O našem západním odboji se léta mluvilo velmi málo, a když ano, nebylo to příliš v dobrém. Nyní se napravuje, co se dá, jenže se mluví zase jenom o slavných stránkách a zapomíná se, že se objevily momenty, které tak slavné nebyly. Takovým byla právě vzpoura v Cholmondeley, kdy stovky vojáků odmítli poslušnost důstojníkům československé armády právě v okamžiku, kdy naše exilová politická reprezentace konečně získala uznání britské velmoci. Samotná vzpoura však nebyla projevem zbabělosti nebo neochoty bojovat, šlo spíše o zákulisní politickou hru, jejíž režii měli ve své moci především představitelé komunistického exilu.
Vzpoura v Cholmondeley
Hosty Vladimíra Kučery v Historii.cs z 6. června byli historik Jan Němeček (JN) z Historického ústavu Akademie věd ČR, právník Jan Kuklík (JK) z Právnické fakulty Univerzity Karlovy a historik Zdenko Maršálek (ZM) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
Co se to vlastně v červenci 1940 v Cholmondeley stalo?
JN: Na konci července 1940 se v krásném parku, uprostřed něhož bylo velké šlechtické sídlo, objevili českoslovenští vojáci. Přijeli tam z Francie, která byla poražena německou armádou.
Byli to muži, kteří měli za sebou nesmírně těžké okamžiky – prošli těžkými boji na francouzsko-německé frontě, které je poznamenaly fyzicky i psychicky. Z toho všeho se pak odvíjel jejich stav právě v červenci 1940.
ZM: 23. července 1940 došlo k největší vzpouře v československých vojenských jednotkách v zahraničí. Tehdy 539 vojáků ze čtyř tisíc přítomných v Cholmondeley Parku odmítlo poslušnost svým velitelům a odmítlo nadále soužit v československé armádě. Byli internováni, odsunuti do britských táborů a na dlouhou dobu se jejich cesty s cestami ostatních dobrovolníků, kteří dále sloužili v armádě, naprosto rozešly.
JK: 21. července byla uznána exilová vláda, která byla velmi důležitá pro uznání existence československých vojenských jednotek. Proto tato vzpoura hned po příchodu československých vojáků na britské území byla ranou snahám vytvořit prozatímní státní zřízení, protože pro Británii mělo největší význam, že bude moci exilová vláda postavit vojenské jednotky.
Mělo to nějaký význam, čtyři tisíce vojáků?
JK: Mělo to velký význam. Je to doba, kdy po porážce Francie stojí proti hitlerovskému Německu Británie sama. Británie proto počítala s každým spojencem. A třeba při uznávací proceduře si i úředníci Foreign Office udělali poznámku, že si Británie může dovolit počítat s Čechy. Čili naši vojáci měli svůj význam právě v této situaci.
Samozřejmě většinou jsou zmiňováni letci v souvislosti s bitvou o Británii. Ale byly tady i pozemní jednotky, protože se očekávalo, že by mohlo dojít k invazi německých jednotek do Británie, kdy by pak pozemní jednotky hrály významnou roli. A proto to, že bojeschopnost našich jednotek byla ohrožena vzpourou, nebylo pro exilovou reprezentaci rozhodně nic příjemného.
ZM: Právě na konci července 1940 je Británie vůči chystané invazi v podstatě bezbranná. 21. července, kdy došlo k uznání prozatímní československé vlády, přitom proběhla porada v Hitlerově hlavním stanu, kde se vyjádřil, že plánuje invazi do Británie a že Británie musí být zničena.
Je zajímavé, že v tu dobu Britové vlastně neměli vycvičené vojáky kromě těch, které stáhli od Dunkerque. Jenže ti zase neměli výzbroj, takže zoufale budovali aspoň improvizovanou obranu na jižním pobřeží Anglie.
