Letošní 19. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov tentokrát zahájí argentinská operní hvězda, „tenor 21. století“, José Cura. 16. července vedle árií a duetů z nejslavnějších italských oper zazpívá společně s korejskou sopranistkou In Hye Kim například duet Madame Butterfly. Curův jedinečný hlas a interpretační talent bude mít možnost české publikum ocenit již potřetí a zájem je značný, pořadatelé festivalu museli dokonce přidat další koncert. S Josém Curou, „čtvrtým z velkých tenorů “, hovořil v Událostech, komentářích z 13. července Martin Veselovský.
„Hlas je delikátní záležitost,“ říká José Cura
José Cura (1962)
José Cura začal profesionálně zpívat až ve 28 letech. Předtím se věnoval dirigování, skládání a hře na klavír. V roce 1991 odešel z Argentiny do Itálie, v roce 1992 debutoval ve veronské Aréně v Henzeho Pollicinu. Další úspěch přišel v roce 1993 v Turínu, kde zpíval Alberta Gregora v Janáčkově Věci Makropulos. Opravdový průlom ale znamenalo vítězství v mezinárodní prestižní soutěži Operalia v roce 1994, po níž okamžitě debutoval ve Spojených státech a londýnské Covent Garden. Od té doby začal dostávat nabídky z celého světa. V roce 2003 se tak dostal i do Prahy, kde se v Obecním domě představil nejen jako operní pěvec, ale i jako dirigent.
Na koncertech vedle klasických skladeb do repertoáru často zařazujete latinskoamerické písně. Dočkají se toho i Češi na festivalu v Krumlově?
Samozřejmě. Jsem na to skutečně hrdý, protože to není běžné. Běžně zpíváte od někoho jiného. Jsem Argentinec a zpívám italský repertoár, takže se těším, že jako člověk z Argentiny budu moci zpívat písně z Argentiny.
Rozhovor s Josém Curou (zdroj: ČT24)
Vedle toho, že zpíváte, jste také dirigent, režírujete operu, věnujete se fotografii a designu. Za normálních okolností je potřeba, aby se člověk naplno věnoval jenom jediné profesi, chce-li se dostat na vrchol. Jak je možné, že u vás se to daří ve více oblastech?
Nevím, musíte se zeptat mé maminky. Věřím v silně holistický přístup k práci na kariéře. Neříkám, že mám, nebo nemám pravdu. Prostě někdo se může soustředit jen na jednu oblast. Můj přístup ale spočívá v této práci a zatím to funguje. Musím samozřejmě sledovat určitá pravidla. Někdo z toho má radost, někdo ne, ale to je běžné.
Kdybych začal našim režisérům říkat, pánové, já si tak trochu zkusím režii zpravodajství, nevím, s čím bych se potkal. Jak to berou jiní dirigenti a jiné profese, do kterých v oblasti vážné hudby tak trochu fušujete?
Když stojíte před někým, kdo je skvěle připravený profesionál, dobrý dirigent, režisér, tak čím víc ti lidé o práci vědí, tím lépe. Věci běží bez problémů. Ale když před vámi stojí někdo, kdo si nevede moc dobře, prostě někdo, kdo blafuje, jste samozřejmě nervózní. A věci se komplikují.
Obecně se předpokládá, že lidé, kteří se zabývají uměním v nejvyšších sférách, musejí začínat úplně v útlém věku. Ale vy jste začal zpívat až někdy ve 28 letech. Jste výjimka, anebo to tak prostě jde?
Začal jsem zpívat ve dvanácti letech a pak následovala dlouhá doba, kdy jsem se věnoval také hraní, skládání a dělal jsem cokoli, co souviselo s divadlem včetně pomocných prací. To byla skutečně velká výhoda. Ve 28 letech jsem se stal profesionálním zpěvákem. Hlas je delikátní záležitost. Když začnete zpívat v raném věku, a můj repertoár je velice těžký, budete trochu trpět. A já jsem byl dost mladý na to, abych tu investici ospravedlnil, a také dost starý na to, abych ji byl schopen kontrolovat.
