„Hraní počítačových her je koníček jako každý jiný,“ říká František Fuka

První programy začal František Fuka vytvářet už v deseti letech. Především v 80. letech se pak zapsal do povědomí počítačových fandů svými hrami pro osmibitové počítače, hlavně pro ZX Spectrum. V 80. a 90. letech díky programování a hudební průpravě také začal skládat počítačovou hudbu, a to i pro zahraniční firmy. Ozvučil i jednu z verzí legendárního Prince of Persia. Kromě programování a skládání hudby patří k jeho velkým koníčkům, ale i zdrojům obživy také filmy, které překládá, na které píše recenze nebo pomáhá při jejich propagaci. A v neposlední řadě patří František Fuka mezi nejvýraznější osobnosti českého internetu, kde získal status internetového guru. Hostem Pavly Pilařové v pořadu Před půlnocí z 19. listopadu byl František Fuka.

Děláte nějakou ze všech činností, kterým se věnujete, raději než ostatní? Nebo děláte všechno se stejnou chutí?
Ono se to různě střídá. V tom je ta krása a štěstí, že když mě něco začne otravovat, můžu to trochu omezit a věnovat se něčemu jinému. Takže to, co zrovna dominuje, se v průběhu času mění. Třeba za měsíc přeložím dva filmy, protože to spěchá, a pak mám na nějakou dobu od překládání pokoj a věnuju se víc například programování. Recenze na filmy píšu průběžně, ale nemám rád, když se o mně říká, že jsem kritik. Kritik by měl mít vystudovanou školu a ovládat základy disciplíny, které se říká odborná kritika. Já nic takového nemám. Já píšu své osobní názory a čtou to lidé, kteří se shodou okolností nějak shodují s mými názory.

K programování jste se dostal už ve 12 letech. V té době byl tento obor poměrně v plenkách?
Možná to bylo ještě dřív. Poprvé jsem začal koketovat s programováním už někdy kolem deseti let, kdy se mi dostala do ruky strýcova programovatelná kalkulačka, kterou měl půjčenou jako velkou vzácnost ze zaměstnání. Fascinovalo mě to, protože jsem si tam mohl naprogramovat přistání na Měsíci a nějaké hádání čísel.
Potom jsem začal chodit do stanice mladých techniků, kde se programování učilo. Kolem mých patnácti se mi pak podařilo dostat se k mému prvnímu mikropočítači. A když se tenkrát někdo dozvěděl, že mám doma počítač a umím s ním zacházet, tak valil bulvy. I když nás bylo v Praze povícero, byli jsme bráni opravdu za velké exoty.

Před půlnocí

Také jste byl brán jako hvězda, chodil jste komentovat do různých televizních pořadů…

Ano, tam ukazovali, co komunismus dokázal, že vychoval takovéto mladé inteligentní lidi, kteří si hezky programují na propašovaných západních strojích.Vystudoval jste programátorské gymnázium, ale pak už jste žádné další programátorské vzdělání neměl?
Bylo to gymnázium Arabská, snad první gymnázium v republice, které se věnovalo programování. Práce učitelů programování byla ale velice nevděčná. Třída pozůstávala z nás několika, kteří jsme programováním žili už předtím a byli jsme v něm dál, než jsme se měli na gymnáziu naučit. A druhá půlka třídy byli lidé, kteří měli skutečně jen mlhavou představu o tom, co je to počítač. A museli se to tam učit tak, že šli jednou za týden na Karlovo náměstí, kde si mohli hodinu něco ťukat do počítače. A druhý den, když si přišli pro výsledek, se pak dozvěděli, že je chyba na prvním řádku.

Jaké bylo vaše první setkání s počítačovými hrami?
Záleží na tom, co definujete jako počítačovou hru. Vlastně už to první programování na programovatelné kalkulačce jsem začal dělat hlavně proto, že se mi líbily hry, které se tam hrály, byť pozůstávaly z toho, že vám tam blikalo několik čísílek. A samozřejmě tehdy existovaly maringotky s hracími automaty, což byly vlastně primitivní počítače. Tam jsem trávil dlouhé večery a snil jsem, že jednou budu mít počítač, který vyluzuje zvuky a umí vícebarevnou grafiku. Splnilo se mi to, takže všechno v pořádku.

V 80. letech vznikla populární hra Tetris, vy jste vytvořil hru Tetris 2?
Tetris možná není ani tak starý, jak si myslíte. Pamatuji si totiž, jak jsem kdysi někde četl, že vznikl Tetris, a bylo to už v době, kdy jsem dávno programoval.
Vytvořil jsem Tetris 2, ale variant Tetrisu je tolik, že určitě existuje mnoho jiných her, které se také jmenují Tertris 2 a nemají nic společného s tím mým. Moje varianta spočívala v tom, že na té malé klávesnici ZX Spectra mohli hrát dva hráči najednou. Byla to jedna z prvních her, kde mohli hrát dva lidi spolu nebo proti sobě. Ta hra mě nejvíce proslavila v „mezinárodním měřítku“ a dodnes mi chodí emaily od fanoušků převážné z východní Evropy.
Jinak v České republice jsem proslul hlavně jako autor takzvaných textovek. To byly logické hry kompletně v češtině a zadávaly se tam příkazy v českém jazyce. Je pochopitelné, že tyhle hry mě nemohly proslavit za hranicemi republiky.