Zdálo by se proto, že tisíce dobrovolníků ze zahraničí (kromě Čechoslováků se v tu dobu dostalo na Britské ostrovy více než 20.000 Poláků) by mohly být velice platným činitelem. Ovšem Britové kupodivu nechali odpočívat Poláky ve Skotsku a Čechy v nádherném Cholmondeley Parku. Vysvětlení je nasnadě: Britové válčí celá staletí a dobře vědí, jak se voják chová po porážce. Takže je třeba je ocenit za to, že uprchlíkům z Francie (Polákům, Čechům, Belgičanům) poskytli potřebný čas na rekreaci, znovunabytí sil, přestože by je v danou chvíli teoreticky potřebovali na jihoanglickém pobřeží jako jedny z mála vycvičených vojáků.
Jaký byl vlastně důvod jejich vzpoury? Vždyť každý sedmý československý voják, který přišel do Anglie, řekl, já bojovat nebudu. Museli ale přece vydat nějaké memorandum nebo udělat prohlášení, aby řekli, proč bojovat nebudou.
ZM: Vydali memorandum, které předali i prezidentu Benešovi,ve kterémkde zásadně odmítají nařčení, že by svůj čin dělali ze zbabělosti nebo proto, že by nechtěli bojovat proti nacistickému Německu. Ale že to dělají především proto, že nesouhlasí s poměry, které panují v československé zahraniční armádě.
JN: Bylato směsice důvodů – každý k tomu přistupoval z jiných hledisek. Určitou roli v tom hráli komunisté, určitou roli hráli interbrigadisté ze Španělska, v některých případech byli komunisté a interbrigadisté jedno a totéž. A určitou roli zde sehrála i otázka antisemitismu v československé armádě.
A samozřejmě je to také otázka dojmu z porážky. Poražená armáda je v podstatě zárodkem podobných pocitů. Tedy pocitů vzpoury proti těm, kteří za to mohli. Takže byli obviňováni důstojníci z neschopnosti velet ve Francii. (Skutečně byly případy, kdy se někteří důstojníci prokázali jako neschopní, ovšem na druhé straně nacházíme skvělé případy statečnosti.) Rozhodující roli ovšem sehráli komunisté.
Hovoří armádní generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
V době, kdy se tohle konalo, byla smlouva mezi Německem a Sovětským svazem. Takže komunisté, kteří ve většině válčili ve Španělsku, se dostali do situace, kdy se pro ně válka najednou stala imperialistickou, což Sovětský svaz odsuzoval. Podle mého názoru nevěděli, co se děje, a reagovali na to tímto způsobem. Tedy že nechtěli mít s naší armádou, „kapitalistickou“, „buržoazní“, nic společného.
Je ironie, že během španělské občanské války, se hlásilo, když se bojuje o Madrid, bojuje se o Prahu, která byla tehdy ještě svobodná. Ale když už byla Praha okupována, najednou o ni tahle parta lidí nějak bojovat nechtěla. To jsme nedovedli pochopit.
Edvard Beneš o tom píše ve svých pamětech (to znamená, že to nebral jako nějakou epizodu svého života): „Pro nás to tehdy byla krize vážná, nejtěžší, jakou jsme ve svém vojsku v druhé světové válce zažili.“ Čili ono to muselo mít vliv i na naši vládu a na náš odboj jako fenomén?
JK: Jde o to načasování – po uznání vlády přichází odmítnutípodřídit se exilové vládě.To je velmi významný motiv, vlastně útok na vládu.
Nejde o to, že nechtěli bojovat, šlo o politické důvody. Pro komunisty ve Velké Británii to byla příležitost, jak se vymezit proti vládě. (Komunistická strana nebyla součástí prozatímního státního zřízení. Komunističtí členové vstupují do Státní rady, až po napadení Sovětského svazu Německem.) Do té doby byli totiž komunisté ve velmi ostrém sporu s Benešem a exilovou vládou. A je třeba říci, že využili rozpoložení velké části vojáků, kteří přijeli z Francie do Británie. Vlastně tyto dobrovolníky, kteří chtěli bojovat proti Německu, využili pro politické cíle.
Ale byly tam i jiné politické motivy, které nemusí být úplně spojovány s komunistickou stranou. Možná by se daly definovat jako širší levicové názory rozšířené právě mezi interbrigadisty a vojáky. V jisté opozici vůči armádnímu velení se totiž ocitli i někteří sociální demokraté. Ti obviňovali především vyšší důstojníky z toho, že jsou představiteli reakčních názorů a že plánují po osvobození Československa nastolení vojenské diktatury. To pak byla velmi rozšířená myšlenka ideového sporu mezi komunisty i sociálními demokraty a třeba ministrem národní obrany Ingrem.