Býváte někdy označován jako nástupce tří velkých tenorů. Minimálně Luciano Pavarotti se pokoušel vystoupit z klasické vážné hudby směrem k populárnějšímu proudu, například spoluprací se zpěváky popmusic. Je to i vaše cesta?
Každý skvělý umělec zanechá otisk v historii. A ti, kdo ho následují, se snaží být stejně dobří nebo lepší, ale musí sledovat vlastní cestu. Pak uvidíme, k čemu to dojde, protože konečné slovo řekne až historie. Prostě není dobré následovat někoho v jeho stopách. To totiž znamená, že nerespektujete tu osobu, která hodně pracovala na tom, aby se někým stala.
Když vám někdo řekne, že následuje někoho, kdo vyhrál Pulitzerovu cenu, to možná dobré je, protože chce vyhrát vlastní Pulitzerovu cenu a musí se skutečně snažit. A já jsem rád, že se v tomto směru snažím.
Znamená to, že se ve své kariéře cíleně vymezujete, abyste měl svoji „Pulitzerovu cenu“?
Nechci se vymezovat. Je to o tom, že máte někoho, koho skutečně obdivujete, ale nebudete ho kopírovat. Kopírování je nedostatek respektu. Například velký skladatel je velice svébytný, nemůžete ho pouze kopírovat. Prokázat někomu respekt znamená, že si určitým způsobem všimnete jeho života, kariéry, ale nebudete kopírovat jeho umění.
Jak je to vůbec u umělců vašeho kalibru s přesahem do středního proudu, do popmusic? Je to něco, co se v podstatě úplně nesluší a nad čím kolegové ohrnují nos, anebo je to legitimní cesta k tomu, jak oslovit širší publikum?
To je stará otázka. Začali s tím Caruso, Mario Lanza. To byli první pěvci, kteří zpívali popmusic vedle klasické hudby.
Nejde o to, že máme populární, nebo klasickou muziku. Máme dobrou, nebo špatnou hudbu. To, co dnes označujeme za klasickou hudbu, byla před 200 lety populární hudba. Definice mezi popem a klasikou je záležitostí mezi profánními a církevními jevy. A do profánní muziky spadá to, co dnes nazýváme klasikou.
Víte, kdo byl prvním hráčem na piano v baru v historii? Mozart. Ten velký hudební bůh. On hrál na klavír, když panovník jedl a bavil se. A byl to skutečně ten velký Mozart. Musíme opustit tohoto fantóma. Lidé by se měli věnovat hudbě a užívat si ji.
Když slavný operní zpěvák stojí na stadionu při zakončení nebo úvodu olympijských her a zpívá píseň od Queen, je to přešlap za vaši hranici, nebo ještě ne?
Něco podobného jsem dělal mnohokrát. Například v Austrálii v roce 2003 (několik měsíců předtím, než jsem přijel do Prahy) jsem se účastnil zahájení ragbyového šampionátu. Zpíval jsem uprostřed stadionu jen v košili, bylo asi 5 stupňů. Na tribunách bylo 100 tisíc lidí a mně bylo v té košili horko. To je úplně jiná energie než v klasickém divadle.
Pocházíte z Argentiny. Když se člověk podívá na původ mnoha současných operních pěvců, jako kdyby tato země a vůbec region Latinské Ameriky produkoval stále více lidí právě ve vašem oboru. Čím to je?
Největší počet klasických operních pěvců v Evropě přišel po druhé světové válce. Byla to reakce na utrpení války. Byl to takový výkřik proti bolesti – začněme zpívat, začněme se věnovat hudbě, užívejme si. Ten čas přešel.
Dnes, i s tou velkou krizí, kterou v Evropě máme, je Evropa v porovnání s některými zeměmi Jižní Ameriky Disneyland. Důvod, proč se lidé z Latinské Ameriky skutečně snaží, je v rozdílu, jestli budete nebo nebudete jíst, snažíte se přežít. Mnoho mladých v Evropě na podobné pocity zapomíná a proti tomu se musíme vymezovat.
(redakčně kráceno)