Tématem Historického magazínu z 28. května byli příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kteří se před šesti desetiletími probíjeli územím tehdejšího Československa na západ. O tom, kdo takzvaní Banderovci byli i o nasazení Československé armády a dalších bezpečnostních složek proti nim, hovořil moderátor Eduard Stehlík s historikem Karlem Strakou (KS) z Vojenského historického ústavu a Davidem Svobodou (DS), doktorandem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Banderovci jako téma Historického magazínu
Když se řekne Banderovci. Kde se tady vzali? Co byli vlastně zač?
DS: Tato otázka má původ ve složitostech vývoje ukrajinské komunity v meziválečném Polsku. Šlo o to, že se vůči značně represivnímu národnostnímu režimu Polska Józifa Piłsudského zvedla vlna odporu napříč velmi početnou ukrajinskou menšinou. Došlo k tomu, že se radikalizovala mládež, která tvořila velkou část členstva Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) vzniklé v roce 1929 na sjezdu ve Vídni.
Mluvíme-li o Banderovcích, tak to je otázka prvních let druhé světové války, kdy došlo k zásadnímu rozkolu v řadách této organizace. Ta se rozdělila na její umírněné vedení představované proněmeckými politiky v čele s Andrejem Melnikem. A na voluntaristicky, radikálně, revolučně naladěnou mládež představovanou právě Stepanem Banderou, stalo se tak v jarních měsících roku 1940.
Co předcházelo tomuto vývoji?
DS: Tato organizace postupovala prakticky nelegálně. Na denním pořádku byly teroristické útoky zaměřené proti polské správě, proti nespolehlivým Ukrajincům nebo politickým odpůrcům. To vše páchala Ukrajinská povstalecká armáda jako vojenské křídlo OUN v Polsku. Vedení OUN ovšem bylo trvale v cizině. Tehdy ho představoval Jewhen Konowalec, což zdaleka nebyl tak radikálně naladěný politik, byl ochotný i ke kompromisu. Už za jeho života vznikaly v této otázce neshody. Po jeho smrti byl do čela dosazen Andrej Melnik, který pokračoval v Konowalcových stopách.
Pod vlivem německé okupace v září roku 1939 vznikala v řadách této organizace velmi zanícená diskuze – kudy dál a hlavně, jak se vymezit proti Německu. Melnikovci byli Němcům velice věrni. Obě křídla počítala s vznikem samostatné Ukrajiny. Ovšem Melnikovci neměli kuráž dělat jakékoli excesy, které by se nelíbily jejich německým ochráncům. Banderovci oproti tomu nebyli ochotni upínat se k jednomu spojenci, jejich heslem byla samostatnost slova, činu i myšlenky. Bylo to hnutí sestávající z převážně mladých, zanícených a nekompromisních lidí.
Československá armáda zasáhla proti banderovským jednotkám, které přecházely přes naše území v letech 1945, 46, 47. Ale negativní zkušenosti s Banderovci měla i z let minulých. Jak to vlastně bylo?
KS: Ukrajinští nacionalisté byli pro Československou armádu staří známí. Už v době druhé republiky se s nimi střetávali na Zakarpatské Ukrajině, kde působila 12. divize Československé armády pod velením brigádního generála Olega Svátka. V březnu 1939, krátce před tím než do této oblasti vpadla maďarská vojska, došlo k pokusu o puč ukrajinských nacionalistů, kteří chtěli v Chustu vyhlásit ozbrojenou akcí samostatnou Ukrajinu. Jejich akce byla Československou armádou rázně potlačena a střetávání s těmito ukrajinskými kruhy na čas utichlo.
Další období následovalo za války, kdy se Československá armáda, už po vytvoření 1. československého armádního sboru, v roce 1944 v oblasti Volyně dostala do konfliktu s těmito nacionalisty (tehdy už Banderovci). Ti napadali různé zadní odřady 1. československého armádního sboru. Připomenul bych, že volyňští Češi se v této oblasti dostávali do velice těžké situace. Chtěli ve své oblasti mezi znesvářenými tábory zachovávat jakousi neutralitu. Zdůrazňovali ukrajinským nacionalistům, že chtějí po skončení války odejít zpátky do rodné vlasti, proto se nechtěli poutat do místních konfliktů. Působila tam organizace Blaník, která se skládala z volyňských Čechů a která aktivně vystupovala proti nacistické okupační moci. Šlo o to, že i při snaze o neutralitu a bezkonfliktní vztahy s Banderovci došlo ke značným obětem, kdy konkrétně zahynulo na tři sta volyňských Čechů rukou ukrajinských nacionalistů.