ZM: Kdybychom v té vzpouře hledali politický úmysl nebo politický osten, je to snaha komunistů vzpourou znejistit postavení Edvarda Beneše po uznání jeho vlády, znejistit jeho postavení jako mluvčího všech Čechoslováků v exilu. Když vás odmítne poslouchat každý sedmý voják poté, co exilové zastoupení konečně dojde uznání, byť zatím prozatímně, je to velká rána.
Hovoří armádní generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když přijel prezident Beneš do Cholmondeley, byla to jeho první návštěva u armády. Bylo to takové posílení toho zklamání z Francie a uvědomění si, že máme nějaké vedení, že fungujeme jako československá armáda a že jsme se dostali do Anglie, která bude bojovat, která není tak poraženecká jako Francie. Návštěva prezidenta tohle všechno nějak utvrdila a potvrdila.
Tady většina lidí vnímá, že komunistické vedení bylo v době druhé světové války v Moskvě, takže by nemělo ovlivňovat prosté vojáky, dobrovolníky. Málokdo ale ví, že v Londýně organizovaně fungovala komunistická strana.
JN: Samozřejmě. Když se podíváme na samé počátky odboje, komunisté po 15. březnu 1939 paradoxně nesměrovali svoje kádry z protektorátu do Sovětského svazu. Tam mohli jen ti, kteří měli výslovné povolení legálního ústředního výboru KSČ. Pokud ho neměli, byli směrováni na Západ, kde je komunisté potřebovali. Takže nejprve byli ve Francii, později ve Velké Británii. Tam pak mohli na základě kontaktů s komunistickým vedením v Moskvě vykonávat direktivy řídícího střediska komunistických stran, Kominterny.
Kominterna přitom v září 1939 vydala odmítavé stanovisko ke světové válce. Tudíž Čechoslováci, kteří byli v řadách komunistické strany, neměli ani vstupovat do národních legionů. (To byla jedna z věcí, které na zasedání Kominterny prosadil už Gottwald.) A kdybychom to vzali do důsledků, komunisté neměli vstupovat ani do československé armády ve Francii. (Hlavou komunistů v Londýně byl budoucí ministr vnitra Václav Nosek.)
Co tomu říkali Britové, že jim tam takhle fungovali spojenci jejich nepřítele?
JK: Je to zrovna v době, kdy Britové uvažovali právě v dimenzích páté kolony. Hned po vypuknutí války byly přijaty poměrně přísné předpisy o pohybu cizinců na britském území a v souvislosti s eventuální invazí byla řada cizinců internována. Především v období léta 1940 až do poloviny roku 1941 byly tyto předpisy relativně přísně uplatňovány.
Mezi důvody internace patřilo i politické smýšlení. Třeba právě obvinění z komunistického smýšlení znamenalo v britském prostředí internaci. Ale byly tam i motivy národnostní. Tedy pokud někdo také hovořil německy, byl prověřován, jestli je to spojenecký cizinec, nebo někdo, kdo by mohl být nasazen.
Prověřování vykonávaly zvláštní tribunály, ale dost významnou roli hrály i britské zpravodajské orgány, které velmi pečlivě prověřovaly přicházející exilové reprezentace včetně vojáků.
ZM: Jak pro Brity, tak předtím i pro Francouze byl zásadním bodem obratu smlouva Ribbentrop-Molotov, respektive vpád Rudé armády do Polska. V tu chvíli vidí Sověty, s kterými ještě měsíc předtím dojednávali možné budoucí spojenectví, na opačné straně barikády. A Kominterna se tak i chová, když vyhlásí heslo, že válka je z obou stran imperialistická, a tudíž se jí pokud možno nemají komunisté zúčastňovat.
