Zdeněk Velíšek je vystudovaný bohemista a hispanista a původním povoláním překladatel, dnes je ovšem neodmyslitelně spjat s televizní obrazovkou a Českou televizí. V televizi pracoval několik týdnů už během „pražského jara“ v roce 1968, toto krátké angažmá ale nakonec zavinilo, že se k televizní novinařině mohl vrátit až ve svých sedmapadesáti letech v roce 1990. Během uplynulých téměř dvaceti let se pak stal jednou z nejvýraznějších a respektovaných postav zahraniční publicistiky. O novinařině, Evropě a národních zájmech hovořila se Zdeňkem Velíškem v pořadu Před půlnocí z 28. října Šárka Bednářová.
„Domácí politika se dnes nedá oddělit od zahraniční,“ říká Zdeněk Velíšek
V 50. letech jste vystudoval hispanistiku a český jazyk. Tehdy byla možnost konfrontovat se přímo s cizím jazykem velmi problematická. Kdy jste se dostal poprvé do španělsky mluvících zemí?
V roce 1960 jsem byl jako mladičký tlumočník na Kubě. A potom jsem tam v roce 1962 strávil jako překladatel učebnic tři čtvrtě roku. Pak jsem za komunismu různě vyjížděl ven jako kabinový tlumočník. Ovšem nikoliv do Paříže či Madridu, ale do Guineje, kde se mluví portugalsky, apod.
Kolika jazyky vlastně mluvíte?
To se mě radši zeptejte, kolik jsem jich zapomněl. Původně jsem mohl říct, že jich je šest.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Jak jste se vůbec dostal k televizní práci?
Po roce 1962 jsem sháněl něco jiného, než jsem dělal předtím. A šel jsem do Mezinárodní rozhlasové a televizní organizace (OIRT) a dělal jsem tam koordinaci, co čert nechtěl, pro televizní zpravodajství. Čili jsem volal různě do světa přes Eurovizi nebo naší Intervizi, když Rusové vyslali kosmonauta nebo naopak byla nějaké velká stávka v Paříži. Prostě jsem byl u toho, když před rokem 1968 tály ledy a kdy se daly vyměňovat zpravodajské šoty.
Do České televize jste nastoupil v roce 1968, šest neděl před srpnovými událostmi. Moc dlouho jste se tam neohřál. Vrátil jste se tam až po roce 1989 v 57 letech. Proč?
V roce 1968 jsem poznal, jakou drtivou sílu má televize pro mě a pro rodinu a jakou obrovskou sílu může mít pro společnost. Tehdy Česká televize i rozhlas odvedly velmi dobrou práci především díky svému ilegálnímu vysílání.
Vždy jsem chtěl dělat tvůrčí práci, ale zakazoval jsem si ji. Pro komunistický režim jsem tvůrčí práci dělat nemohl. Ovšem před dvaceti lety jsem si uvědomil, že smysl mělo to, co jsem dělal v srpnu 1968 a co ukázalo svoji sílu a může ukázat i potom. Myslím, že jsem si z tohoto hlediska našel správné médium.
Dělal jste rozhovory s významnými státníky, politiky. Je nějaký rozhovor, setkání, na které se nedá zapomenout?
Asi bych těžko zapomněl na to úplně první po roce 1990, které bylo s Françoisem Mitterrandem. Tehdy jsem byl ve svých sedmapadesáti začátečník a měl jsem s ním mít čtvrthodinový rozhovor, který se měl okamžitě po natočení odeslat do Prahy.
Mitterrand byl už tak zacvičený na mediální práci, že jsme skutečně měli na chlup přesně patnáct minut času, během kterých mi perfektně odpovídal na otázky. Byl velice laskavý, ale také věděl, že to, co po něm chci, je interesantní pro oba.
A jaký byl váš poslední rozhovor?
To byl André Gluksman, francouzský publicista. Bylo to před pár dny na havlovském Fóru 2000. Tento člověk je zajímavý tím, jak urputně brání opatrnost Evropy před důvěrnějšími styky s ruskou velmocí.
Vy se vůbec zaměřujete na frankofonní země?
Jsem původním povoláním filolog, hispanista. Ale každý novinář si snadno spočítá, přijde do redakce a vidí, že se španělštinou zrovna moc nepochodí, je to okraj světa. Navíc tehdy Španělsko ani nebylo v unii a ani to nebyla taková mocnost jako dnes. Nicméně mi tehdy došlo, že to, co umím z francouzštiny, je velmi podobné tomu, co umím ze španělštiny. A kromě toho jsem Francii rozuměl díky tomu, že jsem sledoval politiku této evropské mocnosti. Nadto jsem se nesoustředil na Francii, ale na Evropu.
Jakou mají v dnešním globalizovaném světě média váhu? Tedy v dnešním světě peněz a obřích korporací. Nehrozí, že síla peněz může utlumit svobodu slova i v demokratické části světa?
Nejsou to peníze, které tlumí svobodu slova (v soukromých médiích ano, ale já jsem od počátku věrný veřejnoprávním médiím, televizi a rozhlasu). Spíše je to jakási přilnavost k mainstreamu, která omezuje možnosti těch, kteří v tom středním proudu nechtějí plavat jak subjektivně, tak objektivně.
Přesto existuje rozdíl mezi domácím a zahraničním komentátorem. Nemá ten zahraniční komentátor přece jenom volnější ruce?
To jste trefila hřebíček na hlavičku. To se říkalo za komunistů: Budete-li mluviti o Rwandě Urundi, je to dobré, tam si říkejte, co chcete. Je to skutečně trochu něco jiného než mluvit do duše domácím politikům, nebo jim dokonce na cti utrhat. Já si můžu Bushovi a Medvěděvovi na cti utrhat tak trošku, jak chci.