Věnujete se ještě programování? Hrajete hry?
Věnuji se programování a navrhování různé interaktivní počítačové zábavy. A hry hraju, pořád se tím bavím.

Mnoho lidí má pocit, že počítačové hry jsou zabiják času, že nerozvíjí paměť, myšlení?
Co je zabiják času? Je zabiják času, když jdu odpoledne hrát fotbal? Videohry rozhodně rozvíjejí logické myšlení, nějakou koordinaci. V armádě běžně hrají videohry předtím, než si sednou do skutečného tanku. Ale pochopitelně také záleží, jakou videohru hrajete. Na počítači můžete hrát šachy.
Hraní her je koníček jako každý jiný a jsem rád, že hraju videohry místo toho, abych chodil chlastat do hospody.

Nemáte někdy na druhou stranu pocit, že je to utíkání od reality, když někdo hraje několik hodin denně?
Hraní videoher je rozhodně utíkání od reality, stejně jako je utíkání od reality koukat se na filmy, číst knihu, drát večer peří u pece a vyprávět si pohádky. Je jen na vás, abyste byla dostatečně dospělá a poznala, že to přeháníte. Nevidím nic špatného na tom, že se bavím utíkáním od reality.

Námětem počítačové hry může být prakticky cokoliv. Který z těch námětů preferujete vy, které počítačové hry máte nejraději?
Nelze říct, že bych preferoval námět. Z jakkoliv šíleného námětu může být velmi dobrá hra a naopak. Musím říct, že nemám moc rád pseudorealistické simulátory sportů.
Problém je, že naprostá většina her si je dnes navzájem podobná, což je trochu fádní. Vyrobit videohru totiž stojí spoustu peněz a námahy, takže se vývojáři odváží riskovat jen málokdy. Proto mám rád třeba japonské hry, protože tam je originalita a šílenost více v kurzu, než ve Spojených státech.

Jak se díváte na stav herního byznysu?
Herní byznys se postupně blíží filmovému byznysu v tom, že hry jsou čím dál dražší, rozpočty se dají srovnávat s rozpočtem hollywoodského velkofilmu. Vyrobit hru trvá mnoho měsíců a pracují na tom stovky lidí. Pamatuji přitom časy, kdy jeden člověk vyrobil kompletní videohru za týden. Tohle všechno přispívá k tomu, že producenti videoher nechtějí riskovat. Proto mě spíš zajímají menší nezávislé projekty, kdy ještě dochází k tomu, že někdo přijde s něčím úplně novým.

Kromě počítačů jste se věnoval ještě mnoha dalším činnostem. Hrajete také na hudební nástroj.
V podstatě naprostou většinu toho, co dělám, dělám na počítači. Jsou to ale naprosto rozdílné činnosti. Na počítači píšu, skládám hudbu, programuju, hraju, na počítači zjišťuju informace na internetu…

Vstanete od něj někdy?
Spíš si jdu od něj lehnout. Přijde mi, že se počítač stal něčím naprosto standardním. Počítač má takovou spoustu rozdílných využití, používáte ho, když telefonujete, když si kupujete jízdenku v automatu. Počítače jsou všude kolem nás a neuniknete jim, ať chcete, nebo ne.
A s hudbou to je tak, že můj otec byl filharmonik, bývalý kontrabasista Českého noneta, učil na konzervatoři, takže jaksi nebylo vyhnutí. V šesti letech se mě zeptal, na jaký nástroj bych se chtěl učit. Já jsem jako chytré dítě věděl, že ať se hudebník učí na jakýkoliv nástroj, měl by kromě toho ovládat i klavír, proto jsem se rozhodl pro klavír, abych se nemusel učit na dva nástroje. Tak jsem se musel učit na klavír a vůbec mě to nebavilo. Když se pak naši rozvedli, bylo mi asi dvanáct, jakmile to šlo, jsem toho nechal.
Teď jsem ale otci vděčný, že mě k tomu dokopal, protože asi ve svých osmnácti letech jsem se k muzice vrátil oklikou přes filmy a filmovou muziku. Začal jsem si tehdy na piáně vybrnkávat melodie z filmů a tím jsem se vrátil k hraní i ke skládání. Nemám ale žádné vzdělání, takže bych se zdráhal být uváděn po boku filmových skladatelů.