Je však zajímavé, že Kominterna svůj názor změní třeba ve vztahu k interbrigadistům. Ti nakonec dostanou v prosinci 1939 instrukci: Vstupte do československé armády. Ten prvotní moment ale není boj proti Německu nebo boj po boku francouzské armády. (To by bylo z hlediska Kominterny irelevantní, protože v prosinci 1939 probíhá rusko-finská válka, kam se Francie i Británie chystá vyslat expediční sbor.) Do československé armády mají interbrigadisté nastoupit proto, aby se nedostala pod vliv buržoazních, reakčních elementů, aby působili na ostatní vojáky, aby případně nedošlo k nasazení československých jednotek proti Rudé armádě. To bylo ostatně i drobně sondováno – Čechoslováci to odmítli na rozdíl od Poláků, kteří připravovali do Finska malý expediční sbor.
Jak reagovali vojáci obecně na tuto komunistickou propagandu. Museli se někde mezi nimi pohybovat ti, kterým se později na východní frontě říkalo „hvězdáři“, čili komunističtí agitátoři.
JN: Ne všichni komunisté podlehli této propagandě, třeba Vladimír Clementis, i když to je možná trošku výjimečný případ. Někteří si prostě dokázali uchovat chladnou hlavu i v této velmi rozrušené době. A hlavně si uchovali vlastní názor, protože základním příkazem bylo přejmout názor Kominterny bez jakýchkoli diskusí. A pokud se komunista snad dopustil výkladu, který byl v rozporu s tímto stanoviskem (někdy to udělal v okamžiku, kdy ještě stanovisko nebylo ani známo), byl v ten okamžik označen za trockistu. A to v případě, že byl dotyčný v dosahu sovětských orgánů, znamenalo, že může skončit v gulagu nebo i na šibenici.
Proč právě „španěláci“ skočili na tuto vějičku? Proč nechtěli bojovat?
JK: U nich je to reakce na to, že nechtějí bojovat za konkrétní situace pod konkrétním velením. Měli prostě výhrady ke stylu armády.
Ale oni neodmítli bojovat proti Německu. Jejich další osud byl následující: Jsou internováni ve zvláštním táboře nedaleko Birminghamu, kde je internovaným nabídnuto, aby vstoupili do britských jednotek. Velká část z nich tak skutečně učinila, čili splnili svou povinnost služby. (Samozřejmě měli na výběr: buď být nadále internováni a pak ještě převezeni do Skotska, nebo vstoupit do britských jednotek.) Nakonec zůstalo v internaci asi jen 70 osob.
Jaká to byla sociální skupina těch sedmdesáti, kteří odmítli vstoupit do britské armády?
ZM: Nebylo to tak, že by se těch sedmdesát dobrovolně rozhodlo. Většina interbrigadistů na interní příkaz komunistického vedení vstoupila v roce 1939 do armády. Když se později armáda evakuovala do Británie, znovu čekali na instrukci, co mají dělat. Nejdříve přišla instrukce: neevakuujte, zůstaňte ve Francii. Pak ale přijde druhá instrukce: evakuujte. Někteří to kvůli tomu nestihli, takže z celkem 530 až 540 interbrigadistů jich odjelo na britské ostrovy asi 190.
Okamžitě po příjezdu odešlou interbrigadisté spojku k londýnskému komunistickému vedení pro další instrukci, jak se mají zachovat. A londýnské vedení jim předalo instrukci: rozložte armádu, působte proti armádě i proti způsobu, jakým je exil veden, působte proti buržoaznímu odboji. Interbrigadisté a komunisté proto z armády vystoupili, Britové je internovali a potom jim navrhli vstup do pracovních jednotek.
Pracovní jednotky byly jakoby ženijní, zákopové jednotky, ve kterých nejvíce sloužili emigranti, cizojazyční exulanti, kteří by měli v britských jednotkách potíže a kteří nebyli zpravodajsky stoprocentně bezpeční.
Vzbouřenci (interbrigadisti i komunisti) téměř všichni zůstanou rezistentní a odmítnou bojovat i v rámci britské armády. Teprve poté přijde protiinstrukce, jak už to tak v komunistické emigraci často bylo. Přijde totiž zpráva, že kdo nevstoupí do britské armády, bude odvezen do Kanady. Londýnské komunistické vedení proto rozhodne: za každou cenu zůstaňte v Británii a vstupte do britské armády. Pak tedy vstoupili do britských pracovních jednotek. Ovšem Britové sedmdesáti nejaktivnějším řeknou, že je nechtějí a pošlou je do zajateckého tábora ve Skotsku.