Jaké síly byly vyčleňovány Československou armádou a bezpečnostními složkami proti jednotkám Banderovců, které pronikaly přes naše území v letech 1945-47? Byly tam i určité vlny, které se od sebe lišily?
KS: Tady se musíme vrátit do léta roku 1945, kdy se objevily první zprávy o průniku těchto skupin na naše území. Východoslovenská oblast byla považována za pasivní úsek – Hlavní štáb Ministerstva obrany zde neočekával ohrožení. Hranice byly střeženy vedle států, které byly původně nepřáteli Československa. To se během léta roku 1945 změnilo, oblast se stala horkou půdou, horkým východem republiky a z toho důvodu tam byly přesouvány stále větší a větší síly.
Jako první vložila své síly do obrany tohoto prostoru 10. pěší divize Československé armády. Postupně vznikla skupina Jánošík – skupina pro zajištění pohraničního pásma.
Další období bychom mohli vymezit rokem 1946, kdy se tamní oblast stala operačním pásmem skupiny Ocel, která tuto oblast zajišťovala proti vnějšímu průniku. Později se zapojila i proti silám, které už infiltrovaly na naše území. V roce 1947 vznikla na základě skupiny Ocel skupina Teplice, která se zapojila do stíhání banderovských skupin, které už pronikly do hloubky Slovenského území.
Kdo těmto skupinám velel?
KS: První výraznou osobnostní byl plukovník generálního štábu Jan Heřman, zástupce velitele 4. vojenské oblasti. Byl to důstojník s bohatou velitelskou praxí. Do Československé armády byl přijat už krátce po vzniku republiky jako příslušník takzvaného domácího vojska. Své první zkušenosti získal v řadách rakousko-uherské armády, osvědčil se jako výborný velitel a organizátor. Na základě zásahu československé vlády byl určen velitelem skupiny Ocel. Díky svým taktickým a organizačním schopnostem vytlačil banderovské skupiny v roce 1946 zpět na území Polska a státní hranice zajistil do určité doby neprůstupným kordonem.
Druhou osobou byl brigádní generál Julius Nosko. Ten je připomínán z období druhé světové války jako zástupce náčelníka štábu 1. československé armády na Slovensku, kde získal obsáhlé velitelské zkušenosti. Ty posléze uplatnil v syntéze se svojí bojovností a velkou snahou maximálně potřít banderovské skupiny.
Kdo to byl Stepan Bandera?
DS: Stepan Bandera byl klasickým produktem svého prostředí, své výchovy. Narodil se v Haliči ještě za Rakouska-Uherska na Nový rok v roce 1909. Vyrůstal v rodině řecko-katolického duchovního a v prostředí a ovzduší zaníceného ukrajinského národního smýšlení. Tehdy bylo naprosto běžné, že se studující mládež velmi ostře vymezovala nikoli proti rakouskému panství - Vídni, ale právě vůči polské societě, která měla v tehdejší východní Haliči jasné slovo. V meziválečných letech, kdy se tato oblast stala součástí Druhé polské republiky, vykročil Bandera na cestu ukrajinského nacionalismu, na cestu vzdoru.
Zajímavé je, že v roce 1929 se snažil přesídlit na studia do Poděbrad, kde byla ukrajinská polytechnika a také zázemí mladých ukrajinských nacionalistů v Československu. Polské úřady mu ovšem nedovolily vycestovat. Bandera tak dostudoval ve Lvově a postupně pronikl do Ukrajinské povstalecké armády a do Organizace ukrajinských nacionalistů. Vypracoval se na velitele její oblastní exekutivy – byl nejvýše postaveným mužem na horkém území východní Haliče. Pod jeho předsednictvím podnikala OUN všechny slavné diverzní akce a pasivní a aktivní rezistenci proti polským pořádkům.
