Praha - Politik a lékař František Kriegel se nesmazatelně zapsal do paměti všech, kteří zažili události roku 1968, a to zejména proto, že jako jediný politik v srpnu 1968 odmítl podepsat Moskevský protokol, který omezoval suverenitu země a zavazoval Československo k marxisticko-leninské normalizaci. Po návratu z Moskvy mu normalizátoři jeho principiální postoj neodpustili. Kriegel totiž v parlamentu hlasoval proti dočasnému pobytu sovětských vojsk.
František Kriegel - jediný, který nepodepsal Moskevský protokol
V roce 1969 byl vyloučen z Ústředního výboru a následně i z Komunistické strany. Ten samý rok také přišel o poslanecké křeslo. Kriegel se poté zapojil do disidentského hnutí. Mezi prvními podepsal Chartu 77, a do konce života byl pod dohledem StB. Kriegel, který patřil k významným reformátorům konce 60. let, zemřel 3. prosince 1979. Totalitní režim tehdy zakázal jeho veřejný pohřeb.
Politikovu památku uctila v roce 1987 Nadace Charty 77 ve Stockholmu zřízením Ceny Františka Kriegla. Každoročně se uděluje v den jeho narozenin jednotlivcům nebo občanským institucím za příkladnou statečnost v úsilí o dodržování lidských práv, občanských svobod a politické tolerance. Letošním laureátem Ceny Františka Kriegela se za své působení v Radě České televize stal Jiří Voráč.
František Kriegel se narodil 10. dubna 1908 na polsko-ruském pomezí ve městě Stanislawów v rodině nezámožného židovského stavitele. Patřil ke generaci, která vyšla z horších sociálních poměrů. Komunistou se stal již ve 30. letech.
Válku prožil v zahraničí
V prosinci 1936, s přesvědčením, že u Madridu se bojuje za Prahu, se stal frontovým lékařem mezinárodních brigád ve Španělsku. Po porážce španělských republikánů přešel v únoru 1939 major Kriegel s poslední jednotkou do Francie. Tam jej čekal internační tábor. Prostřednictvím norského Červeného kříže se s dalšími lékaři dostal na čínsko-japonskou frontu. Svou devítiletou anabázi vojenského lékaře zakončil v Barmě jako smluvní lékař americké armády. Do Prahy se vrátil na podzim roku 1945.
Aktivní účastník Února 1948
Po válce se vrátil do vlasti. Nastoupil do ČKD Sokolovo jako závodní lékař a pokračoval ve své komunistické kariéře. Patřil mezi nadšené straníky, dokonce v období února 1948 působil i v Lidových milicích. Po únoru 1948 krátce působil ve funkci náměstka ministra zdravotnictví Plojhara. Pod Kriegelovým vedením se uskutečňoval proces zestátňování a sjednocování zdravotnictví podle sovětského vzoru. Na počátku 50. let, v době „boje proti sionismu“ a podezíravosti vůči interbrigadistům, byl Kriegel z funkce náměstka odvolán a vrátil se do lékařské praxe. Na konci 60 let byl dokonce čtyři roky primářem interního oddělení Thomayerovy nemocnice.
Stoupenec „socialismu s lidskou tváří“
„Odmítl jsem podepsat tzv. moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země.“
V 60. letech se Kriegel postupně vracel mezi vládnoucí komunistickou „elitu“. Zprvu jako poslanec Národního shromáždění a od roku 1966 se dostal i do ÚV KSČ. V době Pražského jara 1968 byl předsedou Ústředního výboru Národní fronty a členem předsednictva ÚV KSČ. Jako stoupenec probíhajících reforem „socialismu s lidskou tváří“ byl upřímně nenáviděn sovětskými představiteli, ale i domácími „konzervativci“.
V ranních hodinách 21. srpna se Kriegel stal jedním z šesti politiků, které sovětská KGB zatkla, letecky unesla do Karpat a o dva dny později do Moskvy. Účast na československo-sovětských jednáních nebyla Kriegelovi umožněna, nicméně byl přizván k podpisu tzv. Moskevského protokolu. Kriegel jako jediný z 26 českých a slovenských politiků vyzvaných k podpisu protokol odmítl podepsat.