Hovoří armádní generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Kdyby 500 důstojníků odmítlo válčit v Sovětském svazu nebo v Německu, nevím, co by se s tou skupinou stalo. Kdežto v Anglii to prošlo takovým zvláštním způsobem. Byli trošku internováni, pak zařazeni do nějakých pracovních jednotek. A potom, co byl Němci napaden Sovětský svaz, se část těchto lidí zase vrátila do armády. Ale byla to, pokud vím, dosti nepatrná část.
V naší armádě nebyli ale jenom Češi. Byli tam také Slováci, a pokud vím, i českoslovenští Němci. Jak ti se zachovali?
JN: Ve Francii bylo národnostní složení československých jednotek, co se týče vztahu Čechů a Slováků, skoro paritní.Bylo to asi 44 % Čechů a 40 % Slováků. Vezmeme-li to v poměru k počtu obyvatel v republice, byli Slováci mnohem silnějším elementem.
Radikálně se to ale mění po příjezdu do Velké Británie. Značná část Slováků byli totiž slovenští krajané ve Francii, kteří odmítli odjet a zůstali se svými rodinami ve Francii. Poměr sil v Británii se tak radikálně změnil: uvádí se 73 % Čechů a asi 13 % Slováků.
Co se týče Němců, měli také své zastoupení. Ovšem u nich byl problém, že dost často mluvili německy. To bývá samozřejmě u Němců obvyklé, ale v národnostně rozjitřené československé armádě to do značné míry působilo problémy.
ZM: Bylo to umocněno ještě otázkou, do jaké míry to byli Němci. Mluvíme o národnostním složení, ale národnost zjišťujeme jenom podle mateřské řeči, kterou udávali. České vojáky totiž paradoxně ještě více popuzovalo, že vlastně nejde o čistokrevné Němce, ale o Židy, kteří mluví německy.
Oni mluví německy od narození, nemohou jinak. Ale Češi na ně měli pohled: Je to Žid a v době, kdy jsou Židi pod takovým tlakem, přesto mluví německy. Za 20 let první republiky se nedokázal naučit česky a hlásí se k Němcům. Vlastně toho Žida viděli ještě hůř než čistokrevného Němce.
Vracím se opět k českým Němcům. Jaké bylo jejich postavení v našem vojenském kontingentu?
ZM: Nebylo jich málo. Kupodivu jejich počet procentuální i absolutní rostl, dosahovalo to 13 až 13,5 %. To je nějakých 560 lidí. Ovšem když pak zkoumáte jednoho po druhém, zjistíte, že německá otázka v československých vojenských jednotkách je z 80 % otázkou židovskou, že je to problém německy mluvících Židů.
Nicméně ať to byl Němec nebo Žid, který mluvil německy, musel se cítit velice perzekvován, protože československá armáda do značné míry odpovídala českým zájmům. A to přestože bychom mohli předpokládat, že by mělo být cílem odboje sjednotit Čechoslováky a ukázat světové veřejnosti, že Československo je státem, pro který jsou ochotny bojovat i jeho menšiny. Místo toho dochází k zcela jasnému odmítání Němců, chodí petice seshora i zezdola, od prostých vojáků, že nechtějí sloužit s Němci, odmítají jejich další příchody do československých jednotek. To se pak projevilo samozřejmě i na vládní úrovni.
Nakonec řada z československých Němců bojovala sice proti Hitlerovi, ale ne v našich jednotkách. Tak to skončilo.
Ale byl tam skutečně takový antisemitismus, jak prozrazují i některé deníky, hlavně českých vojáků?
JK: Antisemitismus se projevil hned po příjezdu jednotek z Francie. Byly hledány nejrůznější příčiny toho, proč je stav tak neutěšený, kdo za to vlastně může. A to většinou vytváří živnou půdu pro nejrůznější třenice, které mohou být od národnostních přes rasové, politické a podobně. Myslím, že to velmi souviselo se stavem jednotek hned na začátku jejich mise ve Velké Británii.
Souhlasíte s tím? Zdá se vám, že postačoval jenom našich jednotek? Odkud se vlastně rekrutovali důstojníci?