Po atentátu na tehdejšího polského ministra vnitra Bronislawa Pierackého byla tato síť prakticky rozbita. Bandera se ocitl se svými druhy na dlouhá léta ve vězení. Byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl později zmírněn na doživotí. Vysvobodila ho paradoxně až sovětská invaze ve východních částech Polska v roce 1939.
Díky reportáži magazínu České televize Objektiv máme mimořádnou možnost vyslechnout příběh současného velitele Ukrajinské povstalecké armády Michalja Zelenčuka (přepis doplňující reportáže):
Michaljo Zelenčuk měl typický povstalecký osud. V roce 1944 se dal k Banderovcům a po lesích strávil více než jedenáct let. Chytili ho, dostal trest smrti, potom milost. Více než šestnáct let si odseděl v pracovním táboře. O svých tehdejších pocitech říká: „Stála proti nám silná Rudá armáda s dělostřelectvem a tanky. My jsme měli jen kulomet. Po celou dobu jsme doufali, že bude třetí světová válka, přiletí spojenci a my budeme v Karpatech vítat jejich parašutisty. Nakonec to dopadlo úplně jinak.“ Zachránit se před smrtí nebo dlouhým vězením se podařilo jen těm z Banderovců, kteří hned po druhé světové válce utekli na západ. Kolem roku 1946 se snažili proniknout i přes české území. Na Čechy opět vzpomíná Michaljo Zelenčuk: „Češi našim lidem dávali najíst, ukazovali cestu a varovali před vojenskými posádkami. Ale vojáci po nás šli. Koho chytili, vydali Moskvě nebo Polsku. V českém vězení v roce 1945 zahynul náš náčelník štábu. Oběsil se, protože druhý den ho měli čekisté odvézt do Moskvy.“
Byly vztahy českého obyvatelstva s Banderovci tak přátelské, jak naznačoval pamětník?
KS: Pamětník podal poněkud jednostranně romantizující svědectví o tehdejší době. Jakákoli romantika bere za své, když vzpomeneme na události z podzimu roku 1945. Tehdy na československé území proniklo několik banderovských skupin, které daly průchod jejich nejhorším stránkám – antisemitismus, nenávist ke všemu, co jim stálo v cestě. Banderovci se dopustili násilností nejhrubšího zrna, kdyby ještě trvala válka, tak bychom je mohli označit za válečné zločiny. V několika východoslovenských obcích se zmocnili asi dvacítky tamních občanů včetně několika Židů, které bestiálním způsobem zavraždili, došlo i ke znásilněním. Docházelo dokonce k tomu, že se sami mezi sebou přeli a zápasili o to, kdo bude moci spáchat vraždu. Toto všechno poznamenalo vztahy tamního obyvatelstva k Banderovcům. Obecně nebyli dobře přijímáni, i když se snažili pod různými záminkami vytvářet o sobě jakýsi pozitivní dojem.
Jaký byl přístup Banderovců k jiným národnostem – Slovákům, Polákům?
DS: Na Banderovce je v tomto ohledu hleděno velice jednostranně. Oni skutečně byli politické hnutí s velmi košatými přístupy, které se navíc dynamicky měnily. Pokud začneme o největší národnostní vině Banderovců, Polácích, tak tam vše souviselo s banderovským nárokem na kritická západoukrajinská území. Ty si nárokovala i exilová vláda v Londýně a jí podřízená Armia Krajowa na Volyni, tedy v oblasti okupované ve válečných letech Německem. Ovšem zde se velmi živě ucházely o prvenství naprosto protichůdné síly: rudí partyzáni, polská zemská armáda, Banderovci a jiné nacionalistické ukrajinské frakce.
Banderovci se chtěli s Armií Krajowou dohodnout, ale polská strana byla nekompromisní. Poté došlo k nechvalně známé volyňské řeži, kdy se velká část Banderovců – nikoli hnutí jako celek – podílela na vyvraždění desítek tisíc polských civilistů. Tyto akce byly podnikány ze strachu, že by se mohl opakovat scénář z let 1918-19, kdy také na těchto územích sváděli Ukrajinci boj s Poláky. Báli se, že by v případě vypadnutí nacistického Německa a stalinského Ruska ze hry, jakožto hlavních aktérů, museli svádět znovu boj s neústupnými Poláky. Volyňská řež pak byla cynicky řečeno jakási prevence.
