Praha - Díky návštěvě francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, který se mimo jiné sešel s předními českými disidenty, se 10. prosince 1988 na pražském Škroupově náměstí u příležitosti Dne lidských práv konalo první povolené veřejné shromáždění, které poprvé od nástupu normalizace mohly uspořádat nezávislá hnutí.
Nezasvěceným se mohlo zdát, že komunistický režim pomalu ustupuje od politiky tvrdé perzekuce a že vývoj se bude ubírat podobným směrem jako v sousedním Polsku či Maďarsku, kde místní komunisté pozvolna umožňují opozičním silám veřejně působit. Ve skutečnosti však československým komunistům nešlo o demokratické změny, jen se čistě pragmaticky chtěli vyhnout nepříjemnostem v zahraničí.
Po shromáždění na Škroupově náměstí v Praze už úřady žádnou podobnou akci nepovolily a naopak již v lednu následujícího roku při rozehnání demonstrací při tzv. Palachově týdnu neváhaly použít tvrdé policejní prostředky.
Původně mělo být shromáždění na Václavském náměstí
Mitterrand byl vůbec prvním francouzským prezidentem, který oficiálně navštívil Československo a právě on si vymínil, že během jeho návštěvy nebude opozice v tehdejším Československu nijak perzekuována. Jeho návštěva tak ovlivnila povolení manifestace ke 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. Pět opozičních hnutí - Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Nezávislé mírové sdružení a České děti - oznámilo pražským úřadům úmysl zorganizovat 10. prosince na Václavském náměstí manifestaci. Obvodní národní výbor v Praze 1 sice shromáždění v centru města zamítl, připustil ale jeho uspořádání na jiném místě Prahy. Po jednání s disidenty úřady povolily akci na žižkovském Škroupově náměstí.
Na rozdíl od předchozích demonstrací v srpnu a říjnu 1988 bezpečnostní složky tentokrát přímo nezasáhly. Zabránily ale v účasti Alexandru Dubčekovi, který měl „domácí vězení“.
Několik tisíc lidí vyslechlo hymnu v podání Kubišové
Podle tehdejších agenturních zpráv přišlo na Škroupovo náměstí 1800 lidí, agenti Státní bezpečnosti však odhadovali účast na 5000. Shromáždění lidé vyslechli projevy Václava Havla, Ladislava Lise, Václava Malého a ostatních disidentů, vyjadřující naději, že vedení státu ustupuje od násilného potlačování opozice. Před závěrečnou hymnou, kterou zazpívala Marta Kubišová, účastníci manifestace schválili deklaraci vyzývající k dodržování lidských práv, uznání činnosti pro nezávislé skupiny a propuštění politických vězňů.
Přesto, že tehdejší režim shromáždění na Škroupově náměstí povolil, posléze byla i tato manifestace označena za protizákonnou a protisocialistickou. Již první reakce oficiálních struktur ukázaly, že se jejich pohled na opozici nezměnil. O dva dny později manifestaci odsoudilo Rudé právo, podle kterého „řečníci demagogicky tvrdili, že občané nevěří státu a požadovali osvobození údajných politických vězňů“. Také generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš kritizoval tyto „pokusy jednotlivců a skupin o konfrontaci, které nelze tolerovat“.
Vládnoucí režim udělal v té době ještě jeden zdánlivě vstřícný krok - založil Výbor československé veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci. Organizace vedená profesorem Zdeňkem Dienstbierem, vedoucím Ústavu nukleární medicíny a biofyziky fakulty všeobecného lékařství UK Praha, však byla plně pod kontrolou státu. Žádné změny v oblasti lidských práv se však ve skutečnosti nekonaly a skutečný zlom přinesl až pád komunistického režimu v listopadu 1989.