Lidé ale mohou běžně slyšet vaši hudbu?
Mohou ji slyšet v různých znělkách a reklamách, což jsou věci, kterými bych se zrovna nechtěl chlubit. Nejvíc jsem hudbu dělal v 80. a 90. letech do počítačových her dokonce i pro zahraniční firmy. Tenkrát byla totiž ta krásná doba, kdy počítače ještě neuměly vydávat realistický zvuk. Ten zvuk se musel programovat. A i v celosvětovém měřítku bylo málo lidí, kteří by současně byli hudebníci a uměli programovat, přitom jedině tak jste mohli dostat z počítače zajímavé zvuky.
Mně se podařilo udělat nějaké hudby, díky kterým si mě všimli ve Velké Británii, a dělal jsem hudbu třeba pro jednu z verzí klasické hry Prince of Persia. Za ozvučení jedné hry jsem dostával 50 liber na ruku a připadal jsem si jako velký frajer.
Dnes dělám hudbu spíše pro zábavu. Remixuju třeba svoje staré skladby, skládal jsem hudbu do dvou filmů, které většina diváků nikdy neviděla. Takže bych rozhodně nikomu necpal, že jsem slavný skladatel.

Další z oblastí, které se věnujete, je internet. Jste také označován jako internetový guru. Co jste udělal tak významného, že jste se takto zapsal?
Jsem asi jedním z prvních lidí, kteří se u nás k internetu dostali. Ještě než existoval internet, byl tu jeho předchůdce, jmenovalo se to FidoNet a fungovalo to velmi dřevním způsobem. Pomocí modemu jste se musel propojovat s nějakou sítí a velmi pomalu tam posílal zprávy. Existovalo něco jako dnešní mail, ale bylo běžné, že jste někomu v Praze poslala zprávu a on ji dostal za tři dny.
Takovýmto způsobem jsem se jednou připojil na nějaký počítač na vysoké škole a skrze něj jsem se skrytou branou dostal do skutečného internetu. Tehdy jsem skutečně zažil sci-fi pocit, když jsem si uvědomil, že na počítači v Dejvicích si čtu nějaké texty z počítače ve Spojených státech. Přišlo mi to jako něco neuvěřitelného a přemýšlel jsem, co z toho jednou může být. Rozhodně jsem to neodhadl.

Uvažoval jste někdy, že byste se vrhnul do herní žurnalistiky?
Herní žurnalistiku jsem dělal. Od prvního čísla jsem psal jako externista do časopisu Score. Přispíval jsem do několika českých internetových herních portálů, ale vždy to bylo jen pro moji zábavu. Občas napíšu něco i dnes na svůj internetový blog. Obávám se ale, že pokud by nějaký čtenář chtěl číst moje recenze, bude to asi čtenář starší, který je podobně jako já znechucen z fungování současného herního byznysu. Současné recenzování se mi nelíbí. Připadá mi, že když je hra drahá, nikdo se neodváží ji zkritizovat, protože každý herní časopis je závislý na herní reklamě. Přiznám se, že na videoherní recenze moc nedám.

Vaše filmové recenze zveřejňujete na internetu, obecně píšete recenze už patnáct let. Vím, že máte asi nejraději sci-fi. Jaký film vás v poslední době nejvíce zaujal?
Pokud poslední dobou myslíme několik posledních měsíců, byl to film Davida Finchera Social Network. Není to tedy zrovna sci-fi. Zjednodušeně se říká, že je to film o tom, jak vznikl Facebook. To do značné míry není pravda. Je to spíš velmi působivá výpověď o té nejmladší nejdravější generaci 25letých miliardářů. Je to velmi zdařilý film.

A z českých filmů?
Nejlepší český film, který jsem viděl za poslední rok dva, je rozhodně film Pouta. Obecně mám ale s českými filmy problém. I když jsou dobře vymyšlené, zahrané, režírované, je tam vidět ten nedostatek peněz. Velice často si filmaři ukusují veliké sousto, na které prostě nemají. Připadá mi, že čeští filmaři neodhadují své možnosti. Rozhodně to ale neplatí pro všechny české filmy. Je spousta českých filmů, které jsou komorní a záměrně nejsou drahé, a přesto se mi ani trošku nelíbily.

Už od roku 1989 se také věnujete překládání filmů…
Dokonce ještě před revolucí jsem začal překládat, jak se sem pašovaly videokazety, které tady nějací zelináři ilegálně kopírovali. Byl jsem z toho tenkrát šťastný, protože jsem měl doma od zelináře půjčené video, přísun nových filmů v angličtině, ke kterým jsem dělal ten příšerný simultánní dabing. Dostával jsem tehdy sto korun za jeden film a připadl jsem si jako king.

Překládáte pouze filmy, které vás baví, nebo jste schopen přeložit i romantickou komedii?
Jsem schopen, ale mám to velké štěstí, že je mi umožněno, abych překládal to, co chci.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod