Každého 11. dne 11. měsíce v roce přesně v 11 hodin se ve Velké Británii zastaví na dvě minuty život. Již od roku 1919 je tímto způsobem v den podpisu příměří, jímž byly ukončeny krvavé boje první světové války, uctívána památka padlých. Avšak nejen zde. 11. listopad je jako Den veteránů nebo Den vzpomínek slaven i v ostatních demokratických zemích Evropy, v USA a Kanadě, kde si lidé jako vzpomínku na padlé vojáky dávají do klopy papírový květ vlčího máku. Od listopadu 2001 je tento významný den připomínán i v České republice.
Historie Dne veteránů
Pokračováni Historického magazínu ze 15. listopadu bylo věnováno veteránům a jejich svátku. Hosty moderátora pořadu Eduarda Stehlíka tentokrát byli historik Ivan Šedivý (IŠ), ředitel Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd, a historik Jaroslav Beránek (JB), šéfredaktor časopisu Historie a vojenství z Vojenského historického ústavu.
Kde se vzal Den veteránů a proč je slaven právě 11. listopadu?
JB:Již při prvním výročí dne příměří, tedy 11. listopadu 1919, se nejen Londýně, ale i v Paříži a dalších městech dohodových států připomínal konec 1. světové války. V průběhu uplynulých devadesáti let se z toho stala tradice.
Den veteránů je spíše americká záležitost, protože ve Spojeném království je tento den připomínán jako Den příměří. Vždy nejbližší neděle 11. listopadu je pak Dnem vzpomínek (Remebrance Sunday).
Tehdy také vlastně probíhá nejdůležitější vzpomínkový akt u kenotafu (náhrobek pro mrtvého, jehož tělo je nezvěstné nebo bylo pohřbeno někde jinde) v centru Londýna na třídě Whitehall. Panovník vždy jako první položí věnec papírových rudých máků, potom se drží dvě minuty ticha. Kolem kenotafu pak procházejí nejen armádní jednotky, ale i hasiči, příslušníci obchodního loďstva, rybáři - zkrátka civilisté.
A co je důležité: Věnce samozřejmě pokládají i politici, příslušníci všech parlamentních stran, ale není žádný projev. Jediný člověk, který při tomto aktu promluví, je anglikánský duchovní.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Už po první světové válce se v řadě zemí stal 11. listopad významným dnem. Proč se tomu tak nestalo v Československu? Bylo to proto, že byl tento den ve stínu 28. října nebo proto, že jsme válčili na obou stranách?
IŠ: Paměť války byla v našem případě jednoznačně překryta vznikem republiky. Samostatný stát byl prostě silnější než konec války - radost převážila nad vzpomínkou na neštěstí. Navíc jsme tu měli 2. červenec jako významný den bitvy u Zborova. A také je třeba zmínit, že pro vojáky a obyvatelstvo Rakousko-Uherska neskončila válka 11. listopadu, ale 4. listopadu. Tehdy totiž Rakousko-Uhersko v Itálii uzavřelo separátní mír s dohodovými mocnostmi. Takže důvodů, proč není 11. listopad v české kolektivní paměti významným dnem, je možná více.
Veřejnost často chápe Čechy v první světové válce jako dezertéry, kteří odešli do legií, nebo jako Švejky. Je tento obecně zažitý obraz pravdivý?
IŠ: Bádání už ukázalo, že je to minimálně obraz nepřesný. Na některých frontách samozřejmě Češi měli sklon klást někdy menší odpor nebo dokonce rovnou přejít k nepříteli. Tak tomu bylo především na ruské frontě, kde působila představa všeslovanské sounáležitosti.
Na jiných frontách, především na té jižní, italské, však Češi bojovali velmi udatně a tvořili páteř dlouhotrvající obrany sočské armády generála Boroeviće. Je proto třeba to posuzovat případ od případu.
Zmínili jsme symbol Dne veteránů (vzpomínek) květ vlčího máku. Kde se tento symbol vzal?
JB: Objevil se už na konci první světové války. Jeho prapůvod je ovšem v básni kanadského chirurga a básníka Johna McCrae. McCrae sloužil na západní frontě, nedaleko belgického města Ypres. V neděli 2. května 1915 byl zabit jeho blízký přítel poručík Alexis Helmer, příslušník kanadského dělostřelectva. Druhý den na to seděl někde u kapoty sanitky a vedle na poli vlály vlčí máky. Z tohoto smutku složil báseň, která začíná slovy: Na flanderských polích vlčí máky vlají…
Tuto báseň poslal do Anglie. Nejdříve do týdeníku The Spectator, kde jeho báseň neotiskli, a pak do magazínu Punch, který báseň 8. prosince 1915 publikoval. Báseň se postupně stala velice populární. Takže ji dva dny před uzavřením příměří „objevila“ Američanka Moina Michael, která si řekla, že je to ten správný symbol pro padlé vojáky velké války.
O dva roky později se s tímto symbolem seznámila francouzská E. Guérin, která jej využila jako prostředek pro získávání peněz pro sirotky po padlých vojácích. V roce 1921 se tím inspiroval bývalý velitel britských expedičních sil Douglas Haig, tehdy předseda Nadace veteránů, později Královské legie. Haig zvolil vlčí mák za symbol a prostředek pro sbírku na pomoc válečným veteránům, invalidům atd.
V Británii pak dodnes tyto vlčí máky vyrábějí veteráni ze všech možných konfliktů 20. století.
Dožil se McCrae úspěchu své básně?
JB: Bohužel nedožil. Z fronty byl sice odvelen už v červnu 1915 do nemocnice v zápolí, ale trpěl astmatem a v prosinci 1917 dostal zápal plic, nemoci pak v lednu 1918 podlehl.
Ve druhé světové válce padlo asi 10.000 českých vojáků. Lze to vůbec srovnat se ztrátami, jaké utrpělo české obyvatelstvo během první světové války?
IŠ: Toto srovnání nemám příliš rád, protože čísla nevypovídají nic o konkrétních situacích, v jakých se obyvatelé, resp. vojáci nacházeli. Podle velmi hrubých odhadů (protože rakouská armáda nesledovala národnost svých padlých) lze říci, že do roku 1918 padlo přibližně 138.000 vojáků z čistě českých okresů. Můžeme tedy předpokládat, že za celou válku to mohlo být okolo 150.000 padlých, pravděpodobně ještě více. Na druhé straně barikády pak padlo přibližně 5.000 legionářů.
Jsou to však skutečně jen orientační čísla. Mnohem důležitější jsou konkrétní historické situace a jednotlivé příběhy než strohé cifry, které nelze takto mechanicky srovnávat.
Jaké další věci jsou ve světě spojeny se Dnem veteránů, s připomínkami padlých vojáků?
JB: Vždy již koncem října nebo na začátku listopadu vyroste poblíž Westminsterského opatství, kde je i britský hrob neznámého vojína, pole vzpomínek. Na něm jsou malé dřevěné křížky, na kterých jsou opět vlčí máky. Díky našim vojákům je tam i malé políčko připomínající naše vojáky padlé ve druhé světové válce na straně spojenců.
Tyto červené máky mohou vidět i návštěvníci Prahy, pokud zavítají do krypty kostela Cyrila a Metoděje, kde padli naši parašutisté, kteří spáchali atentát na Heydricha. Protože tam přichází mnoho turistů z Británie, bývá tam k vidění jak věnec z máků, tak ony malé křížky.
Mluvíme o veteránech. Jenže jak se vlastně označení těchto vojáků v průběhu doby měnilo? Veterán, vysloužilec, legionář… S čím se vojáci ztotožňují a co považují za pejorativní označení?
IŠ: Dnes tato slova vnímáme jinak než kdysi. V 19. století se běžně pro vysloužilého vojáka používalo slovo vysloužilec, nikoliv veterán. Ovšem právě 19. století je dobou, která kult vysloužilců stvořila.
Byli to už za napoleonských válek slavní „bručouni“ Napoleonovy staré gardy. V druhé polovině 19. století je to potom i obraz klasického českého vysloužilce, jak ho známe i z české poezie (Ve stínu lípy od Svatopluka Čecha).
Až časem, ve 20. století, začalo být označení vysloužilec považováno za přežilé. A to tím spíše, že nezdůrazňovalo zásluhy a povahu původního zařazení vojáka. Legionáři z bojů první války měli proto zájem na tom, aby byli označováni jako legionáři, sami si za války říkali především dobrovolci. Podobná snaha zdůraznit osobní zaujetí, dobrovolnický charakter, byla potom i za druhé světové války.
Dnes bych se nebál slova veterán. Neoznačuje nic sprostého, žádného žoldnéře, hrdlořeza, jak by se to někdy mohlo zdát. Naopak řada příslušníků, kteří se zúčastňují novodobých misí, pomáhá tento novodobý význam slova veterán formovat. Věřím, že tak slovo veterán nabude velmi kvalitní obsah.
JB: K otázce veteránů, vysloužilců apod., bych tlumočil názor generála Miroslava Kašpara, který možná reprezentuje mínění mnoha veteránů druhé světové války. Kašpar, dlouholetý předseda Československé obce legionářské v zahraničí, slovo veterán přímo nesnáší a považuje ho za pejorativní a trvá na tom, aby se jim říkalo legionáři.
Jsou to samozřejmě letité diskuze, ale možná by stálo za to vzít v úvahu zavedení Dne legionářů.
Neposouváme význam Dne veteránů? Některé oslavy se vztahují jakoby jen k legionářům z první nebo druhé světové války. Vždyť tento pojem je daleko širší.
IŠ: Ve sdělovacích prostředcích jsem měl možnost sledovat vyjádření některých představitelů armády. Ti to vykládali tak, že jde o připomínku těch, kteří se zasloužili o svobodu vlasti. Už tím jsou z toho minimálně vojáci padlí v první světové válce vyloučeni.
Je to výraz selektivní paměti. Národy Evropy si už přitom dávno nad hroby svých mrtvých podaly ruce a dnes si jen připomínají padlé. Touto vzpomínkou se pak snaží zabránit tomu, aby se něco tak strašlivého mohlo opakovat.
Takže nazvat to Dnem legionářů by bylo příliš selektivní, jakkoliv nechci zpochybňovat zásluhy legionářů o naši vlast.
Změnil se vůbec v průběhu let způsob oslavy tohoto dne? Lze změny vysledovat v nějakých etapách?
IŠ: Bezprostředně po první válce to každá strana slavila jinak. U dohodových mocností jistě převažoval akcent vítězství ve válce. Po první válce se také poprvé objevil kult neznámého vojína. Ve Francii od Verdunu, u nás od Zborova. Takže ani mocnosti nepřišly s nějakým patosem, kdy by oslavovaly nějakého vojevůdce, ale spíše se snažily zdůraznit, že šlo o masovou záležitost.
Druhá věc je, že podle kulturně-civilizačního okruhu si jednotlivé národy tuto vzpomínku transformovaly podle svého. V rakousko-německém prostředí a pravděpodobně i ve Francii je stále na pomníčcích napsáno: Našim padlým hrdinům. Na našich pomníčcích je však vždy napsáno: Obětem světové války. Někdy ani není rozlišováno, jestli šlo o legionáře nebo vojáky rakousko-uherské armády. Takže naše vnímání války je možná trochu civilnější a přirozenější než ve velkých státech.
Tiskem proběhla zpráva o tom, že na jednom hřbitově v Chebu dochází k pohřbívání německých vojáků, kteří padli na našem území. Dozrála už česká společnost k tomu, aby se smířila s touto skutečností?
JB: Obávám se, že nikoliv. Přeci jen rezidua minulosti v mnohých našich spoluobčanech přetrvávají, takže nedokážou pochopit, že úcta patří všem padlým na všech stranách.
Jak se přistupuje k padlým nepřátelům na území jiných států?
JB: Nejlépe asi poslouží příklad Francie. Nedávno se slavilo 60. výročí konce druhé světové války. Těchto oslav se zúčastnili i jejich tehdejších němečtí nepřátelé.
(redakčně kráceno)