Jaké byly ztráty Československé armády v době nasazení proti Banderovcům?
KS: Od roku 1945 do roku 1947 přišlo o život při bojových srážkách třicet příslušníků Československé armády a bezpečnostních složek. Existovaly samozřejmě nebojové ztráty, což bylo něco přes dvacet mužů, to byly dopravní nehody a „přátelská“ střelba (střelba do vlastních řad).
Největší množství padlých bylo asi v případu na Maguře Lupče, kde padla skupina šesti aspirantů. Co se tam stalo? Kdo byl na druhé straně?
KS: To byla velice nešťastná událost. Na jedné straně stáli nezkušení aspiranti (příslušníci školy na důstojníky v záloze) a na straně druhé zkušená skupina Burlak. Kvalitativní poměr bojovníků byl velmi nevyrovnaný. Na jedné straně mladí, nezkušení chlapci s nedostatečnou zásobou munice. Proti nímž stáli ostřílení bojovníci, kteří měli za sebou boje s Rudou armádou, polskou armádou i našimi jednotkami. K události došlo poměrně hluboko na území Slovenska, jádrem problému bylo podcenění zpráv o nepříteli. Byla to skupina, která byla vyslána proti nepříteli, kdy velení špatně odhadlo situaci, skupina se proto dostala do neřešitelné situace. Výsledkem byly zbytečné ztráty na životech.
Dopadení Burlaka a jeho nejbližších spolupracovníků patřilo bezesporu k největším úspěchům československých jednotek. Vypovídá o tom i dobový filmový týdeník (přepis archivního materiálu):
V horách Malé Fatry se pohybovala jedna z nejnebezpečnějších skupin banderovských band, které řádily na Slovensku. Vedl ji Burlak. Oddíly Československé armády a Sboru národní bezpečnosti tuto skupinu pronásledovaly. S Burlakem zůstalo 68 lidí, snažili se dostat přes Váh u osady Jánošíkovo, ale nepodařilo se jim to. Padli do pasti, kterou přichystali pod vedením generála Noska naši vojáci. Burlak byl členem SS a ukrajinské fašistické milice.
V případě Banderovců se často hovoří o jejich kolaboraci s nacisty. Jak to ve skutečnosti bylo?
DS: To je velmi zjednodušené. Kdo byl kolaborant? Banderovci neměli koho zrazovat. Oni ukrajinské území považovali za součást budoucí etnické Ukrajiny. Nepřísahali na polský stát, tím méně na sovětský. Skutečností je, že ke spolupráci s německými jednotkami docházelo v souvislosti s vývojem na frontě. Důležité je připomenout, že původně se Banderovci chystali na ozbrojené povstání, které nastolí samostatnost Ukrajiny, až se Rusko a Německo vzájemným bojem oslabí.
Kvůli činnosti sovětských partyzánů na Volyni, na kterou němečtí okupanti reagovali nesmírně krutou represí proti Ukrajincům, byli Banderovci nuceni přejít do podzemí, do partyzánského boje. Ten byl v první fázi zaměřen výrazně proti Němcům a souběžně i proti rudým partyzánům. Od roku 1944, kdy už bylo jasné, jak se věci vyvinou, uzavírali Banderovci lokální příměří s Němci, docházelo k dohodám, k předávání logistických poznatků, munice a podobně. Banderovci realisticky odhadli, že nepřítelem číslo jedna bude Sovětský svaz – v tom se rozhodně nemýlili. Posléze až do poloviny padesátých let sváděli heroický boj s jasnou sovětskou okupační přesilou.
Co znamenala Akce B (označení zásahu proti Banderovcům) pro Československou armádu?
KS: Jednalo se o první a vlastně jedinou velkou bojovou akci Československé armády v poválečných dějinách. Podstatné je, že byla zaměřena na ochranu bezpečnosti a obranyschopnosti tehdejšího československého státu. Byly do ní zapojeny velké síly. V poslední fázi v roce 1947 bylo proti pronikání banderovských jednotek nasazeno až 13 tisíc mužů.
Představovalo toto nasazení pro armádu něco ze strany vojenského umění?
KS: Bezesporu ano. Prověřila se řada válečných zkušeností a další řadu jich armáda získala.
(redakčně kráceno)