ZM: Jedna skupina byli záložní důstojníci. To bylo široké spektrum inteligencečeskoslovenského obyvatelstva. Z aktivních důstojníků to pak byli důstojnícivyšších hodností,v drtivé většině bývalí legionáři z první světové války. Ti vystupují svým nimbem osvoboditelů, budovatelů republiky, bojovníků za národní samostatnost. Do zahraničního odboje přitom odcházeli převážně ti nejlepší z nich.
Pak byla druhá skupina – mladší důstojníci nižších hodností, kteří již první světovou válku nezažili a kteří celou svou vojenskou dráhu absolvovali již za první republiky. Nejvíce z nich byli kupodivu mladí poručíci, kteří ukončili Vojenskou akademii v Hranicích.
Hranická akademie je připravila velice dobře po odborné stránce, ale současně z této školy odešli v jistém duchu vypjatého vlastenectví. Teoreticky by člověk vypjaté vlastenectví čekal od legionářů, kteří se v letech 1914 až 1918 jasně postavili za československé cíle. Zatímco mladí důstojníci byli vychováváni v multinacionální republice s určením pro multinacionální armádu.
Mohli bychom předpokládat, že armáda se bude snažit důstojníka vychovat ve větším pochopení pro národnostní problémy. Nakonec dodnes nevíme, jestli se to nepodařilo nebo jestli otřes způsobený mnichovskými událostmi a 15. březnem 1939 byl tak strašně silný.
JK: Období druhé republiky byla živná půda pro takto vypjaté názory českého nacionalismu vůči menšinám i vůči Židům.
Zvláště Židům. Druhá republika byla takhle orientována. Nicméně opravdu si myslíte, že to jsou jediné důvody? Rozpolcenost vojska, nepřipravenost části sboru na takovouto situaci. Nebyl problém taky ze strany vojáků židovského vyznání, židovské národnosti?
JN: V podstatě v okamžiku, když šlo o označení „ty jsi Žid“ nebo něco takového, brali to jako hanlivý útok na svou osobu. A to se netýkalo jenom československé armády. Polská armáda na tom byla v tomto ohledu mnohem hůře.
Z banálních konfliktů, které by za normálních poměrů byly řešeny podle kázeňského řádu a zapadly by, se tak stalo politikum. Byly vytrženy, zveličeny a vlastně to eskalovaly obě strany konfliktu. Čili vojáci židovského vyznání a na druhé straně ten zbytek. Opravdu z toho byl problém.
Jak se řešil z vyšších míst problém s antisemitismem?
JK: Samozřejmě bylo v zájmu exilové vlády, aby se poměry v armádě podařilo uklidnit. Nicméně byl jistý rozdíl mezi politiky na vládní úrovni a vojáky. Vojáci totiž včetně ministra národní obrany ve vládě vystupovali s tím, že je třeba situaci řešit tak, aby neutrpěla disciplína. To je klasický rozpor mezi vnímáním politickým a vnímáním vojenským. Vojenská úvaha nad vzpourou je jednoduchá: tvrdě řešit. Ale politické řešení bylo nutné, protože situace v roce 1940 hrála především pro politické řešení.
Do nastalé situace zasáhla jako poradní orgán prezidenta a vlády i Státní rada, kde byla záležitost poměrů v armádě dlouho a široce diskutována (záležitosti armády tam byly projednávány od podzimu 1940 do roku 1941). Ale to už do toho vstupují různé politické názory na to, co vlastně krizi v armádě způsobilo.
Největší roli v politickém tlaku na řešení situace vyvinuli sociální demokraté. Především člen branného výboru Státní rady Laušman, kterému se podařilo získat na svou stranu předsedu Státní rady Bechyněho. Spolu pak vyvolali velmi ostrý konflikt s generálem Ingrem, takže se tato záležitost dostala do úplně jiné politické roviny.
Díky tomu trochu zapadaly některé každodenní problémy, které armádu postihly. Zpolitizování problému nebylo prostě dobré, protože tím se to jakoby do armády vracelo.
Hovoří armádní generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pořád rozlišuji povědomí dělostřelců a povědomí pěšáků. Tam je podstatný rozdíl, že mi jako dělostřelci nebyli na frontě, takže jsme tyhle zmatky nezažili. I když i u dělostřelců byli nějací španěláci, ale byla to nepatrná část.
