizace Jindra, si byli dobře vědomi toho, co to může přinést.
JŠ: Není pravda, že na varovný telegram nikdo neodpověděl. Tento telegram, který odeslal kapitán Bartoš z Pardubic a ve kterém se nedoporučuje atentát na Heydricha s ohledem na strašlivé následky, prezident Beneš dostal. Svolal dokonce poradu, na které Moravcovi nařídil, aby tuto akci zastavil. Moravec mu vyhověl pro něj typickým způsobem - obezličkou. Poslal odpověď do protektorátu, že Londýn nepočítá s žádnými útoky na vedoucí říšskoněmecké osobnosti, takže ať si s tím domácí odboj nedělá starosti. Tuto odpověď ale neposlal do Pardubic, kam měl, ale poslal ji jiné stanici, která měla provozní problémy, takže byla jen na příjmu. Moravec věděl, že prezident Beneš pro své politické úsilí takovouto akci potřebuje, takže vzal odpovědnost na sebe.
Je zajímavé, že příprava operace Anthropoid se nakonec z deseti dnů protáhla až na tři měsíce. Parašutisté odlétají poslední dny v prosinci a na úkolu, který jim byl předložen k podpisu, se už žádné jméno nevyskytuje, pouze je uvedeno „významný funkcionář“. Zkrátka prohlašují a písemně potvrzují, že provedou jakoukoli sabotážní nebo teroristickou, ale hlavně tak významnou akci, aby přesáhla hranice Čech.
SK: Beneš s původním datem dávno nepočítal, takže to 8. října skutečně skončilo tak, že se řeklo, že atentát už není zapotřebí. Beneš v těchto věcech uvažoval vyloženě politicky, takže potřeboval nějakým způsobem nahradit demisi protektorátní vlády, ke které nedošlo. Pod vlivem teroru, což byl určitě Moravcův motiv jako akt nějaké odvety, s atentátem souhlasil. Benešovo rozhodnutí bylo zcela jednoznačné.
Osobně to vnímám tak, že tato operace běžela určitou setrvačností, ať už šlo jak o provedení výsadku, tak jeho působení v protektorátu.
Není možné, že jména nebyla uvedena jen z důvodů utajení?
JŠ: Ne, v tomto případě ne. Byla to Moravcova obezlička, protože Beneš to zastavil a odmítal politickou odpovědnost za následky. Čili aby mu Moravec vyhověl, jméno Heydrich nebo Frank z toho vyškrtl. Ale výsadkáři byli „nabrífovaní“, byli na Heydricha připraveni. Celá příprava směřovala k tomu, že nikdo jiný než Heydrich to nebude a oni se akorát rozhodnou, kde a kdy to provedou.
Přepis úryvku z dokumentu Opus pro smrtihlava (1984, režie Karel Maršálek):
Dne 27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Na dopadení pachatelů byla vypsána odměna 10 milionů korun. Kdo poskytl atentátníkům přístřeší, pomoc nebo měl vědomost o jejich osobě či jejich pobytu a neoznámil to, byl v případě tohoto zjištění zastřelen s celou svou rodinou.
Výsledek této akce nakonec byl, že jsme v mezinárodním prostředí získali prestiž?
SK: Byť československá zahraniční politika na akci nebyla připravena, dokázala této situace velmi rychle využít. Velmi rychle se zorientovala a využila především toho, co následovalo po atentátu, ale co skutečně nebylo kalkulem tohoto činu, to znamená nacistické represe. Po vyhlazení Lidic a dalších masivních represích dosáhla československá zahraniční politika velmi rychle oduznání Mnichova.
Hovoří senátor Jiří Liška (ODS), spoluiniciátor vzniku pomníku odbojářům (přepis doplňujícího rozhovoru):
U našich parašutistů pohřbených u ďáblické zdi jsem hlavně nechápal, jak je možné, že po válce, kdy bylo všeobecně známo, že udělali obrovský kus práce pro znovuobnovení Československa, je tehdejší prezident Beneš nějakým způsobem nevyzdvihl, že se o nich nemluvilo a že se důstojným způsobem nevzpomnělo na jejich čin.
Přepis úryvku z dokumentu Operace lidoop (1992, režie Karel Forst):
4. června Reinhard Heydrich umírá. Večer téhož dne je v Lidicích provedena první razie. „Zpráva o úmrtí SS-Obergruppenführera Heydricha vyvolala, pokud je možno dosud zjistit, stísněnou náladu a strach před opatřeními, která budou nyní následovat,“ píše ve své zprávě šéf řídícího úseku Sicherheitsdienst v Praze SS-Sturmbannführer Jacobi.
Přepis úryvku z dokumentu Opus pro smrtihlava (1984, režie Karel Maršálek):
Mozaiková síň říšského kancléřství v Berlíně, 9. června, přesně 15 hodin:
Za zvuku Wagnerovy smuteční hudby ze Soumraku bohů byl zahájen nejokázalejší pohřební akt, který kdy od Hindenburgovy smrti Třetí říše vystrojila. Hitler dekoroval rakev zemřelého nejvyšším německým řádem ve zlatě. Byl udělen jen dvakrát; tentokrát naposled. Jakoby duchem nepřítomný Vůdce tichým hlasem pronesl jen jedinou větu: „Byl to muž se železným srdcem.“
Hovoří psycholog Stanislav Hubálek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Je otázka, jak bychom Heydrichovu osobnost diagnostikovali. V každém případě bychom posudek uzavírali tak, že je zcela způsobilý k právním úkonům a že je zcela zodpovědný za své chování. A kdybychom hledali patologické rysy, tak bychom asi našli rysy schizoidní psychopatie.
(redakčně kráceno)