Praha - Textař, písničkář a básník Jaromír Nohavica má beznadějně vyprodané koncerty a jeho desky jdou na dračku. Sláva jej výrazněji nezměnila. V klidu dál svědomitě objíždí natřískané sály a píše písně, jejichž tvorba ho fascinuje. Nohavica se narodil v Ostravě, jeho matka pochází z šestnácti dětí z Valašska. Tatínek z něj chtěl mít houslistu, ale neuspěl, a tak směroval syna k psanému slovu. Devítiletý Jaromír dostal psací stroj. Po nedokončené vysoké škole pracoval v železárnách a jako knihovník. "Sedmdesátá léta byla takové zvláštní ghetto.Těžko vydýchatelné. Hodně jsem četl, jako bych hledal přetrženou kontinuitu, něco, co platí vždycky." K hudbě měl blízko už v rodině. Heligonku, se kterou dodnes vystupuje, pořídil jeho dědeček.
Narodil se písničkář Jaromír Nohavica
Nejdřív publikoval básně, hádanky a křížovky. V roce 1981 napsal text k písni Marie Rottrové Lásko voníš deštěm a začal se živit skládáním textů. Obdivoval ruské zpívající básníky Bulata Okudžavu a Vladimíra Vysockého a jejich písně i zpíval. Zajímaly ho osudy postav z těšínského nádraží stejně jako velké fresky dějin. Poprvé vystoupil na ostravském festivalu Folkový kolotoč v roce 1982. Lidi zaujal, začal být populární a stal se rebelem takřka proti své vůli, zhusta oficiálně zakazovaným.
První velké album Darmoděj z nahrávek minulých let vydal v roce 1988. Další deska má příznačný název V tom roce pitomém. „Svedl jsem mnoho válek sám se sebou.“ Zůstávaly za ním baterie rozpitých lahví a rozpaky publika, které svůj idol občas přistihlo mimo formu. Deprese a pití se rozhodl léčit.
Na první studiové desce Mikymauzoleum (1993) přibral další muzikanty, jeho Divné století (1996) se stalo deskou roku. Jeho texty, v rýmech básnivé a ve vyznění přímé, začali poslouchat i lidé, kteří ho dřív neměli rádi. Za poslední desku se sbírkou milostných písní Moje smutné srdce (2000) přebral dvojitou platinovou desku.
Po roce 1989 se jeho jméno objevilo na Cibulkových seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti. Dokumenty, které jej usvědčovaly ze spolupráce, se dostaly na veřejnost až v roce 2007, kdy se začaly shromažďovat materiály pro vznik Ústavu paměti národa.