Pro nás dělostřelce to bylo naprosto nepochopitelné a odsuzovali jsme to. Nějak jsme nechápali, že v situaci, kdy jde o život, kdy Anglie byla jediná, která válčila proti nacismu, se najde skupina 500 lidí, kteří odcházejí.
Židé byli obviňováni z toho, že špatně bojovali atd. V některých denících nebo vzpomínkách jsem se dočetl, že vojáci židovského původu se údajně chtěli ulívat ze služby, že si hledali různé zapadákovy. Kdo měl v té době zájem, aby se něco takového šířilo? To nemohlo být zcela spontánní. Nebo bylo?
JN: Myslím, že je třeba v tom hledat velkou spontaneitu, protože obrovskou roli hrál bezprostřední dojem z porážky ve Francii. Všichni hledali odpověď na otázku, proč se to stalo. A v sobě to hledal málokdo.
Musíme otevřeně říct, že ve Francii byla celá řada případů zbabělosti příslušníků našich jednotek. Jenže na straně druhé vidíme příklady obrovské statečnosti, kdy celá řada vojáků zahynula jenom proto, aby usnadnila ústup svým spolubojovníkům. A to byli i Židé. Nešlo rozdělovat, kdo bojuje lépe, kdo bojuje hůře. Najdeme i vynikající případy statečnosti židovských vojáků.
ZM: Je to složitá otázka a je to případ od případu. Najdete příklady neuvěřitelného hrdinství i zcela flagrantní zbabělosti.
Antisemitismus se objevil v takové míře už v Francii: Po 15. březnu 1939 odchází řada Čechoslováků do zahraničí s motivací bojovat se zbraní v ruce za znovuobnovení Československa. Přes Polsko jsou transportováni do Francie, kde jsou, než válka vypukne, nuceni vstoupit do cizinecké legie. Na konci září 1939 se sejdou v určeném táboře v Agde na jihu Francie v počtu 615 prvních příslušníků armády.
Už nikdy po celou válku nebyla československá zahraniční jednotka tak homogenní, jak tomu bylo právě na přelomu září a října 1939. Homogenní byla přitom ze všech pohledů – z pohledu národnostního, z pohledu stupně výcviku, z pohledu motivace k odboji.
Poté přicházejí další dobrovolníci, mezi nimi krajané, ale jako první přicházejí Židé, kteří utíkají většinou s jinou motivací. Židé se nemůžou rozhodnout sami, že odejdou, aby bojovali za republiku. Oni bojují o život, utíkají o život, i když tenkrát to ještě nevědí. Židé jsou tak v československé armádě první cizorodý prvek, na který ti vlastenečtí Češi narazí. A když vidí, že tam je přece jenom rozdíl v motivaci. Najednou je z toho problém.
Hovoří armádní generál Tomáš Sedláček (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nejen důstojníci, co zažili ústupové boje ve Francii, byli Francií velice zklamáni z toho, jak chovala armáda a celý francouzský národ. Když jsme se dostali do Francie my, bylo v nás ještě trošku nadšení z mobilizace i zklamání, ale pořád jsme vzpomínali na to, že za okupace byly národ a armáda jedno a totéž. Kdežto ve Francii, zejména v jižní, jako kdyby válka nebyla. A to jsem se tam dostal, když už na severu začal útok. Ale tam jako kdyby se nic nedělo. Zřejmě netušili, co to nacismus znamená a co je čeká. Když si to začali uvědomovat, už bylo pozdě, byli okupováni.
Než si řekneme, jak to skončilo, tak trošičku bulváru: hovoří se o tom, že se vzpourou měl něco společného Pavel Tigrid. Je to pravda?
ZM: Také jsem na to narazil. Rozhodně to není pravda. Pavel Tigrid v roce 1939 uprchl do Británie, kde se přihlásil jako dobrovolník do československých jednotek. Tuším, že 25. ledna 1940 byl v Londýně odveden a povolán na shromaždiště k transportu do Francie. Tam se nedostavil a požádal o odklad. Ten mu nebyl udělen, takže byl povolán znova. Nicméně opět nenastoupil a byl vyškrtnut ze seznamu československých dobrovolníků. Později byl znovu povolán, ale to mu již byl udělen odklad, protože pracoval v BBC, což bylo uznáno jako práce pro celkové válečné úsilí. V československé armádě se tedy vůbec neobjevil, to znamená, že nemohl být ani účastníkem vzpoury. Jiná věc je, že o tom věděl a že se o to zajímal.