Běda ale, jestli byste šlápl na kuří oko českým politikům?
Dnes už se prakticky domácí politika nedá od té zahraniční oddělit. Jsme součástí Evropské unie. A koneckonců dnes vidíme nejlépe, v jakém bodě děláme politiku – ratifikace Lisabonské smlouvy.
Zpravodaj České televize v Číně Tomáš Etzler v jednom rozhovoru v souvislosti s nepřijetím dalajlámy americkým prezidentem Barackem Obamou řekl, že je v šoku, že Obama dostal Nobelovu cenu míru. Troufnul by si český domácí komentátor říct, že je v šoku, že Václav Klaus blokuje Lisabonskou smlouvu? Asi by volil opatrnější slova.
Když se nás mezinárodní politika tak týká a my se týkáme jí, nemůže se ani zahraničněpolitický komentátor vyhnout tomu, aby nehovořil o Klausovi. Sám jsem o něm hovořil dost. I když mám ve stylu hovořit decentně. Ale ať si každý, kdo chce, otevře kterékoliv noviny, dnes už se o Klausovi i od novinářů dozví mnoho jejich názorů. Je to tím, jak se prolínají roviny mezinárodně politická a domácí. A to snad je také pro každého důkazem toho, že národní zájmy jsou dnes jinde, než kde je vidí tradicionalisté.
Ve svém blogu Svět podle Zdeňka Velíška na webu ČT24 jste napsal, že toto století je stoletím gigantů. Že doba národních států byla dobou minulého století a že by si to čeští politici měli uvědomit. Čeští politici ale stále hrají s kartou českých národních zájmů. Jak se mohou české zájmy prosadit ve století gigantů?
Historie neustrnula na rovině národních států. Samozřejmě existují, je to rovina, kterou žijeme od rodiny třeba přes Ostravu až k národnímu celku. Ale i to už v politické rovině dávno přesahuje hranice. Samozřejmě jsou ještě některé národní zájmy, které musíme chránit i proti nejbližšímu okolí. (Klaus na to myslel, jen nevím, jestli úplně ve správných termínech a správné záležitosti.)
Napadá mě, že už T. G. Masaryk a ostatní tehdejší politici se zabývali tím, co je ideou českého státu, o co se opírá. Existuje něco takového jako idea českého státu dnes? Je tou ideou evropanství?
To si myslím, že ne. Ideu českého státu musíme hledat ve střední Evropě, stále ve své historii. Neumím vám ji z hlavy takto definovat. Ani nevím, jestli ji má někdo definovanou – třeba prezident republiky…
Má vůbec naše zahraniční politika definovanou českou ideu?
Politika je věc velmi pragmatická a neopírá se ve všem o ideje. Ale to, co je třeba uhájit v té množině, která vzniká na základě evropských národních celků, jsou národní hodnoty. O tom bychom měli mluvit. Ty nějaké jsou a mohli bychom je vidět už od věrozvěstů, Husa či obrozenců nebo v gotických umělcích, Mánesovi v Alšovi atd. Prostě jsme kulturní středoevropský národ, který šel za svými vysokými hodnotami. Ale promiňte, dnešní politika je nemá na mysli.
Blíží se dvacet let od sametové revoluce. Jak se díváte na polistopadový vývoj?
Ze začátku to byl velký vzmach a nadšení. Asi se nedá popřít, že politika musí mít stranický charakter, že politiku musí dělat nějaké útvary, které spolu soutěží v politické debatě. Ale jakmile z politiky leze jen partajničení a politika se omezuje jen na to, že politici všemi prostředky hájí zájmy svých stran, ne-li své vlastní, a přehlížejí národní zájem…
V jednom z rozhovorů jste řekl, že novinář ukazuje realitu a interpretuje ji a v případě novináře, který dosáhl určité zralosti, je možné pokoušet se i odhadovat budoucnost a varovat před jejími riziky. Jste bezesporu novinářská osobnost, která se do prognóz může pouštět. Jaká nás tedy čeká budoucnost?
Bohužel to nezáleží na úsudku novináře, ale na politicích. To bych se skutečně musel vžít do jejich mentalit, což se mi naštěstí nepodaří, neboť jako novinář musím mít odstup.
Asi bych zmínil to politické krédo, které je jádrem sporu v dnešní době: Skutečně si myslím, že budoucnost této země je v pevném zakořenění v evropském celku. A nejenom to. Evropský celek je stále ještě jenom experiment, proces, něco, co se dobudovává a stojí díky politikům na hliněných nohou, protože ti vidí jen národní zájmy. Ale zájmem tohoto kontinentu, a tudíž i naším zájmem je, abychom se v tomto světě ekonomických a politických gigantů stali součástí takového hráče ve světové politické aréně, který tam bude mít váhu.
Jinými slovy má země jako Česká republika ve světě gigantů šanci pouze jako součást většího celku, jakým je třeba Evropská unie?
Upřímně řečeno, to tak vidím. Vezměte si jen v bezpečnosti, dnešní zbraně, prakticky není možné, aby se jedna země ubránila. A nedělá-li celý kontinent či jeho útvar jako Evropská unie dost pro to, aby myslel na svoji obranu v rámci západní civilizace, měly by se nám z toho ježit poslední vlasy na hlavě.
Nehrozí, že se země velikosti jako ta naše stanou v Evropské unii vedle zemí jako Německo, Francie, Británie takovými outsidery?
Mám pocit, že postavíme-li se znovu na pevnou půdu svých českých, národních, středoevropských hodnot, nemáme se čeho bát.
(redakčně kráceno)