JK: Mimochodem jeho osobní zkušenost s odvodem nebyla vůbec příjemná. Napsal dokonce oficiální stížnost proti tomu, jak s ním bylo při odvodu zacházeno. Stížnost sice nebyla motivována úplně jeho původem, ale také to leccos vypovídá o situaci v roce 1940.
Jak vlastně skončila ta vzpoura?
JN: Je třeba dodat jednu věc: otázku přebytečných důstojníků. To byl další latentní konflikt, který vypukl o několik měsíců později, na podzim 1940. Bylo zde asi 400 přebytečných československých důstojníků, pro které nebylo funkční zařazení na odpovídajících funkcích, takže z nich byly vytvořeny takzvané důstojnické roty. To se samozřejmě značné části z nich nelíbilo, protože byli na úrovni vojínů.
Tento problém se však podařilo postupně vyřešit, úplně nevygradoval. Část důstojníků odešla k Britům, část k de Gaullovi, který měl naopak velký nedostatek důstojníků, někteří bojovali u El-Alameinu. Část důstojníků odešla pryč od pěších jednotek k letectvu, které nemělo žádné zdroje, ze kterých by mohlo být doplňováno. V podstatě jediným zdrojem byla pěší jednotka.
Navíc problém jakéhokoli sporu se vždycky nejlépe vyřeší bojovým nasazením dané jednotky. A to je i případ československých letců. Tam samozřejmě vzpoura do určité míry prosákla, ale rozhodně ne v takové míře jako u pěších jednotek. A proč tomu tak bylo? Letci, ať už v 310. stíhací peruti, později v 311. bombardovací a dalších perutích, v podstatě přišli k plnému bojovému nasazení, takže ani neměli čas řešit takové věci.
JK: Jinak „vzpoura“ končí aktem jakéhosi usmíření. Prezident Beneš koncem roku 1941, tuším 24. prosince, podepsal rozhodnutí jakési amnestie. Podle něj mělo být na účastníky událostí z léta 1940, kteří by se do tří měsíců přihlásili z britských jednotek do československých, nahlíženo jako na osoby, které se z hlediska československého práva ničím trestněprávním neprovinili. Byla to jistá možnost, jak dojít k usmíření a návratu alespoň části těch, kteří odešli.
Je ale třeba říct, že to zase mělo politický podtext, protože členové komunistické strany si při vstupu do Státní rady kladli podmínky. A jedním z bodů bylo i vyjednávání o návratu původně internovaných vojáků do československých vojenských jednotek. V tomto získali komunisté významného spojence, protože s ministerstvem národní obrany za Státní radu dlouho vyjednával zmíněný Bohumil Laušman, který se stal spiritem agens dohody s vedením armády.
Nebyl to sice dokonalý happy end, protože se nejednalo úplně o všechny, kteří odešli z armády, ale byla to docela velká část. Myslím, že to nakonec přispělo k jisté konsolidaci poměrů v armádě.
ZM: Generální odpuštění obě strany vnímaly jako svůj ústupek a současně i jako svoje vítězství. Vzbouřenci trvali na tom, že budou do armády přijati, a pak na to vzpomínali tak, že se jim vlastně podařilo přesvědčit pokrokovou část exilu o své pravdě, o svém správném postupu. Oproti tomu druhá strana, důstojníci, to viděla spíše jako ústupek. Osobně se ovšem domnívám, že velice podstatnou roli v tom nehrála první ani druhá strana, ale nátlak Britů.
JK: To je samozřejmě pravda. Celé aranžmá armády bylo na základě československo-britské dohody, kdy vojenské jednotky podléhaly přísnému dohledu z britské strany. Čili Britové se zasloužili o to, že se vzpoura jaksi rozplynula – přispěli k řešení jak na samém začátku, tak na konci.
(redakčně